Článek
Stále mne fascinují ty hádky, kdy bylo lépe, kdy bylo hůře. Často opravdu laciné články, kde se pamětníkům vmete do tváře, že všichni byli vlastně kolaboranti. Kdo dnes nekřičí, že se tehdy nedalo žít, je určitě komunista. Mladičký pan redaktor, který nic z toho nepamatuje, se rozvášní. Píše o socialismu a komunismu, jak se lidé popravovali, jak nebylo jídlo, jak to bylo strašné a motá jablka s hruškami, kdy padesátá léta a stalinismus je úplně jiná epocha, než osmdesátky. Alespoň podle výstavby obrovského množství paneláků, které vyrostly i v malých obcích, tak zřejmě hlavním cílem tehdy bylo, aby měl každý bydlení a nikdo neremcal. Naprosto absurdně pak může na dnešní mladé lidi působit film Věry Chytilové „Panelstory“, kde je na první dobrou zjevné, že lidem se zavděčit nedá. Odporné králikárny a strašný život na čerstvém sídlišti na člověka dýchne syrovou depresí a marností. Přitom dnes je i takové odporné bydlení v podstatě nedosažitelná meta. Že v kuchyni nefungují nějaké skříňky a jiné drobnosti, to přeci nevadí. Hlavně, že člověku neprší na hlavu a má kde vyvést mláďata. Doba se změnila.
Tím chci říct jen tolik, že si neumím představit, že by jakákoliv současná vláda prohlásila, že se budou stavět sídliště ve velkém, vezme to za své stát a vyřeší se bytová otázka. Určitě je lepší pro stát mít byty ve vlastní režii a ty přidělovat, než podporovat obchod s chudobou a platit dávky na bydlení v miliardách a vědět jediné, že se bude platit více a více a věc se nikdy nevyřeší, zatímco každý postavený státní byt by záležitost posunul blíže k celkovému řešení. Když ale vidím, jak naši současní hospodáři zvládli energetickou krizi, že místo smysluplného řešení na chvilku zastropovali ceny, než si lidé na ten skok zvyknou a pak budou rozdávat žebračenky těm nejnuznějším, ale hlavně nesáhnout energetickým firmám na zisky, tak celkem nemám o ničem iluze. Opravdová řešení se tady nehledají. A to, že máme velmi drahé energie a to nás jako montovnu a fabriku na cokoliv diskvalifikuje a zabije a firmy se odstěhují, to vůbec nebudu komentovat. Dlouhodobé výsledky, energetika, vzdělávání, věda, to všechno se řeší jen na oko. Ale reálně každá vláda ví, že jí jde jen o ty čtyři roky a po nich potopa a přesně podle toho to rozhodování vypadá.
Tedy nechci chválit socialismus, ano, byl strašný a nesvobodný a měl spoustu chyb, ale ať si říká kdo chce co chce, v osmdesátých letech se vybudovalo strašně moc bytů. Lidé nadávali na králikárny, i v projevech kritiků režimu se to hemžilo pohrdáním k panelákovému bydlení a přitom je to často to maximum, čeho může za život vůbec průměrný člověk dosáhnout za cenu všech svých úspor.
Když mi bylo třicet, neměl jsem kde bydlet. Neměl jsem to štěstí, že bych něco zdědil a pamatuji si tu beznaděj v devadesátých letech, kdy jsem počítal, jak z normálního platu našetřím na bydlení. Nemohl jsem si dovolit děti. Nemohl jsem si založit existenci. Moje práce byla bezcenná, alespoň podle toho, kolik jsem z ní byl schopen našetřit. Je skvělé, že jsem si mohl koupit počítač a hrát si hru Prince nebo Wolfenstein. Je úžasné, že jsem měl svobodu a pokud člověk nekritizoval nové poměry, tak mohl zcela svobodně nadávat na ty minulé. Žasl jsem, kolik se všude vynořilo mučedníků, kteří strašně trpěli, ale přitom měli zprivatizované za hubičku ty panelákové byty, na které já neměl šanci dosáhnout. Měl jsem deprese, nemohl jsem si založit existenci, nebylo kde.
