Článek
Vraždou sedmnáctiletého Václava III. v Olomouci 4. srpna roku 1306 vymřel po meči rod Přemyslovců
Více jak tři sta let vládli v Čechách a na Moravě panovníci z rodu Přemyslovců. Vraždou Václava III. 4. srpna roku 1306 nejen že vymřel rod po meči, ale naše dějiny nabraly zcela jiný směr.
V devíti letech ho zasnoubili s Alžbětou, dcerou Ondřeje III., a ve dvanácti byl prohlášený za uherského krále. V té době také našel zalíbení ve víně, takže pubertu a mládí propil a prohýřil ve společnosti mladých šlechticů. Nebyl to první ani poslední opilec na královském trůnu, ale Václav III. zašel ještě dál. Podle kronikáře Beneše Krabice z Weitmile „také v noci, když byl sám rozpálen vínem, synové urozených od něho získávali královské statky a hrady v Čechách a listiny na ně podle své libosti“.
Ani v rozdávání ze státního svým opileckým kumpánům nebyl mezi budoucími vládci ničím výjimečným. Václav III. nebyl vlastně výjimečný vůbec v ničem. Kromě své smrti.
Několik kronikářů popsalo onu tragickou noc téměř shodně. Přestávka v Olomouci během tažení na Krakov se ukázala jako osudová. Do jeho komnaty, ve které během odpoledne mladý král pospával, se dostal vrah a třemi ranami dýky krále usmrtil. Nebylo mu ještě ani sedmnáct let.
Kronikáři dokonce znají i jméno vraha: Byl však spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž, a utíkal; a ti, kteří byli venku, ho chytili a jako vraha králova zabili, dříve než mohl promluvit nějaké slova.“
Onen Durynk byl s největší pravděpodobností pouze najatý vrah. Proto byl rychle zabit, aby na mučidlech neprozradil skutečné osnovatele vražedného spiknutí. Nabízí se tedy otázka, kdo byl skutečným vrahem krále a jaký k tomu měl, měla nebo i měli důvod.
Vrah vyběhl z budovy, v ruce držel zkrvavenou dýku a teprve tam ho chytili, „utli mu zlotřilou ruku. Psi ho rozsápali, jeho tělo snědli, po té ruce se však ani neohlédli, tak je poděsila zkrvavená pěst.“
Takže ani pes neměl chuť na vrahounovu ruku. Nehledě k tomu, že to musel být blázen, když vyběhl z místa královraždy s dýkou v ruce. Každý čtenář detektivek ví, že profesionální zabiják první, co po vraždě udělá, upustí vražednou zbraň a nebude s ní pobíhat po ulici.
A kde byli všichni ti, kteří měli krále střežit a být mu nablízku? Byli záměrně někde jinde, nebo se jen tak kdesi flákali?
Nepřátel měl král víc než dost. Obecně řečeno byla to velká část české šlechty. Báli se snad, že majetky, vsi, města a hrady, které jim král v opilosti daroval, by mohl chtít zpět?
Václav II., otec zavražděného mladého krále, měl velký spor se Závišem z Falkenštejna, kterého nakonec nechal popravit. A samozřejmě zabavil ve svůj prospěch jeho obrovský majetek. Ulrika, Závišova dcera, čekala na smrt Václava II., k níž došlo v červnu 1305. A na podzim žádal její manžel po novém králi, aby celou záležitost pečlivě prozkoumal. Jinak řečeno, aby vrátil zabavený majetek popraveného jeho potomkům nebo jemu, zeti Záviše, který to všechno dostal jako svatební dar.
V lednu následujícího roku posílá Václav III. rozhodnutí, „že svrchu řečenému Hynkovi a jeho manželce, dceři svrchu uvedeného Záviše, k těm statkům žádné právo nenáleží; Pokud se někteří nebo některé později objeví, chtějíce se domáhat oněch statků, ve věci toho domáhání statků samotných ukládáme věčné mlčení.“
A je vymalováno. Kvůli majetku, navíc tak obrovskému, už se vyplatí naplánovat a objednat třeba i královraždu. Možná právě touto listinou si král Václav II. podepsal rozsudek smrti.
Zdroje:
