Článek
Paneláky měly být nouzovým řešením
První panelák v Československu vznikl v roce 1953 v pražských Ďáblicích. Přestože se později staly panelové domy charakteristickými představiteli někdejšího komunistického režimu, paradoxně ten úplně první málem svému účelu nesloužil.
Počin architekta Jaroslava Wimmera totiž nejprve nedostal dobrozdání od statika. Nezdál se být dostatečně bezpečný, aby se do něj mohli nastěhovat první obyvatelé. Ti sem tak mohli přijít až o dva roky později.
Brzy je následovali další. Panelové domy se staly východiskem z bytové nouze, stavělo se hromadně, mnohde technologicky nekvalitně. Nouzové řešení však dodnes tvoří nepřehlédnutelnou součást každého většího města, v Česku jich stojí konkrétně kolem 80 000. A nevzhledným „králíkárnám“ nemohou mnozí dodnes přijít na jméno.
Ostatně tak je kdysi nazval samotný někdejší prezident Václav Havel, když bezprostředně po sametové revoluci vyrazil na tehdejší Jižní Město, které je dodnes největším sídlištěm v Česku a obývá ho kolem 80 000 obyvatel.
V panelácích se žilo hlavně univerzálně
Uniformní architektura stále symbolizuje šeď vlastní většině aspektů tehdejšího života, který především požadoval nevyčnívat z davu. V té době vládla bezmezná standardizace, typizace, direktivní plánování v rámci pětiletek, velkoprostorová panelová prefabrikace a zprůmyslnění stavebnictví podle vzoru Sovětského svazu. Paneláky se tak staly přeneseně něčím víc než pouhým bydlením, ztělesňovaly symbol nesvobody.
Většina těchto staveb se stavěla od 50. let minulého století. A moderní standardy bydlení jsou tak už zcela jinde. Prostorově nedostačující byly zejména jejich miniaturní kuchyně. To kráčí zcela proti trendu velkých otevřených prostor vytvářejících spojením kuchyně s obývacím pokojem přirozené centrum bytu.
I zmíněná univerzalita se projevovala nejen zvenčí, ale i uvnitř. Od 60. do 80. let interiérům kralovaly béžové nebo našedlé obkládačky, PVC v celém bytě včetně koupelny a jediný typ umyvadla.
Lépe ale v následujícím desetiletích rozhodně nebylo. U paneláků neplatí, že čím novější, tím lepší. V 70. letech se razilo heslo „levně a rychle“. Nastala tak nekompromisní éra nekvalitních náhražek a umakartové jádro straší mnohé jedince ve snech dodnes. Nízká životnost, nulová zvuková izolace i sklon k tvorbě plísní, to je jen krátký výčet jeho nevýhod.
Ostatně wellbeing byl tehdy pojmem zcela neznámým a pokud by snad již v těch dobách znám byl, adekvátně uvědomělý obyvatel tehdejšího Československa na něj pro budování socialismu rozhodně neměl čas.
Stávající sídliště jsou omšelými a neudržovanými kulisami
Jestliže k tomu připočteme to, že na soudobých sídlištích už se notně podepsal zub času a jejich omšelost nemilosrdně prozrazuje, že svá nejlepší léta mají dávno za sebou, máme nejvyšší čas nahradit je novostavbami.
Například většina pražských sídlišť vybudovaných v 80. letech je podle expertů absolutně zanedbaná. Na sídlištích chybí účelně řešený veřejný prostor. Oproti časům tuhého socialismu se zvýšila kupní síla a lidé si tak za své peníze chtějí dopřát určitý komfort. V tomto případě však zkrátka nemají kde. Potřebné zázemí a dostupné služby zde chybí.
Koncepce propojení s krajinou, jestliže nějaké vůbec existovaly, se nerealizovaly. Tehdejší systém plánování navíc trval na oddělení obytné a výrobní části. Dnes naopak trendy velí spíše propojování.
