Článek
V Česku vládne rekordně nízká nezaměstnanost. Ze statistik Úřadu práce České republiky vyplývá, že úředníci evidovali k 31. 7. 2024 celkem 283 011 uchazečů o zaměstnání. Podíl nezaměstnaných ke konci července činil, vyjádřeno procentuálně, konkrétně 3,8 %.
Naprostá většina lidí, která chce pracovat, tedy práci má. Problém mohou objektivně mít například lidé s handicapem, běžný občan pracovat může. Přesto mnozí volají po časech socialismu, kdy byla zaměstnanost absolutní. Práci tehdy měl každý dospělý občan Československa, což mělo utvářet základ sociální stability společnosti.
Tuto skutečnost potvrzovalo i razítko do občanského průkazu. Zaměstnaný nebýt znamenalo dopustit se trestného činu příživnictví. Nalezla snad vládnoucí strana geniální recept na řešení otázky nezaměstnanosti? Ani zdaleka. Podobný systém měl celou řadu nedostatků.
Zmíněné příživnictví tak například definoval paragraf 203, který se ale využíval i jako nástroj represe například proti umělcům. Mnozí byli skrze něj nuceni ke spolupráci s StB nebo rovnou mohl dotyčné dostat za hranice. Státní bezpečnost přitom získávala své tajné spolupracovníky mnohdy brutálním nátlakem.
Už od konce 40. let představovala základní rys společnosti snaha o kolektivnost. Lidé se měli identifikovat právě se svoji profesí a vědomí příslušnosti k jiným kolektivům (regionálním, národním, ale i rodinným) se většinou spíše potlačovalo. Druhým výrazným specifikem se stala i všudypřítomná adorace manuální práce a dělnictva nebo obecněji neustálé vnášení třídního principu do života společnosti. Víc se rovněž kladl důraz na zisk než na intelektuální prestiž profese.
Socialismus ničil ambice
Myšlenka, že je potřeba především vytvářet hodnoty pro společnost navíc „uvrhla“ do práce i ženy. Práce v domácnosti se v souladu s komunistickou ideologií jednoduše považovala za neproduktivní a označovala se jako buržoazní přežitek.
Režim hlásal, že nové státní zřízení dělníka osvobodilo od práce vykonávané pro kapitalisty. Dělník začal pracovat pro sebe, své kolegy, svou rodinu, a proto práci vykonával rád a aktivně se tak podílel na budování socialistického státu. Práce měla jednoduše přestat být nutností, ale měla se stát potřebou. Společnost tedy bezesporu v tomto období prodělala řadu výrazných změn. Ne vše, co někdejší režim halasně proklamoval, ale reálně fungovalo.
Umělá přezaměstnanost v první řadě snižovala produktivitu práce. Podniky měly mnohem víc zaměstnanců, než reálně potřebovaly. Centrálně řízená ekonomika navíc neumožnila pracovat pro nikoho jiného než pro státem kontrolované podniky včetně družstev. Vzhledem k povinnosti pracovat občana orgány státní správy jednoduše na dané místo vždy přidělily. Znamenalo to bezesporu určitou základní jistotu, pracující si dokázal vydělat na jídlo a nájem.
Na druhou stranu nebylo možné nic víc. A to nebylo zrovna příliš motivující. Nijak se „nepěstovala“ osobní svoboda a volné rozhodování o možnosti profesního směřování. Kdo chtěl dělat práci, která ho baví a dává mu smysl, ten se nikteraj realizovat nemohl. Socialistický režim tak bez milosti potíral jedince ambiciózní a schopné. Navíc důležitější než schopnosti jednoznačně byl čistý kádrový profil.
Pracovní morálka byla mizivá
Režim sice prosazoval určité rovnostářství, to se ale v zaměstnání ukázalo jako cesta, která nedávala smysl: Zaměstnavatelům nebylo úplně vhod vykazovat vysoké množství odcházejících pracovníků. Vysoká fluktuace se považovala za svého druhu sabotáž. Na uvolněné místo bylo také nutné přijmout někoho jiného. Snazší bylo si původního pracovníka jednoduše ponechat.
A to i za předpokladu, že jeho výkonnost byla mizivá. Což často byla. Vliv na výši výplaty snaha neměla žádný, řada lidí se tedy rozhodla jednoduše ve vší tichosti nedělat nic. Socialismus tak pěstoval kult práce i navzdory tomu, že pracovní morálka byla na úrovni značně nevalné. Sociologové tento fenomén shrnují do humorně vyznívajícího, avšak výstižného konstatování: Občané předstírají, že pracují a stát předstírá, že je za to platí.
Ostatně pětidenní pracovní týden byl v Československu ustanoven už v roce 1968 a pro mnohé bylo následné zavedení pracovních sobot, jež měly v každém roce vyrovnat počet pracovních dní a umožnit snadné plánování do pětiletek, poměrně nepříjemným šokem. Dnes přitom řada zaměstnanců zcela samozřejmě musí být v práci i v době, kdy si ostatní užívají volných víkendů.
Obecně tak lze říci, že státní zaměstnanci trávili dobu na pracovišti vším možným, jen ne právě prací. Docházelo i na absurdní plnění fiktivních závazků a celkově nelze tehdejší systém označit za nijak příznivý. Socialismus přesto vytvářel určitý étos hrdinství, jehož zosobněním měl být jedinec nadšeně se věnující budování socialismu. Měl tak nutně blízko i k práci. Přitom ale vládnoucí režim potíral inteligenci.
Zdroje
https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/99323/120296989.pdf?sequence=1&isAllowed=y
https://cs.wikipedia.org/wiki/Budovatel
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/v-sobotu-do-prace-lidem-chybela-moralka-rika-historik-327317
https://www.jsns.cz/lekce/1251527-vzpominame-v-pracovnim-procesu
https://www.nespechej.cz/clanky/prace-a-pracovni-etika-za-socialismu-povinnosti-spolecenske-normy-a-vsudypritomna-snaha-vsechno-osidit-20240630-2709.html
https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2017/10/Kazdodenni-zivot_pdf.pdf
