Článek
Louise de Funés se narodil 31.07.1914 před 110 lety.
Bezpochyby nejslavnější francouzský herec a jeden z nejslavnějších komiků světa, Louis de Funés, kterého Francie nazvala svým národním pokladem, vlastně vůbec nebyl Francouz. I se svou výškou 164 cm patřil k největším komikům světa.
Jeho rodné jméno dle rodného listu znělo Louis Germain David De Funés Galarza. Muž, který se nikdy nenaučil plavat, přesto že to bylo jeho velkým snem, bydlel ve skutečnosti nedaleko moře.
Otec Carlos Luis de Funès de Galarza byl původem rodilý španělský aristokrat. Pocházel ze španělského šlechtického rodu. Vystudoval práva a stal se nepříliš úspěšným a chudým advokátem, jehož právnická hvězda neustále pohasínala. Zkouší kde co, v advokacii se mu nedaří. Proto se nakonec rozhodne obchodovat s diamanty. Zkrachuje a rodinný rozpočet se propadá na nulu. Matka Leonor Solo y Réguéra se narodila ve španělské Galicii. Nepracovala a rodina trpěla naprostým nedostatkem peněz. V už tak těžké době přišel na svět ke dvěma sourozencům, Marii a jejímu bratrovi Charlesovi, malý Louise. Otec ze zoufalství spáchal sebevraždu skokem z mostu do řeky a rodina zůstala o samotě a bez živitele. Jenže sebevražda se ukázala nakonec fingovanou. Manželka se podařilo zjistit, že otec Carlos vesele podniká ve Venezuele a rozhodla se za ním odjet. Děti ponechala ve Francii a Louise, který byl ještě malý, dá do péče pečovatelce. V roce 1930, kdy bylo Louisovi 16 let, napíše dopis matce, ve kterém líčí, že se stará o nemluvňata v sirotčinci lépe, než chůvy a že ho ta práce naplňuje něhou a radostí. Tuto vzácnou zkušenost nakonec zúročil ve filmu „Piti Piti Pa“. Při náročném natáčení scén s malými dětmi tanečnic to byl právě De Funés, který se o mimina osobně po celou dobu vzorně staral. S dětmi to uměl lépe než štábem najaté opatrovnice, nikoho k dětem už nepustil a po celou dobu natáčení jim věnoval plnou pozornost. Děti za jeho přítomnosti prý vůbec nebrečely.
V roce 1934 otec Carlos umírá na tuberkulózu, to už je Louisvoi 20 let. Trpí z dětství úzkostnými stavy a strachem z nedostatku. Bojuje o přízeň přátel a jeho nedorostlá malá postava, pro kterou byl často terčem posměchu, mu to nikterak neusnadňuje. Snaží se ale věci řešit s nadhledem. V té době měl Lousie husté tmavé kadeře a vypadal jinak docela k světu. Až na malou výšku byl velmi pohledný elegán, který dokázal bavit lidi za všech okolností. V dětství se věnoval kreslení a hře na klavír. Plynně hovořil jak francouzsky a po rodičích španělsky, tak anglicky.
Vystřídal velké množství zaměstnání. Aby měl co jíst, živil se jako kožešník, dekoratér, aranžér, účetní, prodavač a klavírista v barech a kabaretech. V roce 1932 se zapsal na Technickou školu fotografie a filmu, ale studia pro nedostatek peněz nedokončil. Protože byl jako klavírista opravdu skvělý, bylo mu dovoleno hrát po známých pařížských barech a učit děti klavírní hře. Musel ale hrávat bez přestávky na močení či jídlo i 12 hodin denně. Často uváděl, že byl doslova přirostlý ke klavíru. Málo kdo ví, že mnohé klavírní doprovody ke svým filmům nahrál právě Louise sám. Muzicírováním na barový klimpr se živil 8 let. V těžkých životních chvílích to byl právě klavír, který mu dával naději. Publikum bavil při hře grimasami i gagy a postupně se stal nejoblíbenějším klavíristou v Paříži.
V roce 1936 se poprvé nešťastně oženil s Germaine Carroyer (1915–2011), která mu po krátkém soužití povila syna Daniela (* 1937). Jeho druhá žena si nepřála, aby se s Danielem Funés vídal, proto se s ním po celý život scházel tajně. A vedlo se mu to opravdu výborně. Přišlo se na to totiž až v Danielově dospělosti.
