Článek
Popisovat moje dětství vnoučatům za socialismu je jako bych jim vyprávěla škaredou pohádku. Ani se o to vlastně moc nepokouším, jen když se na něco zeptají.
Narodila jsem se hned po válce. Zpočátku jsme žili jen s mámou. Otec zemřel, když mi byly dva roky na tuberkulózu, kterou onemocněl díky nuceným pracím za války. Jako mnoho mých vrstevníků žijících v té době ve městech, jsem nepoznala život bez front na všechno možné. Babička stávala v určité dny frontu na maso, které jsme pak měli někdy v neděli. Mléko se prodávalo v konvích a nabíralo se do přinesených konviček. Máslo bylo jen z Ruska, krájelo se z velké hroudy. Ovoce bylo jen to, co se prodávalo na trhu nebo co jsme si sami natrhali - třeba třešně podél stromů u silnice. Pamatuji si, jak jednou dovezli do naší školy jablka, která se rozvažovala po kilech na jednoho žáka. Tenkrát jsme s bratrem měli dvě kila, protože jsme chodili do stejné školy. Dost bývalo jen melounů. Válely se před naší zeleninou na zemi a mohli jsme si nechat uříznout dílek za korunu. Později se občas stalo, že přivezli pomeranče, ale ty nebyly moc sladké. Byly z Kuby. Paní, která prodávala v naší zelenině třídila lidi, co vystáli frontu a nedovolila, aby se někdo postavil do fronty dvakrát. Jednou říkala nahlas, že prodává ovoce až s Austrálie- a já četla na bedně od ovoce nápis Austria - už jsem věděla, že říká nesmysl. Brambory nám jednou v roce přivezli v pytlích před dům podle toho, kolik jsme si jich objednali. Museli jsme si je vytřídit a zazimovat v plechové bedně ve sklepě, aby je nesežraly myši. Když pomyslím na náš jídelníček, tak mohu říct, že jsme byli vlastně vegetariáni. Střídaly se různé placky, nudle, knedlíky a kaše. Pila se jen voda, a to i ve škole z kohoutku.
Oblečení se přešívalo. Moje máma uměla ušít i kabát, pokud bylo z čeho. Na lepší svetry se stály fronty , hlavně kolem Vánoc. Boty jsem měla nové vždy na jaře, pokud mi byly staré už malé. Zimní boty se daly použít i na bruslení, pokud se k nim kličkou přidaly brusle. Později jsem na Vánoce dostala i tzv. krasobruslařské. Na lyže jsem jela až se školou se starými předválečnými lyžemi, která jsem tam vlastně hned zlomila. Jedině plavání jsem si užila dostatečně. Jednak ve starém neudržovaném bazénu a později na brněnské přehradě.
Jak šly roky, přibývalo možností, jak si přilepšit život. Dost často se vše muselo zařizovat s pomocí známostí. Tak se mohlo koupit bratrovi kolo, v Tuzexu na získané bony rifle a později i automatická pračka a barevný televizor.
Na dovolenou jsme nejezdili, na to nebyly peníze. Auto jsme neměli. Ve škole jsme si ale dlouho byli všichni rovni. Nebylo rozdílu v oblečení, nebylo šikany. Lumpárny jsme sice také dělali, ale vyučující byl respektován. Hodně jsme si společně hráli různé dětské hry v parcích nebo na hřišti, chodili jsme cvičit do místní tělocvičny. Já jsem chodila i do tzv. rytmiky a na klavír. Bratr hrál v místní hudební škole na housle. Poplatky se daly zvládnout, nebyly přemrštěné. V sobotu a v neděli jsme bývali v kině na dětských filmech - vždy za korunu.
Situace se celkem zlepšovala v šedesátých letech, uvolňoval se režim, už bylo lépe i v zásobování zahraničního zboží. Chodilo se tancovat na tzv. čaje, kde hrály kapely i cizí skladby. Měli jsme přehled o dění ve světě. Na ulicích byl klid. Nebála jsem se chodit i pozdě večer domů. Lidé začali být spokojeni.
Vše skončilo v roce 1968. Byl to celkově sešup ve všem a nastal strach. Doma jsme se chovali a jednali jinak než na veřejnosti. S bratrem jsme měli štěstí, že jsme končili vysoké školy dříve, než došlo na vyhazování ze zaměstnání pro své názory. Bratr později emigroval a já začala mít problémy. Musela jsem i na výslechy. V zaměstnání si mne ale vážili a my s manželem jsme se tak soustředili na výchovu našich synů a do politiky se nemíchali. Stejně bychom do ciziny nemohli. Nepustili by nás. Dovolenou jsme trávili jen v Československu.
