Článek
Pracuji v jedné malé geodetické firmě. Po deseti letech mi odešel do důchodu parťák, takže dnes vyfasuji nového kolegu. Mladý, po vysoké škole. Ještě s elánem v žilách, říkám si. Co na tom, že v životopise udává, že onu vysokou, studoval osm let. Možná že sběrač titulů? Omyl. Jak mě informuje můj nadřízený, titul nemá bohužel ani jeden. Nu což, ne vždycky se zadaří, že? Co tam ovšem tolik let dělal, je mi záhadou.
Na ranním sezení a rozdělení úkolů už ho netrpělivě očekáváme. Deset minut po začátku se dostaví stylem, jako by ho někdo vystřelil. „Dobrý den, pardon, trochu jsem se ztratil.“ Může se stát, je tu na chodbě přece deset dveří. Ovšem ceduli „zasedací místnost“ má jen jedna.
Uvítání tedy máme za sebou. Je nás tu osm a vedoucí, takže to moc času nezabere. „Budete k ruce tady Honzovi“ slyším říkat vedoucího a já raději neříkám nic. Ten člověk působí hodně roztržitým dojmem, ale první den se s tím asi musí trochu počítat. Nevzpomínám si už na svůj první den, ale asi to bylo podobné.
Odebereme se zpět do kanceláří. Nováček je mi v patách. Ve stručnosti ho seznámím s plánem na celý týden. „Ty si nic nepíšeš?“ Ptám se, když vidím, jak sedí a očima zkoumá nástěnku za mnou. „Ne, to si zapamatuju.“ Tak to seš borec, říkám si. A dám mu alespoň plány na vyměřování, které nás tento týden čeká. Něco málo mu k tomu řeknu, zbytek je stejně nejlepší na místě. V půli mého monologu mě přeruší se slovy, že ty zatmavovací žaluzie jsou super věc, když se pouští projektor. Výborně, tak to jsem asi do teď nevěděl. Mám pocit, že on zas vůbec neví, co jsem celou dobu říkal já.
Vyrážíme do terénu. Kladu mu na srdce, ať hlavně dává pozor na měřící přístroje a další nezbytné věci, protože co vyfasujeme, musíme samozřejmě zase vrátit. Kouká zaujatě, ovšem ne na přístroje, ale na kolegovo auto na parkovišti. „Ty jo, Toyotu jsem vždycky chtěl, tady tu sportovní.“ Čímž úplně zazdil mou otázku, jestli má to pásmo, co bylo na stole. Nemá, takže se vrací.
„Máš svačinu? V okolí kde budeme, není nic, jen taková malá čerpací stanice a tam si nejsem jistý, jestli mají něco k jídlu.“ Říkám a pro jistotu si toho beru víc, kdoví, jak tam budeme dlouho. „Já nemám hlad.“ No tak teď asi ne, říkám si, ale za půl dne budeš mít.
Po cestě v autě konečně přijde řeč na jeho osobu. Trochu překotně vypráví o škole, diagnóze ADHD a o tom, jak složitě hledá práci a ještě složitěji se v ní snaží udržet. A že škola mu taky dala zabrat. Nepřekvapuje mě to, stačí mi s ním těch pár hodin od rána. „Rád si dělám svým tempem.“ Říká mi a já si v duchu myslím, že ty, kteří chtějí stavět, jeho tempo rozhodně zajímat nebude.
Jsem z toho dne s ním zralý na nějakou terapii, neřku-li na panáka. Krom toho, že jsem se rozdělil o svačinu, protože, světe div se, taky zjistil, že má hlad, ovšem nic s sebou. Při balení věcí hledá dva měřáky a pásmo. Zajímalo by mě, jak je na louce v trávě hodlá najít. Tváří se zmateně a vypadá to, že má chuť utéct a dělat, že tu vlastně vůbec nebyl. Dozvěděl jsem se během dne takovou spoustu nepodstatných věcí, že mám vybráno do konce roku. Ale nic moc k věcem pracovním.
Když mi od něj pípne ve tři ráno mail s nápadem, jak vyřešit kanalizaci, zajásám, ovšem jen do doby, než zjistím, že se jedná o úplně jinou stavbu, kterou my ani neřešíme. Otočím se tedy na druhý bok a jen doufám, že ráno nezaspíme oba. Nemají to lehké, tito lidé, ale nebojím se tvrdit, že jejich okolí to má s nimi ještě těžší.
