Článek
Co tak strašného páchaji prarodiče, že jim nelze svěřit vnoučátka?
Pomíjím samozřejmě patologické jevy, jako je alkoholismus, vážné duševní potíže a podobně. Předpokládám úplně normální lidi.
Nejčastěji to odnášejí matky otců, zřejmě proto, že potenciálně zlé tchyně je třeba odstavit od vnoučat dřív, než by na ně mohla mít špatný vliv. Jaký špatný vliv, matky obvykle nevědí, protože tchyně je zcela normální člověk, takže se zřejmě jedná o preventivní opatření. Občas do sítě nedůvěry padne i vlastní matka, tedy matka matky. Zřejmě tehdy, když není dost povolná a nenechá sebou vláčet.
Kupodivu, dědečkové jsou většinou vyjmuti z praxe ne/hlídání. Zřejmě proto, že si navenek udržují svůj tradiční status quo nehlídajícího muže.
Co nám to ti prarodiče páchají za zlo? Dalo by se to nazvat „všechno špatně“. Počínaje stravováním. Je zcela jedno, jestli rodiče dítek preferují vegetariánskou bio stravu, nebo rychlé občerstvení, prarodiče to mají jinak a proto je to špatně. Kdyby dítko zbaštilo tradiční svíčkovou, zbořil by se svět. Vzít vnoučata do cukrárny? Strašlivý prohřešek, ta nebohá dítka by se mohla otrávit.
Někteří prarodiče jsou tak urputní, že chtějí jet s vnoučátky na výlet, kdežto ona se nehodlají utrhnout od mobilu, poté si rodičům stěžují takřka na násilí a rodiče, především matky, vyměknou a kontakt s prarodiči omezí. Otcové dětí raději ustoupí, moderní muž přece stojí na straně manželky i kdyby neměla pravdu. Škoda, možná by se dítka časem naučila trávit čas tradičněji.
Prarodiče dávají dárků buď moc, nebo málo, nebo jsou dárky nevhodné. Dovolí si mít svou představu o tom, co je vhodné.
Prarodiče občas také preferují jednu várku vnoučat před druhou. Rodiče si samozřejmě nikdy nepřipustí, že to může být i proto, že druhými rodiči byl pěstován vztah vnoučata - prarodiče od samého počátku, že prarodičům od začátku nebylo téměř zasahováno do toho, jak se o vnoučata mají starat a měli tedy možnost se vzájemně sžít. Už vůbec takoví rodiče nepřipustí, že druhá várka vnoučat je svými rodiči vychována, takže nelítá, neřve a nelikviduje cizí domácnost. Pak není divu, že o takové roztomilé tvorečky prarodiče až tak moc nestojí.
Když někdo prarodičům vrazí poprvé na hlídání tříleté, nevychované a nezvladatelné dítě, není se čemu divit. I vztahy v širší rodině se musí pěstovat a to s respektem k vzájemným odlišnostem.
Dítku to neublíží, naopak. Není nic horšího, než když matka ve třech letech takřka násilím oderve dítě, které má sporadické kontakty s vnějším světem, od sukně a vrazí ho bez přípravy do školky. Poté, když onemocní, jen z nouze, ho vrzne na hlídání prarodičům, které těměř nezná a oni neznají dítě.
V téhle hysterii moderního mateřství vztahy mezi vnoučaty a prarodiči nebudou fungovat. Pak se zase prarodiče, především babičky, stanou předmětem nesnášenlivých komentářů na sítích, že nechtějí hlídat vnoučata.
Je tu jedno úskalí. Prarodiče nejsou placené, profesionální chůvy, nebo hlídačky. Chtějí hlídat a pečovat o svá vnoučata. Když jim jednoho dne vrazíte takřka cizí dítě na hlídání, nebude to fungovat. Prarodiče totiž chtějí s vnoučaty vztah, nechtějí „práci zadarmo“.
Když jim matky dají šanci vytvořit si s vnoučaty vztah, který si budou vytvářet postupně a s důvěrou ve schopnosti prarodičů péči zvládnout, teprve pak mohou vzniknout krásné, mnohdy celoživotní vztahy mezi vnoučaty a prarodiči, které jsou přínosem především pro děti.
Dětem neuškodí poznání jiného světa, který žijí prarodiče, ani jiný styl výchovy, dokonce ani strava obvykle není v rukách prarodičů vražedná zbraň.
Do života patří i výbava v podobě umění se chovat i v jiném prostředí, než jen doma s mámou a tátou. Prarodiče by měli být ti první, kdo to svá vnoučata učí. Učí je, že jsou jiné světy, kde se žije trochu jinak, které ovšem nabízí i jiné možnosti a širší rozhled. Prarodiče možná mají víc času a víc možností, ukázat vnoučatům jiné věci, než rodiče.
Je třeba jim dát šanci i v zájmu rozvoje dítěte, pokud rodiče tu možnost mají, měli by ji vítat, ne zahazovat hloupými výmluvami.
Prarodiče dnes mají spoustu jiných možností, jak se realizovat, rodiče tedy nemohou očekávat, že prarodiče přiběhnou na povel, až se matkám uráčí. Až tedy babička odmítne hlídat, protože má kino s kamarádkami, nedivte se. Přijala vaši „politiku“, že děti patří výhradně rodičům a rodiče výhradně rozhodují o všem, co se týká dětí.
Při rozhodování o tom, co a jak bude, co se týče vztahu s prarodiči jaksi pomíjí práva prarodičů na tuhle jejich hru nepřistoupit. Rodiče sice mohou rozhodnout, že dítě může navštívit prarodiče ve středu odpoledne, bude tam jíst ovesnou kaši a hrát si s dřevěnými kostkami, ale už jim neráčí dojít, že babička je plně způsobilá k tomu, tuto rádoby velkorysou nabídku, nepřijmout.
Chtěla si vytvořit s vnoučaty vztah, nebylo jí to umožněno. Takřka cizí, mnohdy pro ni nezvladatelné děti hlídat nechce. Často to i zkusí, jen aby zjistila, že to opravdu nefunguje. Namísto radosti z času, stráveného s vnoučaty, se dostaví jen vyčerpání z toho, jak se úzkostlivě snažila dodržet manuál, dodaný rodiči dětí.
Dědečka to nepotěší stejně tak, k čemu jsou děti, se kterými se samostatně skoro nic nesmí, ony nic takového neznají a ani není šance je něco nového naučit.
Co s tím? Nic, počkat, až rodiče, predevším matky, dostanou rozum. To už ovšem může být pozdě.
