Článek
Často se zdůvodňují odchody učitelů ze školství tím, že mají nedostatečné finanční zajištění. Myslím, si, že to není hlavní důvod.
Jsem učitelka druhého stupně s dvojitou aprobací na fakultě v Brně a následným dálkovým studiem speciální pedagogiky v Olomouci. Nyní jsem již v důchodu a tak si myslím, že si mohu dovolit porovnávat situaci při přijímání studentů se zájmem o školství dříve s tím přístupem dnešním.
My jsme se dříve přihlašovali pouze na zvolené kombinace předmětů. Žádné písemné všeobecné testy jsme nevykonávali. Záleželo na maturitním vysvědčení a na případném písemném doporučení. Mohlo být například z předcházejících kroužků, tělocvičných spolků nebo škol umění ( učitelé se zájmem o Vv, Hv, Tv). Přijímací řízení bylo následně ústní s profesory, kteří nás měli případně vést při studiu. U některých předmětů se požadovaly i ukázky - například výtvarné činnosti, hudebních znalostí, tělesné schopnosti (plavání atd.) Toto osobní přijímání proběhlo v obou z námi zvolených předmětech. Vybíralo se na základě souhrnného hodnocení. Stávalo se totiž, že budoucí student se přihlašoval pouze na za základě jednoho předmětu a ve druhém neuspěl. Takže nebyl přijat. Šlo o náročné období pro profesory školy, protože žádostí o obory učitelství bývalo hodně.
V rodině máme učitele nebo i zájemce o studium učitelství, takže mám celkem přehled o tom, jak to dnes probíhá s přijímáním ke studiu. Vše je většinou závislé na písemných testech. Minimálně se bere v potaz budoucí zájem o vlastní pedagogickou činnost. Důraz je kladem na zkoušky z jednotlivých předmětů. Další praktická činnost pokulhává.
Na studium speciální pedagogiky se mohl přihlásit pouze ten, který již učitelem byl a měl odpracováno ve školství několik roků. Studium bylo pouze dálkové na fakultách v Olomouci a v Praze a bylo tříleté. Musel to být člověk, který si byl vědomý, co učitelství obnáší. Na katedře speciální pedagogiky se studovalo ve čtyřech oborech ( pro učitelství v nemocnicích, pro nedoslýchavé, pro žáky s poruchy zraku a žáky s poruchami chování).Studovala jsem tedy celkem 7 let (4+3), tenkrát v somatopedii. Dnes se budoucí studenti speciální pedagogiky přihlašují na fakultách ve všech větších městech ihned po maturitě. O obtížnostech práce s dětmi vyžadujícími speciální přístup nemohou mít dostatečné informace. Myslím si, že dřívější přístup byl vhodnější.
O nevhodném začleňování asistentů do výuky jsem již psala. Původně byl asistent přidělován ke konkrétnímu dítěti. Časem se z něj stal pomocník pro všechny děti ve třídě (u těch, kterým to bylo poradnou doporučeno). Osobně jsem ráda, že jsem mohla na konci své učitelské kariéry pracovat se žáky a rodiči individuálně. Nesnesla bych při výuce pohyb další osoby, nutně musí průběh hodiny narušovat.
