Článek
Jako žákyně a později studentka jsem měla možnost pomáhat své mámě v tom, aby nějakým způsobem zvládala souběh pracovní doby a určenou velikost normy v továrně u strojů. Moje máma byla velice šikovná švadlena. V průběhu války byla zaměstnaná v prestižním brněnském krejčovství jako mistrová. Můj otec zemřel velmi brzy po skončení války na následky onemocnění vzhledem k povinnému nasazení na nucené práce v Německu (ročním 1919). Máma mě s bratrem (2 a 1 rok) musela živit, dávky byly směšné. Tak šila tzv. doma „načerno“.
Zvládala to poměrně dlouho, ale když už jsme začali chodit do školy, musela se oficiálně nějak zaměstnat. V brněnském Krasu jí nabídli práci u pásu. To odmítla a nastoupila do továrny jako frézařka. Byla zvyklá pracovat rychle a účelně. Velice rychle se zaučila a určenou práci měla vždy rychle hotovou. A začaly problémy, tak se pracovat nemůže, kazí jim prý normy, říkal jí seřizovač, který nastavoval činnost pro frézu. Kamarádky dělnice ji pak naučily, jak se to musí udělat, aby skloubila pracovní dobu a určenou normu. Začala tedy vstávat tak, aby byla už na pátou v továrně a odštípla si příchod. Tam seděla potom s ženskými v šatně tak dlouho, dokud to šlo. Následně co nejpomaleji plnila normu až do oběda. Domů odešla co nejdříve. Problém byl jen s odštípnutím pracovní doby při odchodu. Na to měly ženy v oné továrně také trik. Červená barva se dala „opravit“. Papír na kartě nebyl lesklý, ale hrubý. A na to jsem já byla velmi šikovná. Dokázala jsem za pomoci různých pomůcek odchozí čas upravit tak, že souhlasil s pracovní dobou.
Máma takhle pracovala až do odchodu do důchodu. Protože byla doma celkem brzy odpoledne, stále ještě šila šaty, halenky a sukně pro své zákaznice podle časopisu Burda. V dnešní době by měla jistě svůj salon, bohužel se ale této možnosti již nedožila.