Světovou válku vinou administrativní chyby proseděl v Paříži opět za klavírem. Noc co noc hrál po různých barech. V roce 1942 se ale rozvedl a už o rok později se oženil znovu. Tentokráte s Jeanne Barthelémy de Maupassant (1914–2015), praneteří Guy de Maupassanta, s níž měl dva syny: Patricka (* 1944, lékař) a Oliviera (* 1949, herec a pilot dopravních letadel). Jeanne po jeho boku stála od těžkých a nudných začátků, kdy trpěli nedostatkem finančních prostředků na pokrytí obyčejných denních potřeb, do posledního dechu slavného komika
Funes byl jako mladý velký elegán
Jeho bratr padl hned na počátku války, sestra se provdala za režiséra Francoise Giraulta. To se nakonec pro oba ukázalo jako velmi příznivý krok, protože s Giraultem natočil Funés nejednu filmovou záležitost.
V roce 1942 se zapsal na Simonovy herecké kurzy a ve třiceti letech dostal první divadelní roli, kterou mu zprostředkoval jeho spolužák Daniel Gélin. Ten jej pozval do filmu Barbisonovo pokušení (La tentation de Barbizon). Louise od 7 hodin ráno čekal na svou první malou repliku, dostal se na řadu až v 8 večer. Drobné role ale i posléze přijímal s pokorou. Hrál kněze, paběrkoval jako vrátný, číšník, nebo se jen tak beze slov zadíval do kamery jako „muž číslo 5“, jindy měl štěstí, když ve scénáři stálo „muž číslo 4 – řekne dvě slova.“
Jeho žena byla nesmírně trpělivá a rozvážná dáma a byla svému malému choti opravdovou oporou. Aby uživil rodinu, začal Louis hrát v reklamách, třeba na cigarety. Tam poprvé uplatnil své grimasy. Práce bylo ale málo. Bral cokoliv, co přineslo pár franků. Začal hrát divadlo, kde se mladý FuFu, jak mu říkají přátelé, ve svých už 40 letech projevil i co by skvělý imitátor a komik. Napodoboval jiné herce, politiky, zvířata. Oblékal si tanga a zdobil se flitry… hlavně aby si ho někdo všimnul.
V té době se stal také kardiologickým pacientem. Měl vážné problémy se srdcem a každou svou rolí riskoval infarkt myokardu. Během kariéry přežil dva infarkty, které ho vždy vážně ohrozily na životě a lékaři mu zakazovali hrát. Divácké publikum ho ale vždy přivedlo zpět na filmové plátno.
Až v roce 1956, to mu bylo 42, dostal ještě stále vlasatý FuFu první roli ve filmu „Napříč Pařízí“ s hvězdami první velikosti, Jeanem Gabinem a De Bourvilem, vlastním jménem André Robert Raimbourg. Sedm minut jeho role stačilo na to, aby si producenti všimli jeho neskutečné energie.
Film „Pouic Pouic“ (poik poik) konečně drobného herce těsně před padesátkou vystřelil mezi hvězdy. Hrál tak potrhle, že si ho diváci začali vyžadovat. I přesto hrál dál v divadle, kde měl také svou první roli strážníka, kterému propůjčil komiku jemu vlastní. Divadlo řvalo smíchy.
Doma byl velmi nemluvný, klidný, starostlivý otec rodiny. Vychovával své syny jako katolíky a tvrdě trval na tom, aby měli dobrý prospěch ve škole a trpělivě si budovali kariéru bez chyb, které on sám dělal. Jako otec byl velmi hrdý, že může svým synům dopřát vzdělání, na které on sám neměl nikdy dost peněz.
Až v roce 1964 přišel první film, uvedený v roce 1965, který ho doslova katapultoval na výsluní. Režisér filmu „Smolař“, kde hrál s Bourvilem, ho ale rozhněval. Celou noc FuFu sepisoval a počítal své a Bourvilovy repliky. Zjistil, že má replik mnohem méně než Bourvil a také měl o celou třetinu menší honorář. Protože producenti na jeho reklamaci nereagovali, rozhodl se pro „stávku grimas“. Prostě grimasy nedělal. Odehrál text nudně a otráveně bez jediného pohybu obličeje. To film docela shodilo a producentům nezbylo, než mu přidat na honoráři. FuFu si tak vyvzdoroval jak honorář, tak prosazení svých nápadů.
