Článek
Někdejšímu Československu vládl permanentní nedostatek. Přestože tehdejší prezident Klement Gottwald v roce 1949 sliboval, že znárodněný průmysl bude vyrábět více, lépe a levněji než „zlý“ kapitalista, realita byla jinde. Plánované hospodářství jednoduše nefungovalo. Centrálně plánovaná ekonomika, zavedená po vzoru Sovětského svazu, se během čtyř desetiletí potácela doslova od jedné krizi ke druhé. Československo se přitom řadilo v meziválečném období mezi nejvyspělejší země světa.
Československo se přitom po válce mělo šanci vzpamatovat, shodují se dnes historikové. Vládnoucí strana ale veškeré šance promrhala. Komunisté sledovali především objem produkce, nikoli ziskovost. Výsledkem se staly prázdné regály v obchodech, pořadníky na byty i automobily a to, že se nenakupovalo, ale spíše shánělo. Ostatně Čechoslováci výstižně tento všeobecný stav glosovali veršem: „Není maso, nejsou auta, ale máme kosmonauta…“
Podle ekonoma Karla Zemana to bylo zapříčiněno politickým rozhodnutím o ekonomické nezávislost. Byly totiž stanoveny plánované objemy deviz, které nebylo možno překročit. Problém spočíval i v nízké produktivitě práce. Jednoznačně se tedy dnes máme lépe. Kupní síla průměrného Čecha ostatně podle statistik vzrostla za 30 let dokonce o dvě třetiny. Obyvatelé Československé socialistické republiky si toho ale moc koupit nemohli, i kdyby chtěli.
Nedostatkovým zbožím ve své době byla limonáda, prakticky trvalý byl i nedostatek masa. Nesplněným snem řady Čechoslováků se stalo třeba exotické ovoce, typickým příkladem jsou banány, ale i fíky či datle. Omezená byla i nabídka mléčných výrobků. Řada lidí bude ještě pamatovat mléko dostupné ve sklenici či igelitovém sáčku. Koupit jste si mohli jogurt a několik málo druhů sýra, chyběly ale zejména sýry tvrdé. Na pultech socialistických obchodů často kupující postrádali kečup, čaj, lepší olejovky nebo uzeniny.
To také kuchaře vedlo k nebývalé gastronomické kreativitě a nahrazování surovin. Na nejednom stole se tak objevovala například humrová pomazánka ze zeleniny, která v skutečnosti spíše byla celerovou remuládou, nebo falešný tatarák.
Jak to bylo s normami na potraviny
Jak je to s často skloňovanými normami na potraviny? Světlo do tématu do určité míry zkresleného oparem nostalgie vnáší například Státní zemědělská a potravinářská inspekce. Ta upřesňuje, že tzv. Československé státní normy (ČSN) skutečně existovaly a týkaly od roku 1964 v Československé republice všech výrobců potravin. Ovšem legislativa upravuje kvalitu potravin i nadále, a to prostřednictvím vyhlášek, které nahrazují původní předpisy z 90. let (tzv. komoditní vyhlášky).
Ovšem ne vše potřebné bylo těmito normami upraveno. A pokud ano, často se nedodržovaly. Facebooková stránka nazvaná Dezinformace dává za příklad dokument Československé státní televize z roku 1988, který se jmenoval „Jsou naše potraviny závadné?“
V něm se hovoří o absenci normy na obsah vysoce karcinogenních PCB v potravinách. Podobně tomu bylo například u dusitanů, kyseliny sírové, mykotoxinů, těžkých kovů, NPK a DDT (zakázán až v roce 1974, v potravinách však byl přítomen ještě dlouho poté), kdy normy buď žádné neexistovaly, nebo se nedodržovaly. Ve velkém se užívaly i pesticidy a antibiotika.
Ochrana životního prostředí, ale ani ochrana lidského zdraví nebyly zkrátka příliš v centru zájmu tehdejší vládnoucí garnitury. Kupříkladu socialistická jatka a masokombináty tak velmi často porušovaly tehdejší hygienické předpisy.
Obsah dusičnanů v potravinách ze zemědělských hnojiv mnohonásobně překračoval dnes povolené limity. Server Za komunistů na toto téma uvádí přesněji, že potraviny tehdy obsahovaly až 10× více toxických látek než v současnosti.
Hojně se například do běžně prodávané hořčice přidával také benzen. Dříve byl pokládán za konzervant s vynikajícími účinky, dnes už víme, že se jedná o karcinogen tzv. první skupiny, který vyvolává rakovinu plic a leukémii.
Když se něco nepovedlo, režim to utajil
Iluzorní dojem, že „bylo líp“ ve vzpomínkách řady lidí dotváří i to, že se nejen řada věcí silně zanedbávala, ale také se o podobném jednání jednoduše nesmělo mluvit. Rudé právo coby oficiální československý list, kterýžto status získalo už v roce 1948, o takovýchto tématech narušujících obraz skvěle fungujícího reálného socialismu nepsalo, zatímco současná média v tomto směru vykonávají značnou osvětu.
Úroveň kontrol potravin prováděných ve spolupráci hygieniků i veterinářů u nás je momentálně vysoká a informovanost nesrovnatelná. Odborníci tak současné potraviny považují nejen za kvalitnější.
Jeden z příkladů takového skandálu, který jste možná sami zažili, ale netušíte o tom, protože někdejší režim vše usilovně tajil, podrobně rozebral český novinář, reportér a spisovatel Jaroslav V. Mareš pro server Badatelé. Otrava těžkými kovy v roce 1981, která se šířila z farmy Trnová u Dobříše, ohrozila tehdy celé Československo, případy byly zaznamenány ve všech krajích.
Pitva uhynulých slepic a a odebrání vzorku z vajec nakonec prokázaly, že ve vejcích byl jen těžko uvěřitelným způsobem překročen limit rtuti, konkrétně 1 400×. Do krmných směsí se totiž přidávalo obilí určené k osevu, mořené právě rtutí. A jaké následky celý skandál měl? Použití mořeného obilí se zakázalo. Ututlal se vyšetřovací spis a žádné statistiky otrávených se neobjevily, nikdo se situaci nepokusil mapovat. Případ se tak poprvé dostal na světlo až v roce 2024.
Dnes bývá tento případ označován jako vůbec nejhorší hromadná otrava v dějinách Československa. Podléhat přesvědčení, že za komunismu jsme se měli mnohem lépe než dnes, je tak čirou naivitou.
Zdroje
ZEMAN, Karel. Analýza privatizačního procesu v České republice. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2015. ISBN 978-80-246-2939-1.
