Zlatá léta za socialismu

Standardní tvrzení dnešních autorů je, že v prodejnách s jídlem (potravinách) nic nebylo, regály byly prázdné. Autoři takových článku ale neodpovídají na otázku: „Co tedy obyvatelé jedli, když nic nebylo k mání?“ Trávu? Omítku s vápnem? Nebo co vlastně? Není lepší psát objektivně, že naše nabídka zboží nebyla srovnatelná v množství a pestrosti se západem, ale hlady u nás lidé rozhodně neumírali?

Jak uvádí i web „Manipulátoři“ a přikládá fotografie s „občas plnými obchody za socialismu“:

Prý na všechno lidé také stáli mnohahodinové fronty. Autoři takových dezinformací zase nemají odpověď na otázku: „Jak by lidé mohli stát na vše tak dlouho, když všichni museli chodit do práce a krámy obvykle zavíraly v 18:00?“ Pravda je taková, že fronty občas byly na nedostatkové zboží, když se v prodejně začalo právě s jeho prodejem (extrémní byly například fronty na zápis do pořadníku na koupi auta). Ale na všechno fronty rozhodně nebyly. Typickým příkladem vzniku front budiž třeba knižní novinky. Režim byl posedlý centrálním plánováním a určil pravidlo, že v úterý tiskem obyvatele informuje o knižních novinkách a knihy půjdou ve všech knihkupectvích do prodeje vždy ve čtvrtek v 16:00 jednou za 14 dní. Co jiného taková obchodní nezralost a hloupost plánovačů mohla přinést než frontu před knihkupectvím, že?

I dnes najdete fronty. Stačí zajet například k čerpacím stanicím Tank ONO. Mají totiž běžně o korunu (dvě) levnější benzín a naftu. I toto málo lidem dneška stojí za námahu a čas strávený ve frontě.

Zábavná jsou i taková ta srovnávání, že dříve si člověk mohl koupit za xy minut práce například 100 rohlíků. Dnes za stejnou dobu práce už třeba 130 (příklad). Máme se přece dobře, dobře nám tak. Jenže za minulého režimu a pak ještě v 90 letech měl rohlík váhu 55 gramů. V době kapitalismu však váhově klesl na 43 gramů. Výsledek? Za socialismu jste si za xy času koupili 5.500 gramů pečiva oproti 5.590 gramům za současného kapitalismu. Jak říkám, máme se dobře, dobře nám tak.

Máme se dobře, dobře nám tak. To platilo dříve a platí to i dnes. Záleží, co je pro koho důležitější. Například za první republiky byla velká nejistota práce a mnohde i bída převeliká. A když byla práce, tak včetně sobot. Za socialismu byla ale pracovní jistota. Práce totiž nebyla jen právem, ale také povinností. Zejména pro dělníky tím komunisté udělali v tomto směru hodně. Pro státní kasu však byla pracovní povinnost postupně ekonomicky zatěžující, protože režim vytvářel i nepotřebná pracovní místa (tzv. umělá zaměstnanost).

Mimochodem věděli jste, že například i západní Němci a Rakušané měli po válce mnoho let standardně pracovní (i školní) soboty? S obnovou zničených zemí jim nepomáhal jen Marshallův plán, oni byli i dost pracovití. Pozvolna se proto dopracovali k volným víkendům. Ale až v první polovině 70. let. Socialistické Československo však bylo Evropě vzorem. Pětidenní pracovní týden zavedlo už v roce 1968. Byť sem tam komunisté mimořádně vyhlašovali pracovní soboty. Ty ale většinou znamenaly úklid škol nebo nějakou lehčí údržbu v práci. Ekonomický efekt neměly skoro žádný a bylo jich opravdu jen pár v roce. Dnes se u nás někde srdnatě maká i v neděli, zatímco naši sousedé v neděli nezvednou ani tužku a testují čtyřdenní pracovní týden…

Po válce byl ale nejen s jídlem problém v celé Evropě. Nelze však u nás strčit do jednoho pytle režim a zásobování v 50. letech a v 80. letech. V divoce krvavých padesátkách tu řádili komunisté jako rudá ruka. O tom nelze diskutovat. O 30 let později se už ale nepopravovalo, cestovalo volněji a zboží přibývalo. I mezi soudruhy začínala převládat touha po kvalitě, pestré nabídce, množství, chtěli žít stejně konzumně jako lidé na západě. Skromnost a pokora se začínaly vytrácet všude. Inu, jak pravil Ježíš Kristus: „Snáze projde velbloud uchem jehly, nežli boháč do království nebeského.“ Svět po II. sv. válce začal stále více a více sloužit mamonu a odklánět se od křesťanství.

Pořád ale platilo, že nešlo například poslouchat a veřejně hrát určitou hudbu, číst některé knihy, cestovat na občanku po Evropě, koupit si vždy kvalitní zboží atd. Ale ani dnes kvalita zboží není (záměrně) vždy top. Jen ho je hodně. A jednoduše necestovali ani občané západu. Minimálně potřebovali vstupní víza.

Zaostávali jsme kupříkladu hodně v elektronice. Tuzex ale nebyl vždy dobrou náhradou. Jak kdy a v čem. Japonské firmy měly své zboží zařazené do několika stupňů kvality a nespěchaly s dodáváním toho nejlepšího na nové trhy.