Tehdy jeden z nejslavnějších a nevyhledávanějších herců, Jean Marais, si v trilogii o Fantomasovi nakonec musel postesknout, že FuFu je nejlépe placeným hercem v Paříži a překročil Maraisovo doposud nedotknutelné prvenství. FuFu začal být tvrdým hráčem na poli kinematografie a často si nebral servítky. Byl si vědom svého nedokonalého vzhledu, ze kterého učinil přednost, a vysoké inteligence, které na rozdíl od bezduchých loutek s hezkým obličejem a svalnatou postavou, jakým byl právě Marais, dokázal využít jak k tvorbě scénářů, námětů, tak i hereckého koncertu gagů. Mimo samotné natáčení odmítal Marais s Funesem byť jen mluvit. To Funes velmi špatně nesl. Nikdy se nad své kolegy nepovyšoval. Fantomas měl mít ještě 4.díl, „Fantomas v Moskvě“, ale právě kvůli neshodám obou hlavních představitelů z natáčení nakonec sešlo. Aby se Funes vyrovnal Maraisovi, odmítl za sebe nechat zaskakovat kaskadéry. Scény, kdy přeskakuje z vlaku na vlak nebo skočil z mostu do jedoucího vlaku, natočil Louis de Funes osobně. Obešlo se to jako zázrakem bez zranění. Když ale při jedné malé scéně seskakoval ze sedadla automobilu, co čert nechtěl, zlomil si kotník, který se mu dlouho hojil.
K 50.narozenínám dostal velký dárek. Hereckou roli v „Četníkovi ze Saint-Tropez“. Proti vůli producentů a štábu ho do jedné z hlavních rolí angažoval režisér Jean Girault. Producenti prohlásili, že nedají ani frank, pokud bude FuFu hrát jakoukoliv roli. Girault naopak trval na tom, že pokud nebude FuFu hrát, nebude on točit. Prosadil si své a film byl naprostým kasovním trhákem, který zabral u širokého publika a dočkal se hned několika pokračování. Pro Funése to byl zásadní výkop do branky filmu. Poslední z dílů Četníka byl bohužel i posledním natáčením pro samotného FuFu. Ale nepředbíhejme.
Herečtí kolegové ho v té době začali ze závisti pomlouvat a jeho úspěch těžko nesli. Shazovali ho jako komika, komediantství nepovažovali za projev pravého herectví. Dávali rozhovory do rozhlasu i televize, kde tvrdili, že dělat srandu dokáže každý a není na tom nic hereckého a že FuFu není schopen nějakou charakterní tragickou roli odehrát. To ho zasáhlo na nejzranitelnějším místě. Jeho filosofie tvorby humoru byla naopak založena na tragickém pojetí postav, ze které díky grimasám, potrhlému verbálním projevu a divoké gestikulaci vznikaly komické situace. Začal psát vlastní repliky a do filmů, ke kterým psal náměty a scénáře, začal obsazovat jemu oddané herce a točit jen se svými kolegy. Ve svých postavách zpravidla zesměšňuje autority, politiky, četníky, úředníky… to vše dokáže bez jediného slova pouhými grimasami, které přiváděly diváky k nekončícímu smíchu a to trvá dodnes.
Nikdy ale nezanedbával svoji rodinu a milovanou manželku. Ti byli v hierarchii hodnot první na seznamu.
„Velký flám“ – film o okupované Francii, kde hraje potrhlého dirigenta, natočil v roce 1966 opět se svým ceněným, oblíbeným a věrným kolegou Bourvilem. Ve „Smolařovi“ byl slabým začátečníkem po boku slavného Bourvila. Ve „Velkém flámu“ Bourvila naprosto herecky převálcoval. Protože ale kritizoval Francouze jako pokleslé vlastence, kritika film docela shodila. Ale občané Francie film přijali docela jinak. Doslova se začali prát o lístky do kin, jen aby mohli film vidět. Přišlo jich 17 milionů, což byl v té době nevídaný počet. V zákulisí totiž kolovaly historky o spolupráci obou hlavních protagonistů, kteří se replikám ze scénáře tak smáli, že je nemohli často ani natočit. Bourvil připodobnil spolupráci s FuFu ke vztahu dvou milenců. Pokud jsou prý oba rozkošní a oba dokážou jeden druhému „nahrát“, je práce hotový herecký koncert. Traduje se, že během natáčení se oba herci smáli svým výstupům a hereckému podání více než samotní diváci v konečném výsledku.
