Zlaté podnikání za socialismu

Článek nemá být oslavou doby socialismu. Jen se mi zajídá to nekončící množství článků psaných jako přes kopírák, které popisují minulost bez jediné špetky něčeho pozitivního, dobrého či povedeného. Reagoval jsem už na tento jev v těchto článcích

a snažím se mírnit dopady fanatických článků od agilních pisatelů, které připomínají díla naivních a zapálených komsomolců v 50. letech.

Velmi často v reakcích na své články čtu, že jsme byli mladší a to jen vzpomínkový optimismus idealizuje minulost starší generaci, která už zapomněla, jak to bylo kdysi hrozné. Zajímavé ale je, že stejný vzpomínkový optimismus neidealizuje minulost a neubírá na paměti třeba disidentům. Nebo snad vzpomínají s láskou a radostí na čas strávený v kriminále?

Všude a v každém režimu je však vždy chleba o dvou kůrkách.

Proto na rozdíl od dnešních mladých agitátorů vím, že mnohý tehdejší komunista byl slušnější a poctivější, než kdejaký dnešní demokratický tunelář či kapitalista. Hodně věcí vždy bylo a je jen o lidech. Bez ohledu na režim. A tak jako 50. léta probudila v některých lidech nevídané zlo, touhu po moci, chamtivost a zlodějnu, současný mamon a moc v jiných lidech zase uvolnil jiné stinné stránky jejich osobnosti. Někdo i říká, že peníze kazí charakter. To možná do jisté míry ano. Ale mně je bližší názor, že peníze a moc charakter také odhalují. I když někomu někdy naopak umožnují být viděn v lepším světle.

Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 bylo soukromé podnikání (dříve se jen nazývalo třeba živnost poslužná atd.) u nás z 98 % zdecimováno. Byli jsme v tomto směru nejagilnější ve východním bloku. Později vyvlastňování dál pokračovalo, ale záhadně jak kdy, kde a v jakém rozsahu. Některé živnostníky komunisté nechali nebo obnovili v pozdějších letech, když komunální služby nebyly schopné určité profese zajistit.

Jediným konkurentem státu byla družstva. Největšího rozmachu ale dosáhla až na konci 80. let, kdy se na státním obchodu podílela asi z 25 %.

Kuriózní, či spíše zvrácené, ale bylo, když například rodičům mého známého komunisté po roce 1948 zabavili dům i s koloniálem, který provozovali. Mamince milostivě umožnili v krámu pracovat, tátu poslali pracovat do kamenolomu. Což ho stálo život.

Podobný je třeba příběh hradu Český Šternberk, který komunisté zabrali, ale hradního pána nechali dělat kastelána. Emigroval nakonec až po invazi vojsk v roce 1968.

Oficiálně přežilo od roku 1909 změny režimů, války, znárodnění i převrat v roce 1989 například vetešnictví pana Eduarda Čapka na rohu Týnské uličky č. 1 v Praze. Kdo jste ve vetešnictví byl, tak víte, že bylo stranou hlavního tahu. Skoro to vypadalo, že na něj soudruzi zapomněli. Ale nebylo tomu tak. Za neuzavření bojoval úspěšně se soudruhy například i Státní památkový úřad. Vetešnictví bylo velkou raritou i pro turisty. Dobu po převratu ale na stejném místě nepřežilo kvůli nájemnému (dnes je zde Café - Restaurant) a přestěhovalo se do Dlouhé ulice. V reportáži „Železářství Eduarda Čapka“ uvidíte i uslyšíte Martu Kubišovou (malou roli zákazníka hraje Jan Libíček), která u a ve vetešnictví natočila píseň „Rezavý svět“ krátce po invazi „bratrských“ vojsk v roce 1968. Vzpomínáte na verš:

A zde je celý hudebník klip z vetešnictví a jeho okolí:

„Podnikání“ (režim toto slovo používal jen v souvislosti s nedovoleným podnikáním, které bylo trestné) ale zcela nezaniklo ani po roce 1968. Pořád existovalo například svobodné povolání, které využívali umělci. Do 25 tis. platili 3 % daň, pak od 10 % až do 50 %.

Člověk mohl být kadeřníkem, převozníkem, hospodským nebo drobným zemědělcem. Ti mohli prodávat ovoce, zeleninu, vejce, mléko atd. i na trzích. V Praze jezdily typicky na Havelský trh v Praze 1.

Na Praze 8 se chodilo k „Bulharovi“ (zemědělec skutečně pocházel z Bulharska) pro zeleninu atd. Ten před vašimi zraky vytáhnul mrkev, očistil ji, zvážil a prodal vám ji. Dnes je bohužel na stejném místě jen „Psí louka Libeň“ (cca od značky „ťapka“ nahoru).

Drobný prodej byl též běžný u zahrádkářských kolonií a na vesnicích.

V 70. letech jsem měl známého, jehož rodina provozovala autoopravnu. Ale nesměla mít reklamu. Opravovaná auta musela být v garáži nebo na dvoře vily pod plachtami. To ale bylo jedno, zákazníků měli dostatek. Členové rodiny tak byli klempíř, lakýrník, automechanik, autoelektrikář. Takhle nějak to měli rozepsané.