Nechtěl jsem se přiženit do nějaké rodiny, dostat dva pokojíčky v podkroví a neustále být pod tlakem rodičů mé milé. Chtěl jsem být otec od rodiny, chtěl jsem mít ve dvaceti čtyřech letech svůj obývák a dvě děti, jako moji rodiče. V době, kdy jsem fyzicky na maximu a kdy mám energii. Děti si zaslouží mladé rodiče a ne mentální opatrné důchodce. To vše jsem tehdy řešil. Jediné, na co jsem se zmohl, byly líbačky na Vyšehradě na lavičkách a sny o tom, jak by bylo fajn mít své bydlení a děti. Ale nepatřilo mi nic. Bral jsem nadprůměrný plat a šetřil. Vyšlo mi, že před padesátkou si na ten byt v Praze našetřím. Nakonec jsem ze zoufalství začal dělat kariéru, vztah se mi rozpadl, protože kdo by chtěl vynervovaného, který řeší i doma práci, ale na byt jsem nakonec dosáhl o pár let dříve. To nic nemění na tom, že už bylo pozdě a místo dvou až tří dětí se narodilo jedno a ještě jsou problémy úplně se vším a já stár, na nic nemám sílu a ještě musím makat a splácet.
Přijde mi jako neuvěřitelné, že mohly někdy existovat doby, kdy mladá rodina, i kdyby měla čekat několik let, tak prostě dostala byt a mohla mít děti. Kdy nebyl všechno problém. Nebyla inkluze. Ve školách nekvetla tolik šikana a spíše měly děti vítr z učitelů, kteří měli pravomoci, o kterých se dnes nikomu nesní. Pro pořádek to bylo dobré, někdo zlobil, vyřešilo se hned, byl klid. V rámci možností, alespoň z pohledu prostého člověka, dávaly věci smysl. Bezdomovce člověk nepotkal, zubař docházel za dětmi do školy, v práci byl závodní lékař a závodní zubař, všichni jsme brali přibližně stejné peníze, když už byl někdo rovnější a nahrabal si, nesměl to stavět na odiv.
Co bylo za socialismu příšerné, byli aktivní hlupáci a pochroumané charaktery. Nedělejme si iluze, že takoví lidé vyhynuli. Domovní důvěrnice, která dostala moc. Učitelka na maloměstě, která nutí děti psát slohovky z životopisu Gustava Husáka. Hrané dětské scénky v kulturním domě na téma revoluce v Rusku a pád Zimního paláce. To opravdu nenakomandoval soudruh Husák z hradu. Tak hloupý nebyl. To je jen aktivita snaživé soudružky, která chce být důležitá a tak si vybrala stranu a teď bude šikanovat spoluobčany a jejich děti a všichni se jí budou bát, protože se schovává za komunismus a může vystavit špatný posudek, který pak s dítětem půjde dál, pokud se jí nebude podlézat.
Takových lidí bylo a jako hlavní problém socialismu vidím to, že se jich nedokázal zbavit a umravnit je, že fungují naprosto kontraproduktivně a jako parodie a strašák. Reálně většina lidí, kteří nadávají na doby minulé, vždy velmi intenzivně nenávidí nějakého takového člověka, který ubližoval lidem kolem sebe a zastrašoval pod záminkou podpory ideologie. Je potřeba si uvědomit, že padesátá léta byla hnus, opravdu se zabíjelo, zastrašovalo a ti nejjednodušší agitátoři dostali zelenou. Můj děda kvůli tomu skončil v hutích jen za obyčejný vtip na téma „Co jsme si zvolili, to máme“. Tehdy to byla totální šikana a zastrašování. Po vpádu spřátelených vojsk šlo o něco podobného a také se utužovaly kolektivy „Vše co je váhavé, nechť zmizí“, viz projev soudruha Husáka.
