Článek
Na začátku bych měla zmínit, že taxislužbu provozuju na menším městě, kde vozíte buď stálé zákazníky, nebo občas i turisty a náhodné kolemjdoucí, které nebaví neustále se lopotit z kopce a do kopce.
Dále je též nutno uvést fakt, že jsem mezi všemi muži, co v našem městě jezdí, jediná žena. Což některé zákazníky neustále překvapuje, ač si sama myslím, že na tom rozhodně není nic zvláštního. Pravda, když jsem začínala, jezdilo nás zde víc, ale postupem času to dívčiny vzdaly pro mě ze zcela nepochopitelných důvodů. Holt ne každá na to má koule (i když ve skutečnosti je samozřejmě nemá).
Nejvíce bohaté na zážitky je bezesporu noční ježdění. Proto bych uvedla takových pár zajímavých případů a vět, kterých si za ten večer vyslechnete požehnaně. Pokud se v tom někteří z vás poznají, věřte, že podobnost je čistě náhodná.
„Jak to dneska jezdí?“ Obvyklá věta většiny. Do teď nevím, jestli jako odpověď uvádět počet ujetých km, stav bankovek v peněžence, nebo to, že mám pocit, že mi něco klepe v motoru a levé kolo trochu uchází.
„Kde to žije?“ Opravdu v době sociálních sítí a sdílení událostí a kde čeho je tahle věta zvláštní. Možná že by tip spíš měli dát zákazníci.
„Nebojíte se?“ Bojím se spousty věcí, ale většinou si to, že se může něco stát, připustíte, až když se něco stane.
„Mě nemusíte mačkat taxametr.“ Musím, od toho tu je. Aspoň vidíte, kolik to stojí a předejdeme zbytečným situacím, že ceny střílíte podle nálady a ksichtu.
„Nebojte se, já to pití nevyleju.“ Tak samozřejmě, že nikdo neřekne: Vyleju to, jen jak budeme v první zatáčce.
„Je nás šest, může zbytek do kufru?“ Nad tím opravdu zůstává rozum stát. Notabene pokud dotyční vědí, že nemáte vícemístné auto.
„A co si o tom myslíte vy?“ Věta, kterou vám řekne jeden z dvojice, dohadující se celou cestu o naprostých blbostech. Odpověď, že by v první řadě měli přestat pít a jít se vyspat si raději nechám pro sebe.
„Máme s sebou pejska, nevadí?“ Vadí, hlavně když na místě příjezdu zjistíte, že pejsek je velikosti poníka a cpe se na zadní sedačku. A vy víte, že další zákazníci, pro které jedete se chystají na ples a rozhodně ne maškarní, v převleku za cosi chlupatého.
„Nechce se vám spát?“ Chce, už asi tři hodiny, vidím zajíce i tam, kde nejsou, ale s úsměvem odpovím, že vůbec ne.
„Vy v té mlze něco vidíte?“ Ani na půl metru, oči už mám vylezlé jako hlemýžď. Zase se raději usměju a koukám, jestli stále ještě jedu po silnici. Patníky totiž záhadně chybí, později zjistím, že v přilehlé vesnici slouží coby poštovní schránky.
„Můžeme se vrátit? Já jsem tam zapomněl starou.“ Jako klíče, batoh, kabelku, mikinu…proč ne, ale nechat někde manželku? Tak k tomu už je potřeba hodně odvahy.
„Otevřete mi kufr? Já bych si tam dal výhru z tomboly.“ Nejsem člověk, co závidí, ale divočáka jako hlavní cenu fakt nepovezu. Nehledě na ten bordel a smrad z toho, pokud to do něčeho nezabalí.
„Vezmete mě i s kolem?“ A to dáme jako na střechu? Doba zahrádek na střeše aut, kam se dal upevnit i kajak, je už pár let naštěstí pryč.
„Děti mají pitíčko, ale nebojte, ten uzávěr neteče.“ Možná že neteče, pokud se z toho snaží pít, jinak to ale bohužel teče všude. To strýček Jupík moc nevychytal.
„Já jsem se trochu opil, ale to je jen dneska.“ Mně se omlouvat nemusíte, tyto věty bych doporučovala použít spíše doma, až otevřete dveře.
„A vy jste taková pěkná a řídíte?“ Vypadá to tak, že pěšky asi nejdeme. A hezká? Přijď se podívat, když vstávám.
„Ženská za volantem…dojedeme vůbec?“ Samozřejmě, ne každá řídí jako ta, kterou máte doma.
Každý z vás, kdo tohle čte, nějakou z těch vět jistě použil. Ale věřte, že jsme zvyklí. Občas se dozvíme i něco o vás, s čím se svěříte, taxikář je občas i takový bezplatný psycholog… ale o tom zas třeba příště.
