Článek
Jsem starší ročník. Hlava mi nebere, jak málo v současnosti mezi sebou komunikujeme.
Dříve stačilo například sednout si v parku a během chvilky jsem navázala kontakt třeba s další maminkou, která tam byla rovněž se svým dítětem. Nyní tam mámy koukají do mobilu.
U našeho domu je malé ohrazené hřiště s prolézačkami. Chodí tam i učitelky s dětmi z mateřské školy. Viděla jsem, jak se skupinka dětí pošťuchovala tak, že jedno z nich si ublížilo. A paní učitelka ? Nic! Mobil byl důležitější.
Ať stojíte na zastávce tramvaje, jedete v autobusu, čekáte někde ve frontě, vždy vidím vytahovat mobily. Lidé přestávají vnímat okolí, ale i sebe navzájem.
Nejvíce jsem se pobavila v jedné restauraci, kde jsem se zastavila na oběd. To, že se většina zákazníků při usazení ihned věnovala mobilům, mne nepřekvapilo. Jeden muž mne ale fascinoval. Obědval tak, že v pravé ruce měl mobil, ve kterém stále něco hledal a v levé ruce držel pouze vidličku se kterou nabíral jídlo (i omáčku). Ani nevnímal, že mu jídlo z vidličky padá zpět na talíř. Příbor mu nic neříkal.
Jako bývalá učitelka také souhlasím s tím, že by se ve školách měl dodržovat nějaký „mobilový“ režim. Nemusí se zamykat do skříněk. Stačí je na začátku hodiny posbírat do košíku. O přestávce si je žáci mohou vyzvednout. Ale tady opět nastane situace, že děti mezi sebou budou málo komunikovat.
Sama samozřejmě mobil vlastním, ale nenapadne mne ho používat, pokud jej nepotřebuji ke komunikaci a informacím. Podle mne by mobil neměl sloužit jako hračka.
