Článek
Četba knih je mojí velkou zálibou už od dětství. Teď v době internetu a různých skupinek čtenářů na FB se zde dá najít spousta typů, co číst a čeho se naopak vyvarovat.
Zrovna nedávno mě zaujala diskuse o knize 120 dnů Sodomy. Tam opravdu nebyl snad jeden jediný pozitivní ohlas. Tím spíše jsem si řekla, že se do oné knihy rozhodně pustím. Už proto, ať vím, jestli dám mnohým za pravdu, nebo naopak se (raději nebudu chlubit zrovna v této skupině) mi kniha bude alespoň trochu líbit.
O autorovi oné knihy, Markýzi de Sade, určitě slyšel téměř každý. Já dříve možná okrajově, ale nijak moc jsem se o to nezajímala.
Ona zmiňovaná kniha byla poprvé vydána v roce 1905 a v mnoha zemích byla zakázaná. Což mě asi vzhledem k té době ani nepřekvapuje. Rozhodla jsem se tedy knihu objednat na Knihobotu a pomoci tím pádem i dobré věci, protože se zde prodávají použité knihy, které ovšem určitě ještě někomu udělají radost.
Valnou většinu knih, které jsem přečetla, si půjčuji v knihovně, ovšem je i pár takových, které si koupím, buď před přečtením, nebo i po, s tím že se k nim třeba ještě někdy ráda vrátím. Říkala jsem si, že tato si pro svoji zatracovanost to místo také zaslouží.
Musím přiznat, že čtení samotné rozhodně není žádná červená knihovna. Slabší povahy, věřící v neposkvrněnost členů církve, zde též nenajdou úplně to, co by chtěli. O sexu s nezletilými, přes praktiky, které rozhodně doma běžně provozuje málokdo, zde také není nouze.
Zbývá snad jen otázka: stalo se to opravdu? Nebo jen v hlavě markýze, nebo to snad bylo pouhé přání?