Film měl takový úspěch, že honorář dovolil Louisovi, aby zakoupil zámek Clermont na řece Loiře nedaleko Nantes. Pro veřejnost a závistivé kolegy FuFu uváděl, že zámek podědila jeho manželka po své tetě z rodu Maupassantů. Skutečnost byla ale zcela opačná. Zámek opravdu dříve patřil strýci jeho ženy, která tam prožila část dětství a zámecké prostředí milovala. Honoráře Louise de Funese začaly být na svou dobu astronomické, už si mohl dovolit do filmu i zasahovat a také si mohl dovolit zámek pro svou milovanou manželku koupit. Oba herci měli za tento film honorář 1.000.000 Fr a podíl z návštěvnosti v kinech 1,4%.
Následoval „Hibernatus“. Zde si na základě svých osobních zkušeností s úředníky a kolegy od filmu zahrál šéfíčka, pokrytce, který podlézá vlivným osobám. Producentům, kteří velmi dobře vycítili, že se satira týká i jich samotných, protože bez podlézání nebo rovnou skoku do postele s rozběhem se žádný herec nebo herečka k filmu nedostali, se Funésovi narážky moc nelíbily. Ale peníze jsou peníze. Atak si, snímek po snímku, FuFu nejen rozšiřoval divácké publikum, ale i budoval kariéru.
Hned v roce 1967 přišly „Senzační prázdniny“. Zde uplatnil své skutečné životní zkušenosti se svou vlastní matkou. Tvrdil, že matka sehrávala záchvaty vzteku, vtipů, zábavnosti a zlosti. Házela po Louisovi jablka, hrušky i polínka. Vše údajně opravdu pouze hrála, i když rány polínkem do hlavy nebyly příjemné a tak vše, co se tak naučil a okoukal, uplatnil právě v tomto filmu. Matka ho prý naučila proměnit zkušenost z pohnutého dětství v mužskou sílu.
FuFu na rozdíl od hereckých kolegů vytváří gramatiku smíchu na základě své popudlivosti a vzteká se jako rozmarné dítě. Tvrdil, že komik nesmí hrát šaška. Veškeré role hrál prý nikoliv komicky, ale dramaticky. Pak se prý lidé smějí, nejde o prvoplánový humor, ale o humor, který si musí divák dovodit a o to je cennější.
Námět na „Grant restaurant pana Septima“ byl jeho vlastní a prý ho nosil v hlavě celé roky. V duchu piloval jednotlivé repliky včetně scény, kdy stín lustru vykouzlí na obličeji majitele restaurace Septima knír a pěšinku jako u Adolfa Hitlera. Stejně jako tuhle scénu, chrlí jeden gag za druhým. Vše navlékne tak, aby za scénami nebylo vidět hodiny a hodiny zkoušek a nácviků. Při natáčení vyžadoval přísnou disciplínu stejně, jako je tomu nakonec ve filmu samotném u jeho filmových zaměstnanců. Pracuje od východu slunce do pozdního večera a trvá na tom, aby i herci a štáb pracovali se stejnou vervou. Tvrdí, že neschopní lidé dělají nenapravitelné chyby.
V té době už byl Funes nejlépe placeným hercem celé Evropy a na všech natáčeních s ním vždy byla jeho milovaná žena, která ho, jak sám říkal, „drží zkrátka“.
Rostoucí popularita dosud téměř neznámého herce z malých bulvárních divadel a muzikálů byla, to se ví, trnem v oku francouzským hvězdám.
