Článek
Neděje se nic jiného, než že nás po několika letech postihl normální listopad. Je zima, padá studená voda, či dokonce sníh a fouká vítr. Také je slizko a mlha.
Do toho všeho je brzy tma a ať se snažím sebevíc, nedaří se mi dojet domů za světla.
Snažím se přesvědčit sama sebe, že je to normální a když je to normální, je to přece v pohodě. Není, je mi zima, chce se mi zachumlat se do peřin a upadnout do zimního spánku. Zřejmě by alespoň částečné upadnutí do zimního odpočinku prospělo všem, ale místo toho se všichni honíme za něčím, jako by se nechumelilo. Doslova.
Jenomže chumelí a když nechumelí, padá ledová voda. Nebo alespoň mlha.
Kam se to vlasně pořád tak ženeme? Příroda spí, neměli bychom také? Urputně se ženeme do fabrik a do kanceláří a na nákupy a tuhle a támhle. Trochu paradoxně namísto odpočinku v zimě, kdy jsme nejvíc unavení, odpočíváme na dovolené v létě.
Také si usilovně předáváme viry všeho druhu, kterým se právě v tuto dobu nejvíce daří. Mimo jiné i proto, že se kolektivně a dobrovolně zavíráme do uzavřených prostor a ještě více oslabujeme svůj zesláblý organismus.
Pravda, děti mají prázdniny v létě. Je to tradice, zvyk z dob, kdy děti musely pomáhat při polních pracech, to už snad dnes nehrozí. Napadla mě naprosto kacířská myšlenka. Co přesunout velké prázdniny na zimu?
Třeba prosinec a leden? Užít si klidu okolo Vánoc, žádné honění na kroužky a po Vánocích odletět pěkně v klidu někam do tepla?
Zimu, co zimu přesně po tomhle toužím. Toužím po sluníčku a teple, po moři a koupání. Protože všichni ostatní dělají, že v tomto období se musí honit ze všeho nejvíc, musím se přizpůsobit a honit se také.
Jistě, odfrčet o Vánocích na Maledivy nebo kamkoliv, kam se dá, kde je teplo, je také řešení. Na druhou stranu, Vánoce jsou přece také domácí svátky, rodinné. Navíc se i ta temnota lépe snáší se všemi těmi světýlky, třpytkami a vší tou výzdobou, svíčkami a adventními věnci. O to bych se nechtěla nechat připravit.
Počátkem července se všechno a všichni zklidní, úřady prestanou dotírat, lidi neotravují a všude zavládne jakýsi klid a pokoj. Obvykle to vydrží tak do poloviny srpna, kdy se většina lidí vrátí z dovolených a jsou nabuzení, hyperaktivní a relativně snesitelní.
S prvními listopadovymi dny nastane soumrak, ten přírodní i lidský. Všichni se otráveně někam plouží, jsou vystresovaní z blížících se Vánoc, ale to jim nebrání startovat po ostatních, škodolibě je otravovat různými vymyšlenostmi a šířit chmury a ponurou mysl všude okolo.
I příroda je nastavená na spánek, klid, všechno se zpomalí, zvířata spí, nebo alespoň šetří energií. Jen my lidé lítáme jako blázni, měníme časy, jako bychom mohli poručit našemu vnitřnímu nastavení. Nemůžeme a je to znát na naší výkonnosti i náladě.
Proč to tak nepřijmout? Sami jsme si udělali zmatek v odpírání vztahu s přírodou, sami ho můžeme napravit.
Jasně, ono to nejde protože přece…Jediným protože přece jsme my sami. V létě klidně stihneme koupání i po práci, v zimě procházku, když je alespoň trochu světlo, nebo dokonce vzácné slunečno, prosedíme pod umělým osvětlením, jako nosnice v halách.
Také nám umělým světlem v zimě zvyšují výkon. Pro koho je to asi dobré? Zajímavá otázka, pro mě určitě ne. Tradice dlouhých letních prázdnin je hluboce zakořeněná, ale je i prospěšná?
Nakonec, stíháme dovolenou v létě u moře a v zimě lyže, proč to neprohodit? Stojí to za myšlenku.
