Článek
Narodila se jim holčička a dostala zde zápal plic, na který v půl roce umřela. Díky tomu dostali moji rodiče možnost bydlet v rozděleném bytě 3+1 s jednou starou paní. Záchod a koupelnu jsme měli společné. My měli pokoj a kuchyň a paní Picková měla dva zbylé pokoje. Pro vodu musela chodit do koupelny a kde a na čem vařila, si nevzpomínám. Kuchyň jsme měli my. Když paní Picková odešla, nastěhovali k nám cizí bezdětné manžele. Soužití s nimi byl veliký problém.
Rodiny s dětmi běžně bydlely v bytě s rodiči nebo v rozdělených bytech, to je dnes neznámý pojem a nomenklaturní komunisti se roztahovali v luxusních bytech a vilách, které ukradli původním majitelům. Na ně se nadměrné metry nevztahovaly. Nadměrné metry je také pojem dnes neznámý.
Odešli i manželé a my museli byt vyměnit za 1+1. Rodiče s 1 dítětem neměli nárok na celý byt. Byt 1+1 byl bez výtahu. Topili jsme v kamnech uhlím, které jsme tahali ze sklepa do 4. patra. Koupali jsme se jednou týdně, protože jsme museli vodu ohřát v kotli. Vody nebylo dost pro 3 lidi, a tak jsem se já koupal ve vodě po matce. Bydlení bylo levné, ale na uhlí jsme museli ušetřit. Běžně se mezi lidmi říkalo, nemám na uhlí.
Levné bylo hnědé uhlí, ale to moc nehřálo. Černé uhlí mělo více kvalit, dražší byl ořech a nejdražší byly brikety a také se topilo koksem. My topili briketami, ale šetřili jsme na ně celý rok. Brambory se nekupovaly po kilech, ale na metráky. Skladovaly se ve sklepě a i na brambory jsme museli ušetřit. Běžně lidé bydleli v bytech IV. kategorie. Bez vlastního WC a bez koupelny.
V dospělosti jako svobodný a bezdětný jsem neměl nárok na byt. Oženil jsem se a měli jsme 3 děti v 1+1 s rodiči. Ani potom jsme byt nedostali. Bylo nám řečeno, že možná za 10 let. Musel jsem jít na 10 let do fabriky dělat svářeče a ničit si zdraví, abych dostal 3+1 65 m2 v paneláku bez telefonu. Na telefon jsme čekali 5 let. Teplá voda a ústřední topení byly pro nás vymoženosti, které jsme neznali.
Byty se svářečům dávaly proto, že podmínky, ve kterých museli pracovat v ČKD, byly doslova vražedné. Kapitalista na Západě by si to dovolit nemohl. Tady byl zaměstnavatel stát a ten si mohl dovolit vše. Státní vykořisťování bylo mnohem horší než vykořisťování kapitalistické. Byli jsme vládnoucí třída a museli jsme držet hubu, jinak by na nás poslali milicionáře, kteří tu byli, aby chránili státní zájmy, a ne zájmy dělníků.
V Praze byl sjezd architektů a komunisti se chlubili moderním sídlištěm v Ďáblicích. Finská architektka toto sídliště pochválila a zeptala se, co s tím sídlištěm bude, až tito lidé dostanou byty? Všude ve světě byly a jsou paneláky nouzové bydlení pro sociálně slabé. Jen u nás za ně díky komunistům platíme miliony a někteří lidé dodnes chválí komunisty za to, že místo slušného bydlení stavěli šedivé ošklivé krabice, ve kterých by ti, co je projektovali, nikdy nebydleli.
Nedostatek bytů byl takový, že lidé byli vděčni, že mohou bydlet na sídlišti, které vypadalo jako betonová džungle. Jako třeba Jižní město. Dnes je alespoň barevné, tenkrát bylo celé šedé. Po revoluci se začaly domy zateplovat, protože komunistům bylo jedno, že některé byty v zimě nejdou vytopit a lidé si museli přitápět elektřinou.
Než jsem se oženil, pracoval jsem u IPS. Lidé, kteří bydleli v této oblasti, byli vyhnáni do paneláků, přijely buldozery, tyto domky srovnaly se zemí a postavily se zde betonové obludy. Takto se stavělo za komunistů. Jeden den tu byl pěkný dům se zahradou, a když jsme přišli druhý den do práce, byly tu jen ruiny.
To je pravda o bydlení za socialismu. Moje 3 děti mají své bydlení a i většina svobodných a bezdětných dnes nebydlí s rodiči. Ti, co tvrdí, že za komunistů bylo bydlení dostupnější než dnes, v té době buď nežili, nebo jsou lháři.
Paneláky byly všechny stejně šedivé a ošklivé, jako byla celá doba.