Článek
Nápad pustit se do diety nebyl ani tak z mojí hlavy, jako doporučení mé lékařky, když jsem si neustále stěžovala na bolest zad a celkově pohybového aparátu.
Změňte trochu jídelníček a sportujte. Rada k nezaplacení…
Je dávno známá věc, že pokud něco nevíte, koukněte na internet, protože tam je v podstatě všechno. I já jsem tedy nebyla pozadu a hledala, jak vlastně na to. Rady jako vynechte sladkosti, bílé pečivo, přílohy, smažené věci, kolové nápoje se zde vyskytovaly poměrně často. Takže mi to rovnou spadalo do jednoho doporučení: Nejezte nic, pijte čistou vodu.
Pohyb už je úplně samostatná kapitola. Úspěšně se těmto aktivitám vyhýbám celý život a začít před čtyřicítkou se mi opravdu nechtělo.
Tak tedy začneme tím jídelníčkem, no. Hlavě trochu té střídmosti ze začátku, ale zas ne příliš, ať tělo nemá tak moc šok a nehrozí jojo efekt. No, říkala jsem si, že asi ve chvíli, kdy nebude odpoledne ke kávě něco sladkého, budu mít ten šok hlavně já a pak ti, kteří mě znají. Mimochodem, přikusovat jablko nebo jiné ovoce ke kafi fakt není úplně rozumné. Zkuste sami… a držte se blízko oné místnosti.
V živé paměti mám dodnes prvních čtrnáct dní až měsíc, kdy mi kručelo v břichu i v práci, až jsem si říkala, že to určitě musí být slyšet. Bylo, protože se našlo i pár takých, kteří mi nabízeli jídlo. No trapas. O tom, že usínat s pocitem, že byste si něco v noci zakousli, se raději nezmiňuju vůbec. Nedržela jsem hladovku, jen prostě ta zelenina a zdravé potraviny se asi tráví rychleji, nebo co.
No ale jak se říká: Zvyknete si i na provaz, když ho máte na krku dostatečně dlouhou dobu. Tudíž druhý měsíc jsem už začínala s dobrým pocitem, že kila jdou dolů a já vlastně už tolik netrpím. Dokonce i valná část oblečení mi začínala být hodně volná a všímat si začalo i okolí.
„Jé, ty jsi zhubla. Cvičíš? Vypadáš o moc lépe.“ No to víš, že jo… já a cvičit, říkala jsem si v duchu. Nikomu jsem úplně neprozradila, jak to vlastně je. Že fastfoody obcházím obloukem a kamarádce, která výborně peče, se také snažím raději vyhnout. Hlavně v žádném případě nechodit k ní domů, kde to sladkým voní už na chodbě.
Upřímně jsem si nemyslela, že se svojí velikostí 40 až 42 jsem byla nějak hodně při těle. I když… no, teď zjišťuju, že byla. Chlácholilo mě tehdy to, že přece když se tyto velikosti vyrábí, zřejmě v tom nejsem sama. Větu, kterou jsem ale samozřejmě občas slýchala „Na vás tady velikost nemáme“ slýchám i teď, když mám po dvou letech dvacet kilo dole. Taky na mě někde nic nemají.
Za ty dva roky jsem se dostala na velikost 36. Bohužel jsem se vzdala skoro všeho oblečení z té doby a udělala tím radost místnímu spolku pro maminky v nouzi. Nevím, zda někdo, kdo má nouzi, nosí velikost 40 a víc, ale moje čtyři pytle oblečení uvítali. A mně začal zase svízel v tom, najít něco, co mi bude. Věřte, že ani když sháníte menší velikost, to není úplně jednoduché. Snad akorát v obchodě se spodním prádlem jsem si konečně přišla na své, když jsem z velikosti D vybírala podprsenku B (pro ty bezkozatý, jak jsem v dobách dřívějších ráda říkala). Jo holky, už jsem v tom spolku s vámi. Aspoň, že číslo bot zůstalo neměnné.
Stanovila jsem si hned od začátku jeden den v měsíci, kdy si udělám radost a dám si něco zakázaného. Ale opravdu jen kousek, protože to úsilí je nutno nějak odměnit, ale zase ne moc. Za delší dobu už si zvyknete a možná i zapomenete, jak některé věci chutnají, ale rozhodně je dobré si to občas takhle připomenout.
Každému, kdo se do diety pustí bych vzkázala, že vytrvalost přináší ovoce. No, a to si pak dejte ke svačině.