Film „Tetovaný“ byl tvrdým střetem s Gabinem. Jean Gabin měl nakonec o třetinu nižší honorář, což se ho jako slavného, zkušeného a služebně mnohem staršího herce hluboce dotklo a jeden druhému nakonec začali házet klacky pod nohy. Film se přesto dotočil a vzájemná nevraživost herců byla nakonec k dobru. Soupeření a nevraživost obou protagonistů, kterou nedokázali na place skrýt, byla tak realistická, až ji diváci osobám uvěřili, jako by byla předepsána scénářem. Podstatou děje byla zápletka, kdy za cenný obraz opraví Funés Gabinovi chátrající zámek. Původně měl konec tohoto filmu být takový, že Mézeray (Funes) svůj slib nedodrží, zámek Gabinovi neopraví a vedle zámku natruc postaví moderní fabriku. Z úcty ke Gabinovi však Funés takový scénář odmítnul. Herecká úloha Jeana Gabina by prý utrpěla újmu. Gabin mu ale ani pohledem nepoděkoval.
Na place FuFu neustále vtipkoval. Během natáčení filmu „Četník se žení“ vymyslel přesně 472 vtipů a grimas. Personál ale na jeho komické výstupy nereflektoval. Během natáčení stejného filmu si Jean Lefebvre, představitel četníka Fougasse, stěžoval, že FuFu na sebe strhává stále větší pozornost, přičemž na něho se jí nedostává. Při premiéře pak vyvolal skandál, když po promítání, kdy seděl na čestném místě vedle manželů De Funesových v první řadě, najednou vyskočil ze sedačky a začal hystericky křičet: „Podvedl jsem své publikum. Neobjevil jsem se teď na plátně. Omlouvám se divákům.“
Jen pro představu, za svůj první film ze série Četníků dostal de Funes honorář 90.000 Franků. Za film „Četník ve výslužbě“ v roce 1970 to byly už rovné 2.000.000 Fr.
Napsáno, natočeno a řečeno bylo o legendárním francouzském herci, zejména představiteli komických rolí, kde co. Byl veleben, pomlouván, vláčen bahnem i ho na rukou nosili.
Upjatý, citlivý, perfekcionalista, který nosil masku komika. Kde bral tu neskonalou energii rozdávat smích plnými hrstmi? Hrál panovačné pokrytce, despoty, zlosyny, kterým se ale každý kriticky smál. A co víc, nakonec ti zlosyni kapitulovali a s hořkým obličejem a úpornou grimasou odešli trucovat za roh.
V roce 1970 umírá jeho veliký přítel Bourvile. FuFu to nese natolik těžce, že není schopen jít mu ani na pohřeb. Rozhoduje se ukončit natáčení roztočeného filmu a filmování vůbec. Ale jeho drahá, která ho už tolikrát v životě postavila znovu na nohy, mu „dohodí“ Yves Montanda. Jeden měří 164 cm, druhý 192. Už to samo o sobě zaručuje komediální úspěch nesourodé dvojice. Byť každý z nich měl politický názor na zcela opačném spektru, domluvili se, že se o politice bavit nebudou. A fungovalo to. „Pošetilost mocných“ byl další trhák.
FuFu se trápil svou povahou. Doma byl tichý nervák. Vadí mu i letící moucha. Říká si: Proč sakra letí zrovna tudy. To je strašné. Proč já a moucha? Rozčilují ho režiséři, kteří mu radí, jak má hrát. Říká, že „komik je především autor, ví sám nejlépe, jak hrát, aby to bavilo i jeho, protože jen tak to baví i diváka“.
Jeho cena rok od roku stoupá a to umí FuFu využít. Má srandu z toho, jak kolem něj producenti tancují a nabízejí mu nehorázné sumy. On si řekne o ještě vyšší honoráře. A dostane je. Producenti dobře vědí, že s ním ve filmu vydělají.
Trápí ho lidé, kteří ho neustále obtěžují žádostí o podpis, fotografii nebo dokonce o předvedení nějaké komické akce. Začíná se schovávat na svém zámku, kde, jak sám říká, přemýšlí o lidské hlouposti. Jeho koníčkem se stává zahradničení. Zabývá se ekologií a ochranou přírody. Stává se z toho hotová posedlost, ze které si pravidelně činí poznámky do svého pověstného notesu.
Přestává se zajímat o politiku. Považuje ji za komedii. Politici rozdílných ideologií, kteří si nedají pěstí, ale namísto toho poklidně v televizi konverzují, jsou mu blátem na brýlích. Odmítá cestovat. Přesto, že je zván na filmové festivaly a do televizí celého světa, zůstává doma. Proč by měl cestovat, když se jeho filmům doma tolik daří?
