Článek
Nemíním zde podbrobně rozebírat, kolik stovek tisíc lidí každoročně odjede do Chorvatska, ani kolik tisíc (ne-li desítek tisíc) lidí každoročně létá do Turecka, Egypta, Tuniska či na Kanárské ostrovy, nemluvě o ještě exotičtějších destinácích typu Bahamy, Maledivy, Dominikánská republika, Zanzibar, Thajsko, Malajsie, Indonésie apod. O tom už byly napsány stovky článků - a každé léto přibývají nové.
Jde o to, že kdo opravdu cestovat chce, ten může. Zkrátka platí staré pořekadlo: kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.
Když se podíváte na stránky Student Agency nebo Flixbusu, velmi snadno zjistíte, že pokud kupujete jízdenku v dostatečném předstihu, vyjde vás kolikrát mnohem levněji jet z Brna do Vídně než do Prahy. Když mi jako malé holce babička vykládala, že za první republiky se z Brna jezdilo do Vídně na kávu, do opery nebo na ples, připadalo mi to jako nějaká pohádka, co se nemohla skutečně stát. Dnes ale vidím, že mi „nekecala“, že opravdu pokud budu chtít, klidně si můžu dát v Brně oběd a po něm si zajet do Vídně na to kafe - nebo třeba do divadla či na výstavu - a ještě se nočním vlakem vrátit zpět.
Stejně tak vychází levněji zajet si z Prahy na vánoční trhy do Linze, Salzburku či Norimberka než do Ostravy. Jízdenka na autobus do Říma nebo do Paříže stojí pár stovek - záleží na tom, od které společnosti, na jaký konkrétní termín a jak dlouho dopředu ji člověk kupuje, ale rozhodně se nejedná o nějakou horentní částku.
Dokonce i letenky se dají sehnat dost levně. Ano, už ne tak extrémně levně jako před Covidem, kdy to bylo občas téměř neuvěřitelné. Pamatuji si, že v roce 2019 jsme na Silvestra v poledne úplně náhodně na internetu narazili na nabídku „last minute“ zpátečních letenek do Londýna za pětistovku. Tak kdosi z nás řekl: „Co kdybychom letos oslavili příchod Nového roku na Trafargar Square?“ Už ani nevím, kdo na to zareagoval slovy: „To zní jako fakt dobrý plán.“ Během necelé hodiny se tak naše partička dohodla, že kupujeme ty letenky a za tři hodiny se sejdeme na letišti. Letěli jsme opravdu „jen na otočku“ - něco po osmé večer jsme byli na Heathrow, metrem jsme to vzali do centra oslavit Silvestr a na Nový rok brzo ráno jsme letěli zpět do Prahy.
Ano, ty verše „ráno si vzal čistý ponožky a zajel si do Paříže bez doložky“ si pan Šrut v textu této skvělé písně rozhodně nevymyslel. Tak to bylo za první republiky - a naštěstí to tak zase je, ba dokonce je to ještě lepší. Kdo chce, může si zajet/zaletět jenom s občankou kamkoli od Islandu po Krétu a od Bretaně po Drákulův hrad nebo Bělověžský prales. Je potřeba jenom chtít.
Pokud někdo kouří krabičku denně, za měsíc prokouří víc, než co by ho stála zpáteční jízdenka do Paříže, Londýna, Kodaně nebo Říma - a pokud má člověk štěstí, tak by za tuto částku měl ne jízdenku, ale zpáteční letenku. Ubytování přes Airbnb se taky dá sehnat velice výhodně, když si s tím dá člověk trošku práce - loni jsme (ve třech lidech) dali dvacet tisíc za týden v apartmánu se dvěma ložnicemi a obrovským obývákem, kde jsme přímo ze sedačky koukali na Eiffelovku (nebo jsme taky mohli sedět na balkóně s výhledem na Eiffelovku), předloni jsme dali necelých sedm tisíc za šest dní ve velice hezkém apartmánu v centru Krakova a letos nás apartmán se dvěma ložnicemi a obrovskou terasou v jižním Španělsku bude stát na týden necelých jedenáct tisíc.
Ovšem pokud by člověku v zahraničí jako ubytování stačil jen pokoj v nějakém levném hostelu nebo přes Airbnb u někoho v bytě/domě, dá se sehnat ubytování za ceny do pětistovky na noc. Na to si snad vydělá i středoškolák za 14 dní prázdninové brigády. A kdo má opravdu hluboko do kapsy a je trochu dobrodružná povaha, může odjet někam na jih sbírat jahody, olivy nebo pomeranče, případně se vypravit „jenom tak s báglem“ stopem po Evropě. A nejen po Evropě, jedni mí přátelé projeli stopem Madagaskar a jiní Srí Lanku.
Svobodní a bezdětní mladí lidé mají možnost opravdu jet kamkoliv je zrovna napadne, ale velmi podobně je na tom i většina důchodců a lidí středního věku (kteří už nemusí řešit kdo jim pohlídá malé děti). Moji rodiče mají oba naprosto průměrné důchody, a navíc jsou vášniví chalupáři, takže na chalupě tráví skoro každou volnou chvíli (a také do jejího zvelebování cpou naprostou většinu svých peněz), ale přesto za posledních 20 let byli (kromě jedno až dvoudenních výletů do Vídně, Salzburku, Benátek a Norimberka) také na čtrnáctidenní dovolené u moře 5× v Bulharsku, 3× v Itálii, 2× ve Slovinsku, 2× v Chorvatsku a jednou na Krétě.
Je to zkrátka věc priorit - pro někoho je důležité posedět několikrát týdně s kamarády u pivka v hospodě „Na růžku“, zatímco jiný chce vidět fontánu di Trevi.
Nebo je taky ještě možnost vydělávat tolik, že mám na pravidelné pivko, na cigára i na cestování.
----
A pokud jde o oblíbené „zaklínadlo“ jménem „matky samoživitelky“, tak samoživitelka, která není líná, nehulí jako tovární komín a má jedno, maximálně dvě děti, by měla být schopná s těmi dětmi aspoň jednou za tři čtyři roky na pár dní někam do zahraničí vyjet. Což nevím, nevím, jestli za minulého režimu by pro ni bylo tak snadné - zvláště pokud by to měla „nějak kádrově polepený“.
Ovšem pokud má pět a více dětí každé s jiným otcem - přičemž jí alimenty neplatí ani jeden z nich, tak takovou opravdu nelituji, protože si zpackala život jen svou vlastní blbostí. Pořídit si s nezodpovědným sobcem jedno dítě, no může se stát, někteří lidé se umějí docela dobře přetvařovat a svou pravou tvář ukážou, až už je pozdě. Pořídit si dvě děti se dvěma různými egoistickými mizery je už dost na pováženou, ale mít doma menší mateřskou školku, přičemž každý z těch „tatínků“ je darebák, kterého vlastní potomek nezajímá a alimenty na něj neplatí, nad tím fakt už zůstává rozum stát. Albert Einstein řekl, že definicí šílenství je dělat nějakou věc pořád stejně, ale očekávat jiné výsledky.
