Zlaté bydlení za socialismu

Socialismus jsem zažil a netvrdím, že byl celkově lepší. Ale kopání „hejsků a pásků“ (jak se kdysi říkalo) do minulosti je už často přes čáru. Loni došla s autorem článku (na který reaguji) trpělivost někomu na „X“ kvůli napadení seniorů pro jejich údajné flákání v práci v minulosti a vysokému věku v současnosti. Pan Kral (nejspíše smyšlené jméno s fotografií a texty vygenerovanými na 90 % umělou inteligencí a lehce poopravenými) by jim nejraději odebral volební právo. Kritik sice použil u svého vyjádření neslušné slovo, ale je horší jedno slovo, nebo útok p. Krale na seniory, kterým útočí i na demokratické principy tohoto státu a občany rozděluje?

Děsí mě dnešní myšlenkový analfabetismus. Takové to temné a povrchní nálepkování skupin obyvatel od mladých popisovačů zkázy minulosti a proroků ráje budoucnosti. Kdo nesouhlasí s jejich pravdou v předkládané bílé, jistě musí vše vidět v prolhaně černé. Celou škálu jemně odstupňovaných odstínů šedi mezi oběma barvami však nechtějí vidět.

Často připisují mé reakce věku. Údajně si idealizuji vzpomínky na mládí. Je to prý normální projev mozkové činnosti. Pak jim kladu otázku, proč si neidealizují léta strávená v komunistických kriminálech a lágrech disidenti? Byli přece také mladí. Proč oni na období strávená v žalářích nevzpomínají s radostí i láskou a nechtějí zpět do basy?

Není pravdou, že panelákové byty byly všechny vybaveny umakartovým jádrem, jak vyplývá s článku autora (uvádím jeho slova tučně a v kurzívě). Je to lež. Ani žádná universální obývací stěna neexistovala. Pokud si dal člověk práci, mohl si vybrat z několika i velmi povedených stěn. A nebo nemusel kupovat žádnou. Klasickou rohovou lavici jsme také doma nikdy neměli. Prodávají se ale i dnes a nevím, co by na nich mělo negativně připomínat minulý režim, jak autor naznačuje. Samozřejmě dnešní nábytek vypadá jinak, ale to souvisí hlavně s dobou, ne režimem.

Malá poznámka k dnešním nábytkovým stavebnicím a nábytku: Skoro nic nevydrží. Všechno, co jsem koupil ještě za socialismu, dodnes drží. Všechno nakoupené po převratu sice moderněji vypadá, ale co chvíli musím něco opravovat, lepit, dotahovat apod.

Je pravda, že v minulosti to někdy bylo s výběrem nábytku a jeho nákupem o náhodě. Jindy o trpělivosti nebo také o květině pro prodavačku, kávě pro vedoucího prodejny. Ale jen tak mimochodem, kafe, peníze či flašku dostávám i dnes od lidí za nějakou pomoc, radu. Nedělal bych ale z minulosti v tomto směru z prezentů korupční aféry, protože skutečná korupce dnes například vede k servilnímu psaní článků za odměnu, k tunelování a rozkrádání milionů z veřejného rozpočtu a dotací z EU atd. To mi přijde mnohem horší a morálně devastující.

Názor autora, že byty vypadaly v zásadě podobně je třeba korigovat. Byty vždycky vypadají podobně jako byty. Ale kreativitou hýřily i byty v minulosti, pokud člověk chtěl. Nesouhlasím s autorem, že nad touto sférou života občanů stát získal kontrolu. Přemýšlím, zda tohle opravdu myslel vážně.

Dále tvrdí, že bytů bylo málo a dodává, že nelze říci, že ve srovnání s dnešní dobou měli „soudruzi“ bytovou politiku propracovanější.

Argumentovat „málem bytů“ je ale (záměrně?) chybné, irelevantní. Záleží, jak si ve společnosti určíme, zda má mít byt každý jedinec, úzká rodina nebo i rodina s prarodiči a vnoučaty. Záleží i na tom, kolik metrů čtverečních by mělo připadnout na jednoho obyvatele. A kolik má republika obyvatel.

Povrchní argument „bytů bylo málo“ proto u mě neobstojí.

V minulosti existovaly jakési pořadníky i na obecní byty s různými kritérii. Svoji roli někdy hrála i stranická legitimace. Ale ne vždy. Dnes se ale tu a tam také vyskytují pořadníky.

Někde docela slušně fungovalo přidělování služebních bytů. Hlavně u určitých profesí. Mimochodem něco podobného, ale v mnohem menší míře, existuje i dnes. Jde o bydlení ve veřejném zájmu např. pro kantory, policisty apod. Jen toto bydlení automaticky nevede k nároku na trvalý dekret resp. nájemní smlouvu.

Zvláštní formou byly „stabilizační“ byty, které po určité době přešly v podílové vlastnictví družstva. I dnes najdete obce, které nechtějí mít například vylidněnou obec z mnoha důvodů a podobné byty nabízejí.

Pak se stavělo svépomocí. Někdy dva, tři roky, jindy i deset let. Většinou ale šlo o RD, méně o bytové domy. Na stavbách pracovali i meloucháři. Oficiálně jako živnostníci nemohli existovat, ale byli režimem tolerováni. Jejich problém byl, pokud stavební materiál nekoupili, ale ukradli podniku, u kterého pracovali. Pokud stavitel pracoval u firmy, která vyráběla nebo prodávala stavební materiál, neměl problém se sehnáním. Ale i když nepracoval, nakonec všichni bydlení dostavěli. Svépomocí se staví i dnes.