Jednou zafoukal vítr a koukám, pod plachtou je policejní auto. Jeden z příslušníků VB jej totiž použil k soukromé jízdě a trochu pomuchlal blatník. To bylo v pátek odpoledne. Úkol zněl jasně. Náčelník přijde až v pondělí, takže do neděle večer muselo být auto opravené. Bylo.

Všechna ta povolení k podnikání měla jedno společné. Nikdo nesměl druhého vykořisťovat a bezdůvodně se na jiném obohacovat. Tedy zaměstnávat (i když stát to tak dělal).

Ve druhé polovině 80. let se najíždělo na „perestrojku“ M. Gorbačova a nedostatek služeb a řemeslníků soudruzi řešili povolením k soukromému podnikání (1987 - nákup, prodej, služby). Osamostatnit se mohly i jednotlivé podniky a závody, které bylo možné dát do ekonomického pronájmu. Háček byl ale v tom, že tohle uvolnění soudruzi neuměli veřejnosti dobře prodat a drtivá většina obyvatel o této možnosti vůbec nevěděla. Byl to závod s časem, který prohráli.

Pokud by totiž uvedli změny do praxe rychle, možná by nedošlo k tak překotné privatizaci, tunelování a částečně by se u moci i udrželi. Ale to je takové to kdyby.

Mezi podnikatele na „černém trhu“ patřili například veksláci. Dnes v podstatě směnárníci. Byli mobilní a efektivnější než banky. Tolik potřebné valuty, které získali, nakonec většinou končily v bance nebo v Tuzexu. To byla schizofrenie režimu. Nejraději by je zavřel, ale zoufale mu chyběly valuty.

Samostatnou kapitolou byly prostitutky. Tohle řemeslo asi přežije všechno vždycky. Existovaly ale i švadleny, kadeřnice atd.

Mezi hodně rozšířené, nepovolené, ale tiše tolerované podnikání lze zařadit řemeslníky - meloucháře. Instalatéři, zedníci, truhláři atd. Chodili po práci a o víkendech na melouchy a vydělávali si větší peníze než v zaměstnání. Ti drzejší chodili na melouchy i v pracovní době a občas šlohli státu i nějaký ten materiál.

Přestože nelze hovořit o podnikání v dnešním smyslu, ta možnost tu byla. Oficiální i neoficiální, která byla víceméně tolerovaná (pokud vás někdo neudal). Režimu se ale v 50. letech povedlo i násilím natolik lidi přesvědčit, že vše je všech, že většina obyvatel v pozdějších letech ani netušila, že bylo možné legálně podnikat. A ti co to věděli, podnikat ani moc nechtěli. Nedovedli si představit podnikání bez změny politického směru i výměny osob ve vedení státu. Měli i strach, že budou časem za soukromničení zase postihováni a trestáni. Tak důkladná byla práce komunistů při vymýcení soukromého podnikání u nás.

Podnikání tedy bylo možné, jenže právní a soudní praxe se roky kolikrát řídila politickou zvůlí. Na ni například doplatil poslední politický vězeň zemřelý ve vězení Pavel Wonka, který chtěl v roce 1986 kandidovat jako nezávislý kandidát v souladu se zákony, ale podle režimu se přesto jednalo o trestný čin. Skonal pak 26. dubna 1988 ve věku 35 let ve vazební věznici Hradec Králové.

Úsměvný projev M. Jakeše z Červeného hrádku 17. července 1989 byl proto pravdivý v tom, že se komunistům nedaří dávat provozovny do nájmu soukromníkům. I když si vydělají více. Komunisté starého střihu totiž nechápali okolní reálie. Setrvávali v přesvědčení, že přestavba slouží k upevnění socialismu. Pořád se ještě nechtěli dělit o moc a neviděli, že jim vlak ujel i s celým nádražím. Když to konečně po pár dnech soudruhovi Jakešovi došlo, bylo už pozdě.

Navíc lidem se vyloženě špatně a bídně nežilo, a proto v klidu vyčkávali. Že se režim brzy zhroutí, bylo zřejmé.

Socialistické podnikání podléhalo v 80. letech jen tzv. povolení národního výboru, ale je jasné, že nějaký politický kverulant jej stejně nedostal.

Řemeslo má prý zlaté dno a toho se za socialismu dotkli nejvíce populární umělci. Nemohu se ale současně zbavit pocitu, že se tak trochu nechali režimem uplatit. Proto mi po převratu v roce 1989 nesedělo tvrzení, že jsou svědomím národa. Snad jen M. Kubišová, K. Kryl aj.

Lidé dřív ale byli více klidnější, družnější, nebylo tolik kast, nehonili až tak kariéry a majetky, neměli tolik existenčních a pracovních stresů. Bez tržního soutěžení a svobody však společnost neroste. Tak snad někdy ten západ doženeme. Když však u něj dnes vidím všelijaké nepokoje, násilnosti, různé zvláštnosti a podivnosti, tak mám jistotu, že kvůli tomu jsem rozhodně klíči necinkal.

Pavel Wonka / Vliv právního prostředí na soukromé podnikání v Československu v 50. a 60. letech 20. století / Právní střípky z Osmdesátek / Melouch