Článek
Naše paměť má tendenci zkreslovat a pamatovat si realitu v mnohem příznivějším světle než ve skutečnosti. První urputně se držící mýtus se tak týká proklamovaného tvrzení, že za komunismu bylo levněji.
Realita je ovšem taková, že nebylo. Dokládají to i konkrétní čísla. Průměrná mzda v roce 1989 činila 3 170 Kčs, zatímco v roce 2022 už to bylo 40 777 Kč. Například obyčejný rohlík tehdy stál 0,40 Kčs. Zatímco průměrná cena rohlíku v roce 2022 činila 2,60 Kč. Abychom se dostali na stejnou hodnotu, musel by rohlík v roce 2022 stát 5,10 Kč. Z toho vyplývá, že ono pečivo bylo dokonce o 100 % dražší než dnes.
Podobně jsou na tom třeba i vejce. Za ty jste ve zmíněném roce zaplatili 1,30 Kčs. Při přepočtu na průměrnou mzdu by tak nyní musela stát 16,70 Kč za kus. A navzdory nadávání na to, jak je v naší zemi draho, jsme tolik za obyčejná vejce zaplatit skutečně nemuseli. Statistici mají po ruce přesný údaj, a to 5,10 Kč. Tato položka tak vychází dokonce o 70 % levněji.
Byť si to mnozí odmítají připustit, četná srovnání dokládají, že více si oproti socialismu za běžnou mzdu mohou Češi dopřát více prakticky všeho.
Levněji nebylo, zboží za socialismu nebylo vůbec
O tom, kolik stály jiné položky, by se navíc v mnoha případech nemělo smysl bavit, jelikož mnoho artiklů jednoduše k dispozici nebylo vůbec.
Chyběly z dnešního pohledu nezbytné výrobky jako toaletní papír nebo dámské vložky, v obchodech byste nenašli ani samozřejmé položky, jako je maso. Ilustruje to velmi dobře událost z roku 1988, která bývá s nadsázkou nazývána „toaleťákovou krizí“, kdy vlivem selhání centrálního plánování požáru Harmaneckých papíren v celé zemi prakticky došel právě zmíněný toaletní papír.
Kdo chtěl mandarinky, populární kolo Favorit nebo třeba obkladačky do koupelny, čekaly ho nekonečné fronty. Trpělivě si ji několik hodin vystát museli obyvatelé socialistického Československa i na elektroniku, textil či nábytek.
Běžnou součástí života řady lidí byl černý trh. Podpultové zboží bylo samozřejmostí a veksláci čile „kšeftovali“ s bony do Tuzexu.
Všichni měli práci, ne každý ale smysluplně pracoval
Zaměstnání skutečně všichni v době tuhého socialismu mít museli. Alespoň formálně podle zákona o tzv. příživnictví.
Pomineme-li skutečnost, že v rukou vládnoucí strany se jednalo o efektivní nástroj trestání disidentů, musíme si uvědomit, co taková povinnost s národní ekonomikou vlastně udělala v kontextu s naprosto zoufalým systémem plánovaného hospodářství.
Umělá přezaměstnanost snižovala produktivitu práce a tím i konkurenceschopnost podniků. Dnes historikové proto uvádějí, že nebýt sametové revoluce, režim by se právě z důvodů naprosté ekonomické nefunkčnosti zhroutil v krátkém čase i tak.
Řada lidí tak musela v zaměstnání práci jen předstírat. A kdo stál o kariérní posun, jednoduše musel vykazovat nikoli kompetence, nýbrž to správné politické přesvědčení.
Pracující se neměli možnost svobodně rozhodovat, v jakém povolání, v jakém podniku a na jaké pozici budou pracovat. Nicméně to samozřejmě i tehdy občané chtěli a záleželo tak na tom, jaké kdo má styky. A bujela tedy v nemalé míře opět i korupce.
Na ulicích nebylo bezpečněji
Před revolucí neexistovaly násilné trestné činy, drogy, socialismus také „neznal“ bezdomovce nebo nepřizpůsobivé Romy, tvrdí řada lidí. Jak to bylo ve skutečnosti?
Statistiky kriminality se jednoduše falšovaly tak, aby vyhlížely pro tehdejší režim příznivě. Ani s užíváním návykových látek to nebylo významně příznivější. Dnešní statistická data uvádějí na konci 80 let asi 25 000 až 30 000 lidí závislých na nelegálních drogách, což je ve srovnání s dnešními 30 000 podobné číslo.
Problém tak tkvěl hlavně v tom, že tehdejší režim o drogách jednoduše nemluvil a jedním z průlomových momentů, kdy se veřejně o tomto tématu začalo mluvit a psát, se stalo vydání románu Memento z pera Radka Johna na konci 80. let.
Podobně tehdy vládnoucí režim „schovával“ bezdomovce, a to v podnikových ubytovnách, ve vězení a v případě některých i na psychiatrii. Jen tak na ulici být jednoduše nemohli. Podobně se někdejší režim snažil dostat do práce romské obyvatelstvo skrze povinnost, nicméně i v socialismu žila tato menšila na okraji společnosti a příliš nechápala nutnost denně do zaměstnání docházet. V oblastech osídlených Romy rostla proto kriminalita jak majetková a násilná.
Mimo to nelze příliš opominout ani fakt, že se běžný občan vystavoval riziku i šikany ze strany státního aparátu. Příslušníci Veřejné bezpečnosti mohli při běžných kontrolách z malicherných příčin občany vystavovat represím. Oblíbeným terčem se například stávaly „máničky“ neboli dlouhovlasí mladí muži.
Odlišnost se rázně trestá
Ostatně komunistický režim netoleroval žádnou odlišnost. Ústrky například v zaměstnání prožívali homosexuálové. Homosexualita už alespoň v té době nebyla trestná, nicméně oficiálně tato menšina prakticky neexistovala.
Podobně se komunistický režim snažil za zdi sociálních ústavů nebo psychiatrických klinik odstranit také handicapované. Ostatně bariéry v tehdejším Československu samostatný život s fyzickým omezením nedovolovaly.
Obětí komunistické perzekuce se stala i katolická církev včetně řady jejich členů. Komunistická strana Československa pod vlivem ateismu a vědeckého materialismu předpokládala absolutní likvidaci církví.
Pověření pracovníci okresních a krajských výborů měli za úkol kontrolovat bohoslužby, zjišťovat, zda při kázání nedochází k protistátním aktivitám, ale také povolovali náboženské poutě nebo spolurozhodovali o rozpočtu farností.
Zdroje
1) Za socialismu bylo lépe
2) S komunismem na lepší časy
3) Nákupy za socialismu znamenaly fronty
4) Za komunistů jsme se měli lépe? Ne