Kromě šedi tak děsí i přebujelá a neudržovaná zeleň. Citlivější povahy si mohou živě představovat, kdo nebo co na ně z křoví může vyskočit. Ostatně úzkostlivé typy z těchto lokací nutně přepadne tísnivý pocit, že nikdy nejsou samy a neustále na ně odevšad zhlížejí desítky očí. Sídliště by tak s úspěchem mohla ztvárnit kulisy v nízkorozpočtovém hororovém snímku, ovšem o kvalitním řešení hodném bydlení 21. století vskutku hovořit nelze.
Životnost dnešních paneláků se chýlí ke konci
Ostatně jednou tyto komunistické „pohrobky“ budeme muset řešit. Paneláky nejsou pouze na konci své životnosti morální, ale i materiálové.
Tu dnešní odborníci odhadují v lepším případě na přibližně 80 let. Ve své době byla odhadována na dokonce 30 až 50 let. Podle některých odborníků jsou paneláky konstrukčně dávno za zenitem, dosluhují požární předěly i původní elektroinstalace. Zateplení fasády a nepříliš zdařilé opentlení nevkusnými jásavými barvami jen maskuje časovanou bombu skrytou uvnitř. Domy se mohou zevnitř doslova rozpadat.
Nová sídliště se už naštěstí nestaví a odborníci na toto konto s notnou dávkou skepse přiznávají, že je to správně. Podle architekta Víta Čermáka bude se stávajícím dědictvím komunismu práce dost, a to na dlouhá léta dopředu. Hlavní problém spočívá v tom, že sídliště vznikala najednou. Realizovat pozvolnou změnu proto bude složité.
Architekt Michal Kohout z fakulty ČVUT se v reportáži na toto téma pro server Aktuálně nechal doslova slyšet, že: „Musíme si přiznat, že jsme od revoluce nic lepšího nevymysleli.“ Rozhodně tak máme načase. Jedná se však o extrémní názor české malosti, na západě se s paneláky s výjimkou vyloučených lokalit nesetkáme - každý chce bydlet v domku se zahrádkou nebo bytě s terasou.
Současným sídlištím vládne anonymita
Přiznat je však nutno do jisté míry k dobru panelákům to, že tam, kde se režim pokusil potlačovat jakékoli projevy individuality, se lidé na oplátku snažili vnést do normalizační šedi lidskost vřelými sousedskými vztahy.
První generace na sídliště přišla už v 60. letech. Její zástupci tak dodnes vzpomínají na to, že sousedé i zde žili v mnohem užším sepětí. Tehdejší režim příliš jiných možností nenabízel, nelišilo se nejen bydlení, ale ani příjmy. Lidé zkrátka mnoho možností neměli. Sousedům tak nebylo příliš co závidět, glosují tehdejší časy pamětníci.
Realita dneška? Sídliště se přetavila v anonymní masu. Lidé už spolu netráví čas a a dětské hry na klepadle zůstávají jen nostalgickou vzpomínkou dnešních čtyřicátníků. Chceme-li tomuto odcizení zabránit, nemáme příliš důvod k tomu udržovat ještě původní panelové domy při životě. Například v sousedním Německu se už sídliště bourají.
Ostatně v zahraničí se z nich stávají ghetta. První sociálně vyloučené lokality už vznikly i v Česku, odborníci tak upozorňují na to, že na sídlištích se rodí závažný problém. Úspěšnější lidé paneláky opouštějí, aby si pořídili bydlení na vyšší úrovni a stěhují se do rodinných domů.
Bydlení v panelácích se mimo to stává lákadlem pro lidi z postsovětských zemí, hlavně Ukrajince a Rusy. Kdo si tak nechce na obyčejném českém městě připadat jako na východě, má na mysli jen co nejrychlejší odstěhování se. Politici totiž zůstávají nečinní a namísto výstavby infrastruktury, která by umožnila vznik nové zástavby, si kupují hlasy voličů z velkých sídlišť, které tak udržují ve zcela nevhodném způsobu života.
Zdroje
1) Šedivé svědectví komunismu
2) Paneláky jsou za hranicí životnosti
3) Paneláky jsou symbolem nebezpečí
4) Paneláky zdražují
5) Paneláky budou slavit stovku
