Článek
Taky se někdy budíte v noci zbrocení potem, protože jste si vzpomněli na tu strašlivě trapnou věc, která se vám stala před deseti lety?
Jak jste se na maturitním plese opili a vykřikovali jste rádoby vtipná hesla na adresu ředitelky školy? Nebo jak jste na důležité pracovní schůzce před celým týmem omylem oslovili šéfa „mami“. Hrozné, že jo? V hlavě se vám honí ta palčivá otázka: „Co si proboha o mně lidi myslí?“
Máme to asi občas všichni. Ale uklidním vás. Jestli často přemýšlíte, co si o vás lidé myslí, mám pro vás dobrou zprávu. Většinu lidí ostatní prakticky nezajímají. Proč? Protože většinu času stráví přemýšlením sami o sobě.
A o tom, jak oni působí na okolí. Takže to, co vás dodnes budí ze sna, si pamatujete už jen vy. Ostatní už na to s největší pravděpodobností dávno zapomněli. Je zase budí jejich vlastní selhání a nezdary. A přemýšlejí, co si o nich asi tak myslí druzí.
Efekt reflektoru
Psychologický fenomén, kterému se říká „efekt reflektoru“ mluví o tom, že významně přeceňujeme, kolik pozornosti nám ostatní věnují. Podle řady studií si lidi často myslí, že jsou jako pod svítícím reflektorem na jevišti. Věří, že si každý všímá a zaznamená jejich chyby a přešlapy. Ale ve skutečnosti jich většinu lidé sotva postřehnou. Jsou totiž zaneprázdněni vlastním „pózováním“ pod tím svým reflektorem.
Představte si, že jdete po ulici a najednou si všimnete, že máte každou botu jinou. Trapas? Historické znemožnění? Většinou ne. Protože všichni okolo zrovna řeší, jestli náhodou ve výloze nevypadají, že přibrali. Nebo jestli nezapomněli zaplatit složenku. A pokud si někdo přece jen všimne, za pár minut už na to zapomene. Vždyť má dost svých vlastních starostí.
Všichni žijeme ve vesmíru své vlastní hlavy. Zajímá nás především ten film, ve kterém hrajeme hlavní roli my sami.
Selhání jako noční můra
Je zajímavé, jak si dokážeme s takovou přesností vybavit naše trapasy, i když se udály před mnoha lety. Přesto je to tak, že nepříjemné zážitky (ať už ze školního výletu, firemního večírku nebo neúspěšné prezentace) zůstanou většinou jen naším tajemstvím a strašákem.
Pokud si už přece jen někdo všiml našeho trapasu, je velmi pravděpodobné, že si to dávno nepamatuje. Výzkumy ukazují, že lidé se zaměřují především na své vlastní emocionální zážitky. Vzpomínky na události kolem sebe si obvykle dlouhodobě neuchovávají.
Přemýšlejte o tom takhle: Každý den potkáváme spoustu lidí, kteří si dělají starosti, co si o nich myslíme. A přitom si o nich ve skutečnosti nemyslíme vůbec nic. Nebo jen velmi málo. A stejně tak si oni myslí jen málo o nás. Nebo vůbec nic.
Tak nepřeceňujme míru pozornosti, kterou nám a našim chybám ostatní věnují.
Využijte to ve svůj prospěch
Když přijmeme, že nikoho nezajímáme, získáme obrovskou svobodu. Můžeme dělat chyby, můžeme zkoušet různé věci, můžeme být sami sebou. Nikdo si nevšimne špatného rozhodnutí nebo nesladěného outfitu. A pokud si přeci jen někdo něčeho všimne? Za týden to skoro vždycky zapomene.
Svoboda ignorace je jednou z největších sil, kterou můžeme objevit. Využijme ji jako příležitost přestat se trápit tím, co si o nás druzí myslí. Když se nad tím zamyslíme, uvědomíme si, že jediný, koho doopravdy zajímáme, jsme my sami. A to je sakra dobrá zpráva.
Protože když se konečně zbavíme strachu z toho, co si myslí ostatní, můžeme začít myslet na to, co doopravdy chceme my. A zjistíme, že svět se bude točit dál, i když na sobě máme dvě různé ponožky.
Zkusme si představit svůj život jako ten film, kde jsme hlavním hrdinou, režisérem a scenáristou zároveň. Naše dílo nemusí být dokonalé, ale je jenom naše. A víte co? Publikum si stejně přišlo odpočinout a v duchu přemýšlí nad svými vlastními dramaty.
Takže příště, až se budete trápit vzpomínkou na něco trapného, co jste kdysi udělali, vzpomeňte si, že nikoho nezajímáte. A že to je vlastně ta nejlepší zpráva, jakou jste kdy dostali.
Zdroje:
