Článek
Jaké vlastně byly socialistické děti? Obecně se v socialismu počítalo s zřetelně nalinkovaným řádem, režim potřeboval vychovat poslušné občany. Typickým rysem byly normy na nástěnky, povinné účasti v průvodech nebo učebnice schválené režimem.
Strana zkrátka držela pomyslné otěže pevně v rukou a měla tak pod kontrolou i to, kdo se stane učitelem a bude žactvo svým působením ve vzdělávací instituci ovlivňovat. Díky tomu byli i žáčci ve škole poslušnější. Vlivem pevně daného řádu se nemuselo příliš o ničem přemýšlet a samostatný úsudek byl spíše na škodu. Děti se zdály být ukázněnější, jelikož jednoduše neměly mnoho jiných možností.
Do soukolí vzdělávacího systému ostatně „spadly“ mimořádně brzy. O rodičovské dovolené trvající až čtyři roky si mohly matky nechat jen zdát, mateřská trvala pouze šest a půl měsíce. Kdo nemohl využít hlídání prarodičů, musel svou ratolest svěřit do jeslí. Už ve školce se ti nejmenší setkávali s komunistickými hesly, motty a výchovou v souladu s totalitním režimem. A dárky jim tak pochopitelně nenosil Ježíšek, nýbrž Děda Mráz.
Jak napsala spisovatelka Iva Pekárková, která vychází z vlastní autentické zkušenosti, každý, kdo se narodil v Československu během studené války, také vyrostl tak trochu pod atomovým hřibem. Válka byla všudypřítomná. I to bylo součástí někdejší komunistické rétoriky: Vzdělávání k „obraně státu“ ve skutečnosti především mělo být jakýmsi „předvojem“ života v polovojenské společnosti. Cílem bylo opět vychovat poslušné objekty poslouchající rozkazy.
Pevnou součástí osnov tak byla branná výchova, která v nich nakonec vydržela až do změny politických poměrů v roce 1989. Dnes už vzpomínky na děti obalené igelitem a v plynových maskách vzbuzují spíše úsměv. Tehdy však vládnoucí režim zcela seriózně občanům předkládal ideu, že je nutno připravit společnost počínaje těmi nejmenšími členy na chemický či jaderný útok.
Kdo nechodil do Pionýra, ten jako by nebyl
Nejen škola se snažila řídit a ovlivňovat myšlení a životní postoje mladé generace. Podobně prostupovala ideologie také do volného času. A to už od roku 1949, kdy vznikla Pionýrská organizace Československého svazu mládeže. Většina současných pamětníků ale bude mít spíše vzpomínky na Pionýrskou organizaci Socialistického svazu mládeže vzniknuvší v roce 1970, která byla řízená vládnoucí Komunistickou stranou Československa. Její výchovný systém vycházel z jednotné výchovy dětí a mládeže v duchu marxismu-leninismu.
Členství nebylo povinné, děti se samozřejmě ale vedly k tomu, aby se pionýry stát chtěly. Disponovala-li ovšem rodina správným původem. Potomstvo buržoazních rodin mělo pochopitelně smůlu. S dětstvím stráveném v této organizaci se pro mnoho lidí pojí i veselé vzpomínky na pionýrské tábory.
Dlužno dodat, že jim kromě obligátního nasávání té „správné“ ideologie vlastně nechyběly ani atributy, kvůli nimž podobné aktivity vyhledávají i děti současné: Trávení volného času v přírodě, navazování nových přátelství i první lásky.
Obligátní řád nastavený rozcvičkou, nástupy či bodováním úklidu ve stanu nebyl vnímán až tak citlivě jako nátlak vládnoucí strany. Totéž platilo pro ideologicky prodchnuté hry typu hledání zemljanky s partyzány. V oblibě měli účastníci také noční táborovou zkoušku odvahy, tehdy tzv. bobříka odvahy.
Vyvolení také mohli na rekreace a tábory ROH. Dostupnější byly takzvané závodní rekreace, kam se od roku 1960 mohlo jezdit i s dětmi. Ty totiž jinak povinnému „stmelování socialistického kolektivu“ poněkud překážely. Organizovaností zkrátka byla prodchnutá i dovolená a z dnešního úhlu pohledu asi nejbizarnější součást programu tvořily rozcvičky.
Trávení volného času za socialismu bylo méně organizované než dnes
Technologie jako počítače nebo chytré telefony ještě běžnou součástí každodenního života nebyly. Děti se tak musely zabavit jinak. Neorganizovaný volný čas, jehož měly paradoxně oproti dnešní generaci dost, se nejčastěji trávil venku a vyplněn byl sportem nebo pohybovými hrami v kolektivu. K nejpopulárnějším hrám patřilo Krvavé koleno, skákání gumy nebo Honzo, vstávej. Především zástupci tzv. Husákových dětí dodnes vzpomínají na to, že si chodili povídat na klepadla koberců, dříve neodmyslitelnou součást všech dvorů a sídlišť.
Děti chodily jednoduše „ven“, rodičům se to jen oznámilo. Stačilo si pověsit na krk klíče. Dnes už můžeme čerpat pouze ze vzpomínek. Lze tedy říci, že už pro ty zhruba pětileté nebo šestileté bylo běžné trávit takto čas bez rodičů, jen ve společnosti vrstevníků.
Mnohem více si musely dokázat najít zábavu samy. Organizované trávení volného času v kroužcích běžné nebylo. Kromě Pionýra mohly najít určitou zábavu už jedině v „lidušce“ neboli lidové škole umění, předchůdkyni dnešní základní umělecké školy. Jak shrnují dostupné zdroje onu dobu: V televizi nic nebylo a nezbylo tak než být venku. To samozřejmě nelze brát doslova. I socialistická omladina měla určité vyžití doma.
K legendám se zařadil igráček, mončičák, plechový traktůrek, angličák, nebo hry Dostihy a sázky, Člověče, nezlob se, stolní hokej, Kloboučku hop. Každý chlapeček měl oranžovou tatrovku (vyrobenou podle skutečné Tatry 148), sbírala se také céčka. Někteří dokonce měli to štěstí, že vlastnili autodráhu nebo digitální hru, pochopitelně sovětské produkce. A nutno dodat, že některé retro hračky zažívají v současnosti svou renesanci.
