Článek
Zástupci ČSSR v roce 1975 v Helsinkách podepsali deklaraci, ve které se mimo jiné ČSSR zavázala k respektování lidských práv a základních svobod, včetně svobody smýšlení, svědomí, náboženství nebo přesvědčení. V roce 1976, kdy tato deklarace nabyla platnosti, byli členové kapely The Plastic People of the Universe nařčeni z výtržnictví, zatčeni a dva členové této kapely byli uvězněni. Tato událost byla podnětem k sepsání Charty 77.
ČSSR se zavázalo k dodržování lidských práv a to, co následovalo po zveřejnění Charty 77, ukázalo, že totalita nemusí dodržovat nic z toho, co deklaruje. Pronásledování mluvčích Charty 77 a těch, kdo Chartu podepsali, předčilo všechna očekávání. Toto pronásledování vedlo k založení občanského sdružení Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Šest hlavních představitelů VONS bylo odsouzeno k trestům od dvou do pěti let, včetně dvou žen za to, že hájili lidská práva.
STB organizovala akci Asanace. Proti těm, kdo byli režimem označeni jako nežádoucí byly použity různé formy psychického i fyzického nátlaku a vydírání. Byli vyhozeni z práce, nesměli vykonávat veřejnou činnost, jejich dětem bylo odepřeno studium na školách, přišli o řidičské průkazy, byli nuceni k emigraci a bylo jim odebíráno občanství. Někteří byli opakovaně zadržováni státní policií, biti, mučeni, souzeni a vězněni. V některých případech jim byly vyvlastňovány jejich nemovitosti. Tímto způsobem bylo donuceno k emigraci 280 signatářů Charty 77. Někteří tomuto nátlaku neodolali a podepsali spolupráci s STB. V roce 1988 zemřel ve vězení v důsledku zanedbání lékařské péče obhájce lidských práv a disident, Pavel Wonka. Bylo mu 35 let.
Reakcí režimu na Chartu 77 byla podpisová kampaň, Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru (Anticharta). Do Národního divadla byli sezváni významní umělci a podpisem prezentační listiny potvrdili souhlas s Antichartou. Byl mezi nimi i Jan Werich, který byl již nemocný a špatně slyšel. Nevěděl, proč byl pozván, a podpis chtěl odvolat. Jeho kolegové mu to rozmluvili. O smyslu tohoto pozvání se pozvaní přítomní oficiálně dozvěděli až při projevu Jiřiny Švorcové, předsedkyně Svazu českých dramatických umělců.
Ale ani toto režimu nestačilo. V celé republice byli lidé nuceni podepisovat Antichartu, a pokud ji nepodepsali, byli také pronásledováni. Paradoxem toho všeho bylo, že text Charty 77 nebyl nikdy oficiálně zveřejněn a lidé byli nuceni podepisovat, že nesouhlasí s tím, co si nemohli přečíst. Věděli, co podepisují, ale nevěděli, co text Charty 77 obsahuje. Ten byl zveřejněn jen v západním tisku a v rozhlase Svobodná Evropa.
Text Charty se šířil mezi lidmi Samizdatem. Samizdat byly texty, které obcházely cenzuru šířením v malých nákladech. Byly opisovány, původně v ruce, později na psacím stroji a na počítači a množeny dle techniky dané doby (průklepy, cyklostyl, kopírky). I lidé šířící Samizdat byli pronásledováni. Samizdatem se šířila i literární díla, která nesměla být publikována. Autoři vydávali svá díla pod jmény těch, kdo nebyli pronásledováni. Příklad: Autorem divadelní hry Balada pro banditu nebyl Zděněk Pospíšil, který ji režíroval, ale Milan Uhde. Znal jsem Zdeňka Pospíšila osobně a dozvěděli jsme se to až po revoluci od něj.
Takto funguje totalita a ti, kdo přirovnávají dnešní dobu ke komunistické totalitě, si nevidí do úst. A ti, kdo dnes tvrdí, že za komunistů bylo lépe, v té době četli jen Rudé právo a to, co jim komunisté číst dovolili. Měli kde bydlet, měli co jíst, měli práci, a uvěřili nesmyslům, že dostávají něco zadarmo, a to, co si mohou koupit, je levné. Zadarmo nebylo nic. Vše, co stát lidem dal, museli lidé zaplatit z toho, co jim vzal. A levné také nebylo nic. To, co mohli lidé získat levně, bylo státem dotované, a tudíž to bylo opět z peněz, které stát lidem vzal. Lidé žili v iluzi spravedlivé společnosti, a někteří této iluzi věří dodnes.
Komunisté kradli, vraždili, lhali a podváděli naprosto beztrestně. Měli absolutní moc a to, co deklarovali a podepsali, pro ně mělo hodnotu toaletního papíru.
I dnes politici podvádějí, lžou a kradou. Politici jsou lidé a lidé jsou stále stejní, ale když se na to přijde, jsou potrestáni a každý o tom může svobodně a beztrestně psát a mluvit. Ti, kterým se stýská po minulém režimu, schvalují pronásledování nevinných lidí, nebo jsou jen lhostejní k tomu, co se tenkrát dělo. Hlavně že oni se měli dobře.
Ti, co dnes křičí, že opět žijeme v totalitě, tenkrát mlčeli. Mohou křičet, a to je demokracie.