Muž, který si psal vlastní osud sám. Ochotně se noří do lidské duše, pokud se domnívá, že to roli posune a může ji propracovat.
Do 50 let třel bídu s nouzí. Do té doby žil jen pro svou rodinu velmi skromným životem. Až v pokročilém věku našel sám sebe a jeho úspěch se stal v krátké době fenomenálním.
Dříve hrával v malých bulvárních divadlech, kde zároveň představení doprovázel na klavír. Byl pověstný skromností a nepředstíranou radostí ze svého úspěchu, ale i nekonečnou pracovitostí. Při prvním filmovém úspěchu prý jezdíval vozem dívat se na fronty před kinem, ve kterých stály diváci na lístky. Nyní byl přijat oběma francouzskými prezidenty, které přiměl k hurónskému smíchu.
I když neocenitelným dokonalým dabingem proslavil u nás jeho postavy především František Filipovský, pokoušelo se ho nadabovat několik jiných herců. Jiří Krampol, Vladimír Brabec, Jiří Tomek, Václav Faltus, Jiří Císler, Tomáš Juřička, Daniel Klapka, Pavel Šrom, Bohumil Bezouška a dokonce i Jiří Lábus. Nikdo ale nedokázal Filipovského, byť jen zdálky, následovat, natož dohnat a sám FuFu po té, co slyšel jeden ze svých filmů v češtině, poslal Filipovskému osobní dopis s uznáním, hlubokou pokorou a přáním „mít také takový hlas“, jaký měl František Filipovský.
Přišly filmy jako „Oskar“, nebo v USA diváky nejnavštěvovanější snímek „Dobrodružství rabína Jákoba“.
V roce 1968 obdržel FuFu anonymní dopis, ve kterém stálo: „Vyděláváte moc peněz. Pokud mi nezaplatíte 150tisíc franků, vaše rodina si to odnese“. Za pár dnů se vyděrač ozval dokonce telefonem. Požadoval, aby hercova manželka donesla sumu v určenou hodinu do určité kavárny. FuFu věc předal policii a Jeanne vyrazila 19.srpna 1968 v 11.00 hodin s taškou plnou nastříhaných papírů za vyděračem. Ten ale nedorazil. Policie zadržela pouze taxikáře, kterého vyděrač poslal jako spojku. Skutečného vyděrače zadržela 2.9.1968. Identifikovala ho jako Jacquese Roberta, který v roce 1964 uprchl z psychiatrické léčebny, kam byl umístěn pro vraždu svého otce a násilný pokus vniknutí do televizního studia.
Stejně jako jiné nekorektnosti, i tahle dokázala Louisovi uštědřit hlubokou psychickou jizvu. Od té doby už nepřestal být úzkostlivý a přestal téměř rozdávat rozhovory. Zcela zamezil informacím o svém soukromí. Funes od události s vydíráním téměř, krom natáčení, neopouštěl rodinné sídlo a většinu času trávil s rodinou a svými milovanými růžemi na zámku nebo v zámeckém skleníku.
Kvůli dvěma po sobě následujícím infarktům musel ukončit divadelní angažmá i vystupování v rozhlase a soustředil se i proti vůli lékařů pouze na film.
