Článek
Na dalším jednání Bilderbergu (patřil k řídícímu výboru) upozornil, že podobně již bylo postupováno při zadlužení Mexika (návrh řešení přednesl s J. S. Reedem ze Citibank). Staré úvěry byly uhrazeny novými s výhodnějšími úvěrovými podmínkami a pohledávky věřitelů směněny za odpovídající podíl na majetku dlužníka.
Tyto návrhy vedly až ke vzniku „Bredyho dluhopisů“ denominovaných v US dolarech. Pomáhaly většinou latinskoamerickým a rozvojovým zemím. Využilo je ale například i Polsko a Bulharsko.
Následně přišel Herrhausen s tím, že zadlužené země by mohly dostávat úlevy na sazbách, podmínkách i splátkách, pokud budou chránit deštné pralesy a přírodu. Jednalo se o novou politiku, reformu ekonomiky a svět jej začal vnímat jako bankovního experta na dluhovou politiku. Zájem vyvolal i u prezidenta USA G. W. Bushe, se kterým se 26. září 1989 sešel a byl požádán, aby do nové strategie oddlužování zapojil i evropské banky.
Východní Evropa - zrození Herrhausenova „Marschallova plánu“
Po nástupu M. Gorbačova radil už v roce 1987 maďarské vládě, jak reformovat bankovní systém pro potřeby živnostníků a malých firem. Jednání byla uzavřená a přítomen byl i Helmut Kohl (jehož byl poradcem a se kterým měl nadstandardně dobré vztahy) a jeho důvěrník. V roce 1989 jej H. Kohl požádal o zprostředkování jednání mezi Maďarskem a německými bankami, aby byl vyřešen maďarský dluh.
V roce 1988 Deutsche Bank uzavřela úvěrovou smlouvu se Sovětským svazem v hodnotě 3 miliard západoněmeckých marek na nákup německých strojů a zařízení pro sovětské hospodářství. Měla vzniknout centra západoněmecké/sovětské ekonomiky v Moskvě/Západním Německu.
V roce 1989 navrhl na jednání MMF a Světové banky ve Washingtonu zřídit v Polsku rozvojovou banku na posílení podnikání. Tento návrh projednal v listopadu 1989 i s H. Kohlem.
Němci byli připraveni postupně oddlužit státy východní Evropy (i s odepsáním části dluhů) a zabránit rozkradení či rozprodeji majetku ve východní Evropě, neboť jeho skutečnou cenu si ve východním bloku uměl představit opravdu jen málokdo. Návrhy a postupy měl na starost Herrhausen, který již prokázal schopnost nalézat pro všechny strany přijatelné formy oddlužení a také byl znám tím, že neholdoval dravému a bezohlednému kapitalismu (viz varování, aby se bohaté státy neotáčely zády k chudým).
Atentát
Ráno 30. listopadu 1989 byl s osobním řidičem (v té době již byli přátelé) na cestě do kanceláře zavražděn bombovým útokem na jeho služební a opancéřovaný vůz. Výbušné zařízení o velikosti školní tašky bylo umístěno na nosiči zaparkovaného studentského kola a bylo navrženo jako protipancéřová zbraň. Spustilo se samo, jakmile auto projelo nastraženou světelnou pastí. Výbušnina zasáhla v 8:34 zadní dveře (kde seděl Herrhausen) a explodovala. Část ze zadních dveří prořízla Herrhausenovi (nosil i neprůstřelnou vestu) stehenní tepnu a během několika málo minut vykrvácel. Auto bylo zničeno, řidič byl vážně zraněn a pomoci nedokázal. Trpěl několik let traumatem, že kvůli zraněné paži nedokázal vytáhnout šéfa přes dveře vytržené z pantů. Ochranka ve dvou doprovodných vozech už také nic nezmohla.
Pachatelé neznámí
Mezi podezřelé patřila RAF (ta se k útoku i původně přihlásila, ale použití TNT neodpovídá předchozím akcím RAF), ale útočníci nebyli nikdy identifikováni. Podezření padlo i na bývalé členy Stasi nebo OOP. Nic z toho se však nepotvrdilo a v roce 2004 bylo vyšetřování odloženo.
Památník na místě vraždy: dvě čedičové stély, každá s vyrytými citáty I. Bachmannové a K. Poppera. Třetí je rozbitá a nese čas a datum smrti.
O životě a atentátu na Herrhausena vyšly publikace, natočeny byly filmy, byly přejmenovány ulice, postaven byl památník a po stopách atentátníků pátrali reportéři i soukromé osoby ještě před několika lety. Vrazi ale nebyli doposud odhaleni.
Jedeme dál, ale jinak
Po Herrhausenově vraždě vyzvalo představenstvo Deutsche Bank zaměstnance, aby se 1. prosince 1989 zúčastnili smutečního pochodu centrem Frankfurtu. Místo oběda jich vyšlo do ulic přes 10 tisíc, včetně zaměstnanců a ředitelů jiných bank…
Týden po atentátu Helmut Kohl podepsal smlouvu s Francií a Velkou Británií, v níž souhlasí, že podmínkou sjednocení Německa je zavedení jednotné měny v Evropě. Je možné, že druhým cílem útoku byl nepřímo i H. Kohl.
Následně byl ohleduplný Herrhausenův „Marschallův plán“ na podporu východní Evropy nahrazen dravým americkým úvěrováním ve formě podvazujících půjček a státy východní Evropy jsou zadlužené mnohem víc než v roce 1989.
Převrat 1989. Nikoliv revoluce
Nejméně od roku 1987 docházelo ke kontaktům západu s opozicí v zemích východní Evropy. Prostřednictvím sovětských zpravodajců byl tázán i V. Havel, zda je ochoten podílet se na vedení země a jaké zde bude zřízení? Na jaře roku 1989 už o jeho prezidentství zcela otevřeně mluví nespočet soudruhů ve vyšších funkcích. V. Havel (naivně?) slibuje mnohé, ale věci běží jakoby pevně daným, jiným směrem (P. Cibulka jej označí za prase, K. Kryl znechucen hradem podruhé „emigruje“ a umírá). Tunelování, rozkrádání, úvěrování… Navrátivší se emigranti a exulanti nabízejí pomoc, ale jsou hradem opakovaně odmítáni. Nebyl zájem je pustit do našeho „klondajku“. Měli příliš zkušeností, kompetencí, kontaktů a mnohdy i kapitálu. A to někomu nevyhovovalo. Bankéřova pomoc se mění v částečnou kolonizaci východní Evropy, oživění západní ekonomiky a výprodej nadbytečného zboží v západním světě postkomunistickým státům.
Schopný a vlivný Alfred Herrhausen, bankéř se svědomím, stál nejspíše v cestě jiným průmyslovým, finančním a politickým zájmům ve východní Evropě. Stačilo jej odstranit, protože nikdo jiný ho nemohl nahradit. A kolonizace východu mohla začít…
„Musíme říkat, co si myslíme. Musíme dělat, co říkáme. A tím, co děláme, musíme také být.“ (text na skromném náhrobním kameni)