Oblíbená byla družstevní výstavba. Zde se na byt někdy moc dlouho nečekalo (například při vzniku družstva). Lidé se i chodili dívat na staveniště na ten jejich, jak roste. Někdy ale členy družstva byli rodiče pro své děti s výhledem získání bytu až třeba za dvacet let. U družstva jste složili akontaci a družstevní podíl jste spláceli mnoho let v nájemném. Na akontaci si lidé brali i půjčky a měli dvě zaměstnání. I proto generalizující poznámka autora ti starší pracující v dobách komunismu se zrovna nepředřeli ve starším článku, je nehorázná.

Zatímco bytová politika za socialismu byla právem kritizována, dnes je trestuhodná. Ono je celkem jedno, zda se staví více nebo méně. Je i jedno, zda se starý bytový fond bourá nebo rekonstruuje, pokud nemáme stanoveno, kolik a jaké byty vlastně chceme. Dnes jde hlavně o to, že cca třetina obyvatel bydlí v bytech. A velkým problémem dneška je výše nájemného. Z tohoto pohledu či pohledu nájemníka současná bytová politika není propracovanější. Bydlení je totiž jednou z naprosto základních potřeb, která musí být dostupně uspokojována státem. Nemusí stavět, ale musí vytvářet motivující pravidla, nefunguje-li trh. Nájemce by totiž neměl hradit nájemné, které mu každý měsíc odebere z výplaty více jak třetinu. Takový člověk pak nemá prostředky na vlastní rozvoj a zdraví a pro společnost je menším přínosem. Současný státní příspěvek na bydlení už jen hasí požár. Je to řešení tupé, nesystémové a dlouhodobě neudržitelné.

Například nájemné za m2 je v Praze na špici mezi evropskými velkoměsty (Paříž, Londýn), ale mzdy mají u nás lidé výrazně nižší. V republice je přitom možná až milion prázdných bytů. Majitelé je drží jen na výhodný prodej, neb ceny bytů enormně rostou. Nepronajímají je. Tím snižují možnou nabídku a uměle tlačí ceny nájemného, výstavby a prodeje vzhůru. Výstavba (i koupě) bytů je pak pro určitou skupinu obyvatel nedostupná. Prostě na ni miliony nemají a díky vysokému nájemnému na ni nikdy mít nebudou.

Pokud pochybujete, že je tolik volných bytů, tak si odpovězte na otázku, kam se povedlo tak rychle mimořádně ubytovat tolik stovek tisíc uprchlíků z Ukrajiny? Jsou snad na ulici? Nejsou.

Prozíravá Vídeň neponechala trh s bydlením bez regulace. Docela povedené je omezení tzv. domovským právem. Zjednodušeně řečeno, kdo nemá ve Vídni trvalé bydliště několik let, k (obecnímu) bytu se nedostane.

Kanada s ohledem na obdobu domovského práva a růst cen nemovitostí investovala miliardy dolarů do výstavby RD a zakázala je kupovat cizincům.

Zkorumpovaná Praha kdysi ústy pí senátorky Marvanové před zvolením do senátu propagovala projekt dostupného bydlení jako kdoví co. Volebně šlo o trhák, ale v podstatě je projekt fraška. Paní senátorku jsem v minulosti veřejně kritizoval, že si na projektu dělá volební body, ale projekt nebude mít budoucnost. Zablokovala si mě na Facebooku a letos Praha projekt zastavila…

Praha však dlouhodobě na efektivní bytovou politiků pro Pražany rezignovala. A o moc jiné to nebude i jinde. Rozsáhlá privatizace bytového fondu vedla k tomu, že rozhodují jen peníze. Kdo si to může dovolit, byt si za nehorázné sumy koupí. Výsledkem ale je, že původní obyvatelstvo nejen Prahy je pomalu nahrazováno bohatými přistěhovalci. Kulturně je to obohacující katastrofa.

Zákonem o domovském právu žádný z politiků sněmovnu či senát neoslovuje.

Výstavbu paneláků v 70. letech a dál bych proto nehanil. Byl to v otázce bydlení posun k lepšímu. Vždyť s výstavbou „králíkáren“ začali na západě. Ani za první republiky se tak dobře nebydlelo. A kdo měl dekret na byt, zajistil tím i bydlení potomkům. Nedostupnost bytů za socialismu však zůstala i za kapitalismu. Změnily se jen důvody nedostupnosti.

Když ale autor v závěru článku uvádí, že standardem se pro nás stává bytová jednotka o dispozici 3+kk nebo 4+kk a tento vyšší standard si můžeme dovolit, tak jsem vyprskl smíchy. Ne, autore. Bavíme se o panelácích nebo bytových domech. A za poslední 3 roky v nich bylo dokončeno:

„Čtyřpokojové“ byty jsou nejméně standardní formou bydlení.

O minulosti jsem napsal i jiné články a nemyslím, že vyznívají jako opěvování socialismu, ale snažím se mírnit radikální články některých dnešních autorů.

Další zdroje:

Stavba svépomocí / Praha zastavila podporu družstevního bydlení, Marvanová je proti / Příspěvek na bydlení / Neobydlených bytů je osm set tisíc. Kvůli hrozbě neplatičů pronájmy nelákají / Vídeňský zázrak. Levné bydlení do roka a půl pro každého / Kanada zakročí proti extrémnímu růstu cen nemovitostí. Cizincům zakáže kupovat domy / Základní údaje o dokončených bytech