Při natáčení filmu „Křidýlko nebo stehýnko“ postihl Funese jeden z infarktů. Ten první. Nebyl ale sám. Představitel „Tricatela“, Julien Guiomar, byl stižen infarktem stejně jako Funes. Oba hlavní představitelé tak skončili v nemocnici vedle sebe se stejnou diagnózou. Během natáčení se herec zpočátku velmi trápil. Každé dvě hodiny musel přerušit práci a podrobit se lékařskému vyšetření. Nesměl „najet“ na své zaběhlé herecké pozice, které by příliš zatížili jeho organismus a neumí si zpočátku s rolí vůbec poradit. Štěstí v neštěstí ho potkalo ale i tady. Pomocnou ruku mu podal o mnoho mladší komik Coluche, vlastním jménem Michel Colucci. Velkou část komiky vzal prostě na sebe. FuFu prohlásil, že v tomto filmu opustil svůj tradiční cholerický herecký projev a přešel na novou dimenzi herectví. Konečně, musel. Jeho srdce by vypětí divokých grimas nejspíš nevydrželo. Jeho syna měl původně hrát Piere Richard, který ale roli odmítnul. Prý pro něho nebylo dost dobrá. S Funésem ale věc probra, aby nedošlo k omylu, že si jeho práce neváží. Naopak prý by s ním chtěl někdy hrát v jednom filmu, ale roli, která ho osloví. Kvůli infarktům obou protagonistů pojišťovna nakonec souhlasila s natáčením jen za podmínek, že na place bude neustále přítomen lékař a sanitka a Funésovi bude hodinu co hodinu měřen krevní tlak. Louis de Funes díky své tvrdohlavosti a pověstné vstřícnosti ke štábu prosadil, aby štáb dostával výplatu každý den, protože nebylo jisté, jestli se film vůbec dotočí a zda další den bude také natáčecím dnem. Kritika film zcela strhala, pochválila jedovatě pouze jediné. Že FuFu méně gestikuluje. Film se stal navzdory kritice naprostým trhákem a vydělal svým producentům miliony. FuFu musel ale až do své smrti kvůli infarktu držet diety a omezovat své aktivity.
Byl hluboce věřícím a mnoho svého času v životě věnoval modlitbám. Na svém zámku mezi tím opečovává svou milou kapli.
Při spolupráci s Annie Girardotovou na filmu „Jeden hot a druhý čehý“ jej diváci ocenili jako nejlepšího komika všech dob a v roce 1973 mu byl udělen Řád čestné legie. V jedné scéně tohoto filmu je Annie tázána, a odpovídá, že je o 17 let mladší, než její manžel (Louis de Funes). Ve skutečnosti byl mezi nimi opravdu přesně takový věkový rozdíl.
Filmy jako „Zelňačka“,“Jako chlup v polévce“, „Pošetilost mocných“, „Piti Piti Pa“, „Na stromě“, „Křidýlko nebo stehýnko“, „Tonoucí se stébla chytá“, četníci, Fantomasové, „Jak vykrást banku“, „Lakomec“ nebo „Jo“ jsou jen slabým výčtem bezpočtu jeho filmové činnosti a divadelních rolí. I když během snímku „Zelňačka“ obdržel k 67. narozeninám FuFu mobilní telefon a sérii grotesek Laurera a Hardyho, film byl stejně jako „Lakomec“, který jako jediný FuFu režíroval, propadák. Herec se kvůli tomu velmi trápil.
O filmu „Četník a mimozemšťané“ prohlásil, že byl napsán příliš rychle a natočen ještě rychleji. Přesto to byl poslední Funésův film, který naplnil kina bezezbytku.
Diváky byl pro své grimasy přezdíván „Mužem tisíce tváří“ nebo „Muž s tváří z gumy“. On sám ale říkal, že se grimasám naučil jak u své matky, tak v sirotčinci, kde pracoval. Nemluvňata slovům nerozuměla, ale grimasy prý vnímala skvěle. Jak matce, tak v sirotčinci nesměl odmlouvat a reagoval pouze grimasou, aby co nejvíce vyjádřil svůj pocit protestu. Jeho postavy byly často cholerické, vzteklé, terorizovaly své podřízené a přiváděly ostatní k šílenství.
Muž s tváří z gumy
Někteří k jeho osobnosti mluví o velkodušnosti, druzí o posedlosti penězi. Jedni o toleranci, druzí o nepřístupném člověku. Louis de Funès byl zkrátka hercem nejen na filmovém plátně, ale také ve svém opravdovém životě.
Ani pěstitelé růží na svého FuFu nezapomněli. Růže La Rose de Louis de Funès byla na počest herce a jeho oddanosti těmto květinám vyšlechtěna v roce 1984.
Louis de Funés FuFu byl skvělý komik, milující film, klavírista, milující jazz, nadšený zahradník, milující růže, oddaný manžel, milující svou půvabnou ženu a příkladný otec, milující svou rodinu. Často říkal, že smůlu, kterou měl v dětství, mu nahradilo celoživotní štěstí. V závěti odkázal jako oddaný katolík celou 1/3 svého obrovského majetku Kněžskému bratrstvu svatého Pia X.
