Článek
Tuzex vznikl na základě vyhlášky ministra zahraničního obchodu v červnu roku 1957. Sídlem tohoto podniku se stala Praha a ředitelství měl v Rytířské ulici. Jednalo se o síť obchodů, ve kterých se dalo během minulého režimu a ještě krátce po revoluci zakoupit zahraniční zboží.
Prodejny pak vznikly na dalších místech v metropoli i mimo ni. Ještě v období sametové revoluce jich na území dnešní České republiky existovalo asi 170. Jejich vznik byl inspirován Všesvazovým sdružením Torgsin, které působilo v Sovětském svazu v letech 1932 až 1936.
Na to, co se tady dalo pořídit, vzpomínají pamětníci dodnes. Ještě v živé paměti mnozí budou mít i charakteristické modrobílé logo. Jednalo se o jeden z typických symbolů socialistického Československa.
Vzhledem k tomu, že Tuzex prodával produkty tehdy nedostupné, poptávka po nich byla obrovská. Zboží se zde dalo pořídit za poukázky, případně také za tuzexové koruny, pro které se vžil název kostnatý. Méně často také mohli nakupující využít šeky.
Co všechno bylo možné pořídit v Tuzexu
Především se jednalo o výrobky západní provenience, ale také o kvalitnější české výrobky, které byly určeny na export. Ostatně samotný název Tuzex je složením sousloví „tuzemský export“.
Šťastlivci toho v Tuzexu mohli nakoupit na tehdejší dobu požehnaně, od potravin přes kosmetiku, oblečení, spotřební elektroniku až po osobní automobily.
Ty se mimochodem daly pořídit prakticky výhradně v Tuzexu anebo v tehdejší Mototechně. Státní podnik ovšem z pochopitelných důvodů mohl dodat vozidla produkce domácí, případně ze spřátelených zemí. To Tuzex opět nabízel především nedostupné značky ze západu. Kdo jednoduše věděl, jak na to, mohli se vozit i v automobilech značek Mustang nebo BMW.
Zájem vládl hlavně po eletronice. Doslova na dračku šly v tomto sortimentu hlavně kazeťáky, televize nebo digitální hodinky. Později se v Tuzexu objevila dokonce i videa nebo počítače. Z kosmetiky nemohlo dámám chybět například legendární „fáčko“ alias deodorant značky Fa.
Mnohým rodičům nezbylo, než vyrazit do Tuzexu dokonce i proto, aby potomstvu mohli pořídit panenku Barbie nebo plyšového mončičáka. Těšit se nejmenší mohli také na americké žvýkačky nebo oblíbená kindervajíčka. Mnozí dnešní dospělí měli z Tuzexu i své první Lego.
Bez nadsázky tak tento obchod platil za symbol nedosažitelného luxusu. Ale byl také místem, kde se vyskytovali nejrůznější podvodníčci, drobní „kšeftaři“ a čile tu vzkvétal černý trh.
Do Tuzexu se chodilo s bony
Tuzexové poukázky se nazývaly bony. A oficiálně je bylo možno získat formou mzdy za práci v zahraničí. Pokud ale zájemci k valutám přístup neměli, což bylo obvyklé, nezbývalo, než bony koupit právě na černém trhu od nelegálních překupníků.
Obvyklou kulisou Tuzexů tak byli takzvaní veksláci, kteří vytrvale opakovali větu: „Bony? Nějaký bony?“ Typicky se jednalo o mladé muže oblečené v kožených bundách. Ti vytvářeli dokonce určité „kasty“. Jednalo se o pestrou společnost, ve které nechyběli taxikáři, recepční z hotelů a barmani nebo číšníci, ale také tzv. „tuzexové babky“ ze Slovenska, příbuzné předválečných emigrantů do USA.
Soukromě valuty se tak čile touto cestou směňovaly za bony a bony za koruny. Což pochopitelně nebylo legální a provozovatel takové „živnosti“ se vystavoval riziku trestního postihu. Ti nejúspěšnější si ovšem dokázali přenést svůj um až do divokých 90. let, kde se v nastupujícím kapitalismu rozhodně hodil.
Oficiální kurz pro směnu bonů tedy byl jedna ku jedné, za 1 korunu jste mohli proto pořídit 1 bon. Realita ale samozřejmě byla jiná, běžná praxe totiž byla, že bon se prodával za dokonce až 5 tehdejších korun.
Jak vysoké částky to byly, to napoví příklad: Za džíny v Tuzexu mohl zájemce zaplatit kolem 30 až 60 bonů, za lepší model ale klidně i 100 bonů. Pro srovnání, platy se počátkem 80. let pohybovaly kolem 1 500 korun. Není divu, že na vysněné rifle mnohdy „padla“ celá výplata z brigády, v zaostalé nekonkurenceschopné ekonomice byli lidé prostě chudí.
Jak vlastně Tuzex fungoval
Z dnešního pohledu například historik Adam Havlík na Tuzex prezentuje poměrně nekompromisně vyznívající názor, když říká, že Tuzex v podstatě byl legální, státem provozovanou „pračkou“ tzv. špinavých peněz. O tom, že část peněz, která jím prošla, pochází z černého trhu, se totiž podle tohoto historika jednoduše vědělo.
Tuzex fungoval na tržních principech, což bylo na tehdejší dobu překvapivé. Vysvětlení, proč byl takový obchod v socialistickém Československu tolerován, ba naopak spíše podporován, je však přímočaré. Tehdejší komunistický režim jednoduše potřeboval získat devizy, či valuty.
V Česku, jak osvětluje dále historik Havlík ve studii věnované právě tomuto tématu, vládl devizový monopol, kdy si stát kladl nárok disponovat veškerými cizími platidly svých občanů. Druhým státním zájmem byla snaha umožnit cizincům pořídit si na našem území takové zboží, na které byli běžně zvyklí.
Zajímavé je též i to, že na tehdejší dobu se vlastně jednalo o nebývalé přímočaré přiznání skutečnosti, že pověstný socialistický ráj to na pohled oním rájem ve skutečnosti příliš není. Určité zboží na domácím trhu zkrátka chybělo a ani cenzura tisku nedokázala občanům nic namluvit.
Svérázný fenomén Tuzex budí zájem dodnes
Z Tuzexu se tak nakonec stal vpravdě svérázný fenomén, který se vymkl svému původnímu určení pro diplomaty a tehdejší politické prominenty. Ve druhé polovině 80. let v něm nakonec nakupovalo více než 10 milionů lidí ročně.
Ovšem pohlížet na něj výhradně s jistou shovívavostí nelze už proto, že například elektroniku, kterou si mnozí pamětníci v těch letech pořídili, pak měli doma funkční ještě dlouhé desítky let - západní kvalita se nezapřela. Což se o levném zboží asijské produkce současnosti už tak přesvědčeně tvrdit nedá.
Byť právě záplava konkurenčního zboží ze světa nakonec byla tím, co Tuzexu definitivně zlomilo vaz. Konec přišel oficiálně v roce 1998 poté, co se podnik přeměnil na akciovou společnost. Ta následně přešla do likvidace.
Zdroje
1) Tuzex a bony
2) Zahraniční zboží - Tuzex a jeho působení v socialistickém Československu