Existovala ale, byť souhlasím, že nešlo o nic standardního, cesta k dobrým výrobkům. Kdo byl členem Hi-Fi klubu Svazarmu (mohl být kdokoliv, jen o klubu lidé moc nevěděli), mohl si například koupit velmi kvalitní a dnes už ikonický zesilovač Tranziwatt 140 W (většinou jako stavebnici, kterou vám někdo za pár kaček smontoval a sletoval). Ten byl schopen svým výkonem „vysklít“ okna a přitom měl velmi dobré parametry. Kvalitní byly i k zesilovači prodávané 3pásmové reprobedny s dvojicí basových reproduktorů. Dnes zesilovač seženete za cenu stejnou nebo vyšší, než za socialismu (samozřejmě po takové době je potřeba zkontrolovat, zda nejsou „vylité“ elektrolyty nebo je lépe některé součástky rovnou vyměnit).

Oblíbeným a kvalitním přehrávačem gramofonových desek byl například gramofon bez zesilovače Hi-Fi Tesla NC 450 Elektronik. Ten dnes i třeba 5krát přeplatíte.

Velmi povedená byla též přenosná televize Tesla Color Oravan s úhlopříčkou 42 cm. Byla vyráběna v licenci s Toshibou (první kousky měly i japonské obrazovky). Do konektorového panelu na zadní straně bylo možné připojit tehdejší počítače, jako například Atari či Commodore. Světe div se, televize sloužila jako barevný monitor i pro hry už v roce 1985.

Režim se prostě učil, že spoluprací se západními firmami by mohl zlepšit nabídku a západ zase, že spoluprací s východním blokem může ulevit své krizi spotřeby. Je potřeba se dívat na vše z více stran. Převraty v roce 1989 byly výhodné pro východ i západ. Akorát jsme se zoufale neuměli dobře prodat. Západní finančníci, kteří si to uvědomovali, chtěli oligarchizaci a vykradení východu zabránit. Byli však zavražděni. Jeden příklad za všechny je zde:

Ani pomoc nabízená bohatými emigranty a exulanty nebyla Pražským Hradem zrovna vítána. To je ale na jiné povídání…

Podstatné dnes je, že naše zadlužování státního rozpočtu astronomicky stále roste, přestože vláda tvrdí, že snižuje dluh. Když už ale na to upozorní i bývalý nejlepší ministr financí evropského regionu M. Kalousek a ČSÚ, není něco v pořádku. A zadlužování nemá konce.

Po převratu jsme krom západního blahobytu a různých krás poznali také v míře nevídané, jak může naši zemi ničit hazard a to včetně tisíců sebevražd. V každé základní škole najdeme alespoň jednoho žáka, který minimálně ví, od koho a kde koupit drogy. Ani střelba na nevinné obyvatele se nám už nevyhýbá.

To je téma na samostatný článek. Dnes ale třeba na pečivu poznáte, jak kvalitní suroviny (droždí) používá pekárna. Některé „moučné“ rohlíky se prostě nedají jíst. Kdysi se v polích tolik nepoužívala chemie a koroptve na nich byly všude. Pak se chemie zvýšila, koroptve téměř zmizely. Dnes se množství chemie snižuje, ale koroptve se moc nevrátily. Jogurty byly kdysi hutnější, ale každému nechutnaly. Třešně dnes neobsahují skoro žádný jód, protože kyselé deště… Ovoce a zelenina je někdy dost slabé chuti, protože je kvůli transportu sklízena či trhána nedozrálá, skleníkově uspíšená atd.

Je to hodně komplikované, velmi mnoho vlivů a nedomnívám se, že kvalitní či nekvalitní potraviny lze svést jen na socialismus či kapitalismus.

Aktivisté a politici rádi tvrdí, že máme nejnižší nezaměstnanost. Ale reálně je to tak, že lidé mnohde pracují v nejistotě, občas na dohody nebo ve „švarc systému“ a jsou rádi, že alespoň něco mají. Statisticky tedy snižují nezaměstnanost. Ale nedá se mluvit o standardních pracovních poměrech. Spousta podnikatelů i vyplácí „mzdu“ bokem. Čímž poškozuje stát i svého zaměstnance. Nepřijatelné též je, že státní zaměstnanci mají delší dovolené a větší průměrné mzdy s širokou škálou benefitů. Tohle jsou špatné indikátory, pokud se ve státním sektoru lidé mají lépe. Správně se mají ekonomicky mít lépe lidé u soukromníků (kde vytvářejí kapitál) a ve státní sféře zase mají mít větší jistoty (protože udržují stát v chodu a kapitál jen spotřebovávají).

V žádném případě ale nevzpomínám na minulá léta nostalgicky z hlediska zřízení. Ani nevolám po návratu minulého režimu. Jako účastník (nejen) protestu na Národní třídě 1989 vím, proč jsem tam tehdy byl. Jezdil jsem ale zcela legálně a bez problémů už v 80. letech na západ, ač jsem nebyl zrovna dobře u režimu zapsaný. Viděl jsem tehdy ten obrovský rozdíl v nabídce zboží mezi východem a západem atd. Přesto jsem nepropadl kouzlu konzumu, mamonu a dnes mi možná i proto vadí, jak se s historií extrémně účelově a tendenčně nakládá.

Každá mince má dvě strany a jde o to, nevidět jen jednu. A to neuměli v minulosti komunisté (a jejich trubači) a neumí to ani současní kapitalisté (a zase jejich trubači). Celkově se ale máme určitě lépe. Proto nechápu, proč má někdo pořád potřebu tak extrémně přehánět o bídě a strefovat se nesoudně do socialistické minulosti. Snaží se snad zakrýt, že se stále nemáme tak dobře, jak jsme po roce 1989 očekávali?

Zdroje:

Manipulátoři.cz / Gramofon HI-FI / zesilovač Tranziwatt / televizor Tesla Oravan / Alfred Herrhausen - pozoruhodný bankéř (3. část) / Kalousek je ministrem financí roku / Vyhláška č. 63/1968 Sb. o pětidenním pracovním týdnu