Říkával, že ve většině svých rolí se trápil. Proto byl také často na place nepříjemný mrzout a se spoustou kolegů si nerozuměl, přesto neustále vtipkoval. Jediná role, ve které byl opravdu šťastný, byl strážmistr Cruchot (Krišot).
FuFu je důkazem, že sny se plní v každém věku, pokud se nepřestanou jen snít a že nikdy není pozdě začít. Svým mimickým herectvím a bezbřehým humorem překročil velikost své skutečné postavy prostřednictvím svých filmových postav o celé metry. Král mimiky, Rowan Atkinson, se od něho mnohému přiučil. Ačkoliv má FuFu ve svých filmech stále stejný projev, nikomu to nevadí, protože právě proto se na něj chodí dívat. Nechceme, aby byl v každém filmu jiný. Chceme, aby byl stále stejný!
Michel Galabru (Jérôme Gerber, šéf strážníků) po smrti Funese (Ludovic Cruchot) prozradil jeho filmové manželce Claude Gensac (Josépha Cruchot), že de Funès byl do ní tajně zamilovaný. Ona byla ale velice překvapená, protože si nikdy ničeho nevšimla. FuFu byl za všech okolností taktní.
Role Cruchota (Krišota) z populární série o četnících mu vynesla oficiální hodnost „Čestného četníka první třídy“, kterou mu udělil 405.pluk protiletadlového dělostřelectva v Heyres.
I přes špatný zdravotní stav, kdy na place musel být trvale přítomen lékař a neustále mu měřil krevní tlak, byl FuFu neustále veselý a nesmírně aktivní, na vše dohlížel a na place byl i v době, kdy se nenatáčelo.
Louise de Funes nabídku na poslední díl série o četnících přijal, přestože se mu nápad s četnicemi od začátku nelíbil. Byl si vědom, že jejich představitelky nemají jiné přednosti, než svá těla. Natáčení si užíval až do chvíle, než během natáčení tragicky zemřel jeho velký přítel a režisér série Jean Girault. Vyvstala otázka, zda má cenu v natáčení pokračovat. Jenže film už spolykal mnoho peněz. Dotočit se muselo. Režie nebyla předána Funèsovi, jak by se dalo čekat, ale asistentovi Tonymu Aboyantzovi, který se na sérii podílel už od prvního dílu. Dobrá nálada při natáčení od smrti Giraulta zmizela jako pára nad hrncem. Funès byl melancholický, zádumčivý, tiše meditoval nad smrtí svého přítele. Film už ho vůbec nezajímal, což u něho bylo nezvyklé. Tonymu občas poradil, ale když padla poslední klapka, tak si všichni oddychli, že to mají za sebou. Poslední záběry Louise de Funese (Cruchot) v jeho kariéře vznikly velmi symbolicky v ateliérech v Boulogne, kde se herec také poprvé objevil ve filmu vůbec, a to v siluetě ve snímku „La tentation de Barbizon“ v roce 1946. „Kde začal, tam skončil“, poznamenal jeden z jeho kolegů.
Michel Galabru (v sérii šéfoval četnické stanici) po úmrtí režiséra prohlásil, že „zatímco by film nemohl být dotočen bez Louise de Funése, klidně byl dokončen bez jeho režiséra. V tom je krutost tohoto řemesla“.
Původním záměrem bylo natočit sérii s četníky o magických 7 (sedmi) dílech. Po smrti režiséra i hlavního představitele FuFu už ale poslední díl, „Četníci u Waterloo“, kteří měli cestovat v čase, zůstal v šuplíku.
Třetí infarkt, jenž totiž prodělal několik měsíců po skončení natáčení filmu „Četník a četnice“ se mu bohužel stal předčasně osudným a dne 27.ledna 1983 ve věku 68 let na infarkt také zemřel. Jeho poslední slova byla: „To není možné, já umřu…“.
Je pohřben na hřbitově ve francouzsém Le Cellier společně se svojí ženou Jeane de Funés. Tak si to totiž oba přáli.
FuFu nade vše miloval dobrou náladu a radost. Dodnes všude ve světě dokáže roztančit diváka, rozesmát ho a stavět mosty přes propasti politiky, vyznání, rasy i pohlaví.
Jeho motem bylo:
„Lidé jsou komedianti. My jsme herci.“
Louis de Funés miloval film a film miloval jeho.
