Článek
Prožily jsme spolu všechno: první rozbité koleno, první pětku z matematiky, první tajnou cigaretu za školou, první zamilovanost i první zlomené srdce. Věděly jsme o sobě naprosto všechno. Naše přátelství bylo pro mě jednou z mála pevných a neměnných jistot v životě. Byla to ta osoba, které jsem volala jako první, ať už se stalo cokoliv – dobrého, nebo špatného. Proto, když mě můj přítel Tomáš po pěti letech vztahu požádal o ruku, byla ona tím prvním člověkem, se kterým jsem se o tu obrovskou radost chtěla podělit.
Stalo se to v sobotu večer. Bylo to dokonalé, romantické a naprosto nečekané. Plakala jsem, smála jsem se a samozřejmě jsem řekla „ano“. Když opadlo první opojení, Tomáš otevřel lahev šampaňského a já jsem s roztřesenýma rukama sáhla po telefonu. „Musím to hned zavolat Lence!“ vydechla jsem. Představovala jsem si její reakci. Jak bude ječet radostí, jak budeme spolu pištět do telefonu a jak okamžitě začneme plánovat, jaké budu mít šaty a kdo bude na svatbě sedět u jakého stolu. Byla jsem si jistá, že bude mít stejnou, ne-li větší radost než já.
Vytočila jsem její číslo. Zvedla to po druhém zazvonění. „Ahoj Peti, co se děje?“ zeptala se svým obvyklým, veselým tónem. „Leni, sedíš?!“ vykřikla jsem do telefonu, neschopná potlačit euforii. „Mám tu nejlepší novinu na světě! Tomáš mě právě požádal o ruku!“
Na druhé straně nastalo ticho. Trvalo jen pár vteřin, ale v tom tichu bylo něco zvláštního. Nebylo to ticho překvapení. Bylo to prázdné, chladné ticho. „Aha,“ řekla pak konečně a její hlas byl plochý, bez jakékoliv emoce. „Wow. Tak… tak to ti gratuluju.“ Ta gratulace zněla jako povinná fráze, jako když úřednice na poště popřeje hezký den.
Byla jsem zmatená. „Ty nemáš radost?“ zeptala jsem se a moje vlastní nadšení začalo povadat. „Ale jo, mám. Samozřejmě, že mám,“ odpověděla rychle, ale pořád tím stejným, bezbarvým tónem. „Jen jsi mě zaskočila. Hele, já teď nemůžu moc mluvit, zrovna něco dodělávám. Zavoláme si zítra, jo? A probereme to. Tak pa.“ A zavěsila.
Zůstala jsem sedět s telefonem v ruce a cítila jsem, jak se mi do srdce vkrádá chlad. Tomáš si všiml mého výrazu. „Co se stalo? Lenka nemá radost?“ „Ale jo, asi jen neměla čas,“ řekla jsem, ale sama jsem tomu nevěřila. Něco bylo špatně.
Druhý den jsem čekala na její telefonát. Marně. Odpoledne jsem jí zkusila zavolat sama. Nebrala to. Poslala jsem jí zprávu: „Ahoj Leni, je všechno v pohodě? Chtěla jsem ti o tom víc povyprávět. Ozvi se, až budeš moct.“ Zpráva se zobrazila jako přečtená. Odpověď nepřišla.
A tak to pokračovalo. Den za dnem. Volala jsem, psala jsem. Moje zprávy zůstávaly bez odpovědi, mé hovory padaly do hlasové schránky. Viděla jsem na sociálních sítích, že je aktivní. Přidávala fotky z výletů s jinými kamarádkami, sdílela vtipná videa. Nebyla nemocná, nebyla v zahraničí bez signálu. Prostě mě ignorovala. Vědomě a záměrně. Zmizela z mého života jako duch.
Nejdřív jsem cítila zmatek. Projížděla jsem v hlavě náš poslední rozhovor a všechny předchozí. Neřekla jsem něco špatně? Neurazila jsem ji? Pak přišla bolest. Obrovská, palčivá bolest ze zrady. Ten nejšťastnější okamžik mého života byl poskvrněn tím, že ho odmítl sdílet člověk, který pro mě znamenal nejvíc. A nakonec přišel hněv. Jak mi to mohla udělat? Po tom všem, co jsme spolu prožily? Jak mohla naše dvacetileté přátelství jen tak zahodit bez jediného slova vysvětlení?
Asi po měsíci ticha jsem začala pomalu chápat. Nebylo to o mně. Bylo to o ní. Lenka byla skvělá kamarádka, ale v lásce měla smůlu. Prošla si několika ošklivými rozchody, zatímco já jsem měla stabilní, šťastný vztah. Dokud jsme byly obě „na stejné lodi“, tedy svobodné, nebo později já zadaná a ona nešťastně zamilovaná, fungovalo to. Ale moje zasnoubení, můj definitivní krok do světa „dospělých, usazených párů“, byl pro ni zřejmě poslední kapkou.
Moje štěstí jí bolestně připomnělo její vlastní samotu a neúspěchy. Možná mi nezáviděla Tomáše. Možná mi záviděla ten pocit jistoty, tu budoucnost, ten prsten na ruce. Moje radost byla jako zrcadlo, ve kterém viděla svůj vlastní smutek. A bylo pro ni jednodušší to zrcadlo rozbít, než se do něj dál dívat.
Po dvou měsících ticha jsem se rozhodla pro poslední pokus. Potřebovala jsem tečku. Potřebovala jsem konec, ne jen prázdnotu. Zašla jsem k ní do práce. Počkala jsem na ni, až půjde na oběd. Když mě uviděla, ztuhla. Vypadala, jako by viděla ducha.
„Leni, prosím, jen pět minut,“ řekla jsem. Neochotně souhlasila. Posadily jsme se na lavičku a já jsem se jí na rovinu zeptala. „Proč? Proč se mi vyhýbáš? Udělala jsem něco špatně?“ Kroutila se, vymlouvala se na práci, na stres. Byly to chabé, průhledné lži. Nakonec jen zašeptala: „Já prostě nemůžu, Peti. Nezlob se.“
A v tu chvíli jsem to vzdala. Pochopila jsem, že žádné vysvětlení nedostanu. Že ona sama možná ani nedokáže pojmenovat ten jed závisti a smutku, který otrávil naše přátelství. Poděkovala jsem jí za všechno a odešla jsem. A věděla jsem, že je to naposledy, co spolu mluvíme.
Je to půl roku. Svatbu plánujeme dál, ale bez ní. V seznamu hostů je prázdné místo, které mě pořád bolí. Radost z mého zasnoubení bude navždy spojena se smutkem ze ztráty nejlepší kamarádky. Naučila jsem se bolestnou lekci. Že někdy i ta největší přátelství nevydrží všechno. A že někdy, aniž byste to chtěli, se vaše vlastní štěstí může stát důvodem, proč vás opustí člověk, o kterém jste si mysleli, že s vámi zůstane navždy.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