Každá doba má své a je to často hrůza. Jen chci říct, že to, s čím měla problém většina obyvatel a proč všichni nenáviděli komunisty (včetně mne), to byla zásluha těch středních a nižších kádrů, které neznaly hranice a dělaly věci, které nikdo nežádal. Odporně zastrašovali, kdy si jen upevňovali moc nebo šlo o šikanu lidí kolem pod záminkou ideologie. A byli bychom naivní, pokud bychom si mysleli, že se toto neděje v každé době a že tito lidé dnes kolem nás nejsou. Jakmile jim někdo dá ideologickou záminku, opět velmi rádi okusí moc a začnou zastrašovat své bližní, ať již půjde o cokoliv. Jako trefný ilustrační příklad bych uvedl klasiku, román „Trampoty pana Humbla“, kde si domovnice vsadila za války na fašisty a terorizovala sousedy v nájemním domě a nutila je poslouchat projevy Hitlera. Opravdu to po ní nikdo nechtěl. Je to druh člověka, který nemá co nabídnout, tak se chytne ideologie, která je v kurzu a zastrašuje ty ostatní, aby se báli mluvit. A takových lidí je. A užívají si to, pokud dostanou šanci. Některé režimy to vítají, jiným jenom škodí. Ale to zlo a nenávist dělají lidé.
Nezapomenu, jak při prvomájovém průvodu, zase jiná soudružka učitelka neskutečně sepsula toho nešťastníka, který nesl těžkou vlajku, jak se opovažuje mít v puse žvýkačku, jako nějaký Američan. Za trest mu vlajku sebrali a jemu se ulevilo, jen kdyby nedostal druhý den poznámku. Jiná soudružka pak odhalovala v průvodu, kdo má na sobě zakázané džíny, neboli texasky, když správný socialistický člověk má mít krimplenové kalhoty. Takové nesmysly. Tihle snaživci rozhodně režimu nepomáhali. Ale každý je nenáviděl a každý se jich bál, co si zase najdou. Náš třídní na gymplu, který zakazoval mít tričko s potiskem. Ředitelka, která si vychutnala dívčinu s křížkem na krku se slovy „Ty seš věřící?“ a babo raď, co správně odpovědět. Holka řekla, že ne a paní manipulátorka jí důležitě přikázala „Tak ten křížek sundej, urážíš tím věřící, když sama nevěříš.“
Proč to ti lidé dělali? Protože měli moc. Chtěl po nich někdo tohle? Nechtěl, ale ta moc je asi opojná. Nicméně každý nenáviděl komunisty. Že takovéhle kreatury pustili všude k moci a že tohle beztrestně předvádějí. Vynechám fakt, že ti samí lidé se po listopadu stávali největšími komunistobijci a demokraty a získali funkce a někteří učí dodnes, jiní dělají na místních úřadech. Byli honorace, měli moc, jsou honorace i dál, stačilo šest let po revoluci nebýt moc vidět a už je zase dobře.
Co chci říct je, že „svoboda“ o které se pořád mluví, je těmi jednoduššími chápána jako to, že se může plivat na doby minulé, a beztrestně. Ale to je nepochopení věci. Svoboda by měla být, že když máte svůj názor, ať již jakýkoliv, který nikomu neubližuje, tak na něj máte právo a nikdo vás za něj nesmí trestat. Ani vyhazovem z práce, ani zastavením kariéry, ani nijak jinak. Prostě názor je posvátný, to je svoboda. Možná se mýlím, ale tomuto stavu se podle mne ani vzdáleně neblížíme. Jen se mění věci, které se mohou kritizovat a vynořují se nové, kde je lepší být zticha nebo opakovat povinnou mantru. Těch oborů je spousta a co je podle mne důležité, režimy se mění, lidé zůstávají a s lidmi přichází i to, že okřikování druhých a schovávání za jakýkoliv režim či nejednoznačné zákony a utužování víry zde má tradici už od středověku. Svobodná společnost bude ta, kde malé hloupé dítě bude moci vyslovit jakýkoliv sebenekorektnější nesmysl a nikdo to nebude řešit. Ideálně, aby to mohl vyslovit i dospělý a pokud své tvrzení podloží argumenty, tak může být upozorněn, že se mýlí, ale s úctou a pokorou k jinému názoru. Bez škatulkování, kdo je „zlo“ a vyhlášení náboženské války, kdy pak nikdo neví, kde má záznam a ve které chvíli ho přijdou gestapáci s dlouhými kabáty sebrat za to, že je vlažný ve víře a pro společnost nebezpečný. Stalo se to v historii tisíckrát, nevím, proč by se to nemohlo stát zase. Nebál bych se jedině tehdy, pokud statisticky významná část společnosti bude moci beztrestně říkat opak toho, co se má. Tolik gestapáků, aby udělali pořádek, by pak totiž nikdo nesehnal.
