Článek
Když slyšíme pojem osamělost, často si představujeme osobu doslova samotnou, single, bez partnera. Možná staršího člověka, kterému zemřel životní partner. Přesto mnoho lidí pociťuje osamělost i přesto, že jsou obklopeni ostatními nebo se nacházejí v dlouhodobém vztahu.
Mí klienti často přicházejí s podobným příběhem. Když se jich zeptám na partnerství, na začátku obvykle říkají, že doma fungují v pohodě. Až po čase začne vyplouvat na povrch, že fungují „dobře“ asi tak jako kolegové na společném projektu, ne jako partneři. Nevnímají podporu, blízkost, bezpečí.
Jak se stane, že se i když jsme ve vztahu, cítíme se ve skutečnosti velice sami?
Jak působí samota
Samotu obvykle nechápeme jako stav, který vyžaduje naléhavou intervenci, ale možná bychom měli. Kromě emocionální úzkosti, kterou osamělost vytváří, má také zničující účinky na naše duševní a fyzické zdraví.
Osamělost oslabuje funkci našeho imunitního systému, podporuje zánětlivé procesy, které zvyšují riziko kardiovaskulárních nemocí. Může dokonce zkrátit náš život.
V oblasti duševního zdraví nás osamělost vystavuje riziku deprese a úzkosti. To může vést k negativnímu vnímání sebe samých, našich životů a vztahů, a tím negativně ovlivňovat i naše chování.
Osamělost v manželství
Manželství nenabízí žádnou ochranu před osamělostí. Studie naznačují, že zhruba 20 % běžné populace trpí samotou. V jedné nedávné studii starších dospělých 62,5 % lidí, kteří uvedli, že jsou osamělí, žilo se svým partnerem.
Osamělost v manželství může být velice bolestivá. V západní společnosti se očekává, že manželství či vážné vztahy před ní ochrání. Proto je pocit odcizení od našeho partnera, který by měl být naším milencem a přítelem, obzvláště bolestivý a může být i děsivý.
Když si partneři nemohou citově důvěřovat, když se obávají soudů nebo posměchu, když nemohou otevřeně komunikovat bez strachu z útoku, cítí se osaměle. Což často vede ke hněvu, depresi a frustraci.
Jak se vzdalujeme
V jisté fázi diskuse o společných zájmech, světových událostech, cílech a snech se konverzace stávají čistě situačními. Řešíme jen takové ty čistě praktické věci jako: „Potřebujeme chleba“, „Volala tvoje matka“ nebo „Nezapomněl jsi zaplatit účet?“ Anebo se soustředí výhradně na rodičovství.
Upadáme do rutiny podporující emocionální vzdálení – jeden večer sleduje televizi, druhý pracuje na počítači ve své pracovně. Nebo jeden jde spát v devět a vstává v pět ráno a druhý si jde lehnout o půlnoci a vstává v osm.
Zkrátka se naše životy v těch důležitých oblastech zcela rozdělí. Ztrácíme lásku a náklonnost, přesto zůstáváme ve vztahu. Ironií je, že často zůstáváme ze strachu ze samoty. I když se právě tím možná odsuzujeme k osamělosti, které jsme se tak moc snažili vyvarovat.
Co s tím?
Jak s takovou situací naložit? Když nechceme, abychom se ve vztahu ocitli osamělí, je důležité najít si čas na to, abychom byli spolu. Ale co je stejně důležité, je ujistit se, že čas strávený s partnerem je skutečně kvalitní.
Můžeme sice být oba v jedné místnosti, ale každý ve svém vlastním vesmíru. Na mobilu, zírající do obrazovky. To není společně trávený čas, to je pouze pobyt na stejném místě.
Věnujte pozornost kvalitě vašeho společného času a snažte se jej udělat (znovu) zábavný, příjemný a/nebo rozmanitý. Střídejte se v plánování svých aktivit a získejte tak širší škálu možných způsobů trávení společného času.
Vztah je především práce. Pokud jej bereme jako samozřejmost, jako něco, co se děje tak nějak „samo“, můžeme časem zjistit, že v tom, co je skutečně důležité, jsme nakonec úplně sami.
Zdroje:
