Článek
Po roce 1948 se univerzálním vlastníkem bytového fondu stal stát. Došlo tak ke zrušení soukromého vlastnictví a činžovní doby byly jako kapitál umožňující vykořisťování a vytváření zisku spravovány v rámci kolektivního vlastnictví. A byty tak tehdy byly výhradně státní, družstevní nebo podnikové. Vyvlastňování a zabírání bytů se tak plně shodovalo s Leninovou myšlenkou řešení bytové otázky, na kterou celá Evropa narážela po ukončení druhé světové války.
Stát tedy získal plnou kontrolu i nad touto sférou života občanů tehdejšího Československa. Znát to bylo na první pohled. Umakartové jádro je v některých starších bytech vidět dosud, univerzální obývací stěnu si ti starší budou také ještě pamatovat a klasická rohová lavice už si stihla vydobýt téměř ikonickou pověst. Z hlediska nábytku i ostatního vybavení přílišný výběr nebyl, takže bydlení moc prostoru ke kreativitě neskýtalo a byty vypadaly v zásadě podobně.
Ti, kteří takto žili, ale v zásadě nijak moc neprotestovali. Mohli být totiž rádi, že se jim podařilo bydlení získat. Bytů bylo málo a rozhodně nebyly dostupné každému. Rozhodně tak nelze říci, že ve srovnání s dnešní dobou měli „soudruzi“ bytovou politiku propracovanější.
Bylo možné cestu k získání bydlení urychlit? Jednoznačně měli vyšší šanci na získání bydlení aktivní členové komunistické strany. Upřednostňovaly se i mladé rodiny s dětmi nebo sezdané páry pracující v některém z důležitých odvětví ekonomiky. A rychlejší získání státního bytu mohl garantovat i úplatek. O korupci ostatně tehdy nebyla nouze.
Systém sestavování pořadníků a proces přidělování bytů byly zcela neprůhledné, často tak ani ti, kteří se vůči režimu rozhodli být loajální, nemohli na základě vstupu do strany s brzkým zajištěním bydlení počítat. Zařazení na čekací listinu mohlo znamenat, že se na žadatele dostane dokonce i za déle než dekádu.
Dostat se k bydlení bylo téměř nemožné, vládla korupce
Existoval dokonce i příděl metrů čtverečních na člověka. Pokud tak potomci bydleli s rodiči ve větším bytě, z pohledu vládnoucí strany až takový problém nikdo neměl. Na byt si mohl dotyčný počkat, očitá svědectví dnes uvádějí, že dostat se k podnikovému nebo družstevnímu bytu mohlo trvat i dvacet let.
Protože plánované hospodářství selhávalo a navzdory aktivitě států nebylo bytů dost, k rychlejší bytové výstavbě rovněž musela přispět právě bytová družstva. Zájemci o bydlení v družstevním bytě museli složit akontaci na byt a po jeho získání splácet úvěr v rámci měsíčního nájemného. Dostat se do družstva ale nebylo úplně jednoduché, bydlení bylo také dražší. Stát ale na výstavbu bytů a domů poskytoval půjčky, což byla jakási obdoba dnešních hypoték.
Ne každý tak měl to štěstí, aby mohl bydlet ve „svém“, natož aby si mohl pořídit bydlení podle svých představ a požadavků. To se rovnalo v tehdejší době prakticky přání z říše snů. Což se nesporně propisovalo i do mezilidských vztahů.
Pamětníci dodnes vzpomínají na to, že bytová krize systematicky likvidovala mnohé běžné Čechoslováky i jejich nejbližší. Multigenerační bydlení rozhodně nebylo žádnou idylkou a občané tehdejšího Československa k sobě nikterak blíže neměli. Sdílení jednoho bytu hned několika rodinami znamenalo často napjatou atmosféru a hádky.
Kýženým atributem k získání státního bytu se stal tzv. dekret. Což vlastně byla jakási tehdejší obdoba nájemní smlouvy. Svému majiteli zajišťovala doživotní právo na bydlení, navíc mohla být převoditelná na potomky, ať už děti, anebo i vnoučata. I dekrety se podle dobových svědectví daly koupit tzv. načerno.
I levné bydlení mělo svoje úskalí
Nájemné bylo ovšem v tomto typu bydlení státem regulované a je tedy nutno připustit, že si ho mohl dovolit prakticky každý. Platilo to zejména pro nově postavené byty na sídlištích, které se staly symboly socialistické výstavby mezi 50. a 80. lety minulého století.
Výše činže státního bytu se počítala v jednotkách korun. Metr čtvereční bytu se na začátku 60. let účtoval za dvě koruny a padesát haléřů. Tato cenová hladina se pak neměnila prakticky až do roku 1989. Z dnešního pohledu tak je nutno objektivně uznat, že ceny bydlení skutečně byly takzvaně „za hubičku“.
Částky účtované za možnost bydlení byly navíc ve všech krajích stejné. Vzít v potaz však musíme především výrazně nižší mzdy. Server Za komunistů zaměřený na srovnání cen různých položek v roce 1989 a v současnosti uvádí, že při srovnání úhrady za užívání družstevního bytu vychází sledovaný rok 2022 výhodněji, jelikož tato položka je o 30 % levnější. Tentýž web navíc upozorňuje, že náklady na výstavbu vlastního domu byly v poměru k tehdejším mzdám přibližně shodné jako dnes.
Navíc ani z hlediska komfortu by zřejmě mnoho dnešních nostalgicky vzpomínajících s obyvateli socialistických bytů neměnila. Výše činže se totiž odvíjela i od kategorie bytu. Čím horší byla, tím víc jste pochopitelně mohli ušetřit. Nicméně čtvrtá kategorie měla zpravidla umyvadlo a společný záchod na chodbě.
Nynější byty jsou i větší, standardem se pro nás stává bytová jednotka o dispozici 3+kk nebo 4+kk. Před 30 lety se naproti tomu generace našich rodičů a prarodičů musela spokojit s bytem o dispozici 2+1. V roce 1989 dále činila průměrná obytná plocha na bytovou jednotku 45 metrů čtverečních, teď se pohybuje kolem 78 metrů čtverečních. Nesporně jsme si tak uvykli na vyšší standard a můžeme si ho i dovolit.
Zdroje