Vím, že to není v módě a už se moc nečte, ale připomněl bych román bratří Strugackých „Je těžké být bohem“ nebo „Miliardu let před koncem světa“. Obě ty knihy jsou dnes aktuální až hrůza. Každý, kdo neříkal přesně to, co se má, byl označen jako „Irukánský špión“ a stal se z něj přes noc občan druhé kategorie. I když špión vůbec nebyl, jen se mu něco nelíbilo, cokoliv a řekl to nahlas. Každý věděl, že má být zticha. Ohledně převlékání kabátů, to se vztahovalo spíše k roku 89, tak tam byl velmi vtipný ten nešťastník, který měl moc tlustou ruku, aby si mohl nasadit při převratu náramek, který mu dodá imunitu a státní funkce v nových dobách. Jak říkám, nadčasový román. Určitě v čítankách není. Ale i Zola nebo Bulgakov nejsou marní. Jen nesmí být interpretováni tak zjednodušeně, jak se to děje. Jsou to mnohovrstevné věci a je potřeba nad tím vždy přemýšlet.
Zpět k socialismu. To věčné vysmívání se přepočtům a kurzům, co bylo levnější a jak byla tehdy elektronika špatná a jak jsme byli ubozí a tak, nedávno jsem viděl na satelitu nějaké italské filmy pro pamětníky a dokumenty, stejně tak anglické. V té době vypadal celý svět přibližně stejně, někdo byl o dva tři roky napřed. Ale reálně vědeckotechnický pokrok úplně nesouvisí se státním zřízením ani ideologií, jsou to různé věci. Tedy když dnes automatické továrny chrlí auta a my budeme tvrdit, že jsou levná proto, že žijeme v kapitalismu nebo jednou v liberalismu nebo kdoví v čem, to prostě není relevantní. Technický vývoj jde stále kupředu, něco zlevňuje, něco zdražuje. Elektronika byla dříve statusová záležitost, dnes jsou to cetky za pár korun, i ty nejlepší věci. Bydlení byla dříve pro střední vrstvu v podstatě samozřejmost, dnes je to extrémní problém pro každého, kdo nedědil. Mít práci bylo právo, nakonec vás vždy někde vzali a měli jste zhruba stejné peníze jako ti kvalifikovanější, byl hodně rovnostářský systém. Dnes třeba já sháním práci, která by šla ustát, opravdu dlouho, ale že jsem před důchodem, tak mám problémy a nejistota je velmi nemilá a stresuje.
Každá doba má své, každý režim je jiný a každá ideologie, pokud se příliš prosazuje, tak je svým způsobem agresivní a může se velmi snadno překlopit do náboženských válek a nenávisti ke každému, kdo si nemyslí to, co je správné. Je potřeba si to uvědomit a k dobám minulým se dívat s určitou shovívavostí a nadhledem a neprskat jen nenávist na něco, co často mladí politruci ani sami nechápou, o co šlo. Všem, kterým je naprosto jasné, co je „dobro“ a co je „zlo“, tak bych doporučil alespoň inscenaci se skvělým Donutilem „Trampoty pana Humbla“ a pak se tak na hodinu až dvě o samotě zamyslet, zda jste sami lepší než pan Humbl nebo ne. Teprve po tom, kdy se člověk podívá do zrcadla a pochopí svou roli, tak může zkoušet hodnotit jiné lidi a doby, ale raději ani to ne.
