Článek
Přitažlivost je zvláštní věc. Někdy stačí jeden pohled a člověk cítí, že „něco se děje“. Jenže to „něco“ není jen o tom, jak druhý vypadá. Možná se taky někdy sami sebe ptáte: Proč mě přitahuje zrovna tenhle typ?
Odpověď je složitější než jen „má hezký úsměv“. V přitažlivosti hrají roli biologie, minulost, naše potřeby, i to, co zrovna dávají na Netflixu.
Všechno začíná očima
Fyzická přitažlivost je prvním spínačem. Mozek si všimne symetrie, postavy, výrazu tváře. Evoluce zařídila, že nás přitahují znaky zdraví a plodnosti – hladká pleť, jasné oči, proporce. Jenže každý máme svoje vlastní filtry. Kdo jedné připadá jako sexy elegán, může na druhou působit jako nudný metrosexuál.
A pak je tu prostředí. Na večírku může být někdo neodolatelný, ve dne v supermarketu už tolik nezáří. Přitažlivost je kontextová. Záleží, kde a jak se potkáte. Třeba znám příběh jedné klientky, kterou začal přitahovat kolega až poté, co ho viděla tančit na vánočním večírku. Do té doby ho považovala za suchara.
Jak nás formují naše rané vzorce
Zásadní roli hrají i emoce a naše vnitřní nastavení. Často nás přitahují lidé, se kterými zažíváme příjemné emoce – smích, blízkost, porozumění. A taky ti, kteří nějak ladí s našimi vnitřními schématy. V praxi? Když jsme jako děti zažívali, že láska je spojená s napětím, dramatem nebo nejistotou, může nás později podvědomě přitahovat někdo, kdo tenhle vzorec nevědomky aktivuje.
Někdy za námi přitažlivost přichází jako bumerang z minulosti. Třeba už jste taky od někoho slyšeli: „Nevím proč, ale ti kluci, co mě přitahují, mi připomínají tátu.“ Odpověď je jednoduchá. Mozek miluje to, co zná. I když to třeba vůbec nebylo ideální.
A co sdílené hodnoty, smysl pro humor, podobný pohled na svět? Ty přicházejí ke slovu hlavně tehdy, když přitažlivost přeroste v něco hlubšího. Dlouhodobé vztahy nestojí na břišácích, makeupu ani účesu. Ale na důvěře, emocích, kompatibilitě. A taky na tom, jestli se spolu dokážete zasmát, když vás v neděli večer vytopí pračka.
Přitažlivost není matematika
Znáte efekt „častého setkávání”? Lidé, které vídáme často, nám začnou připadat sympatičtější. A to i když nás ze začátku neoslnili. Mozek si na ně zkrátka zvykne. Proto tolik románků začíná v práci nebo ve škole. A taky proto se v seznamovacích aplikacích opakovaně vracíme k těm samým profilům.
Zajímavý je i efekt „sociálního důkazu“. Když vidíme, že někdo přitahuje ostatní, začne být přitažlivější i pro nás. Evoluce nás naučila koukat, kam se dívají ostatní. A trochu soutěžit.
A samozřejmě: nesmíme zapomenout na biologii. Feromony, hormony, dopamin. Ten malý opičí mozek v nás miluje, když se cítíme vzrušení a naživu. Přitažlivost je částečně i droga. Jen je fajn vědět, že účinek časem vyprchá. A pak záleží na tom, co zůstane.
Proč mě zrovna on (nebo ona) přitahuje
Někdy to jde fakt těžko říct. Protože jsme lidé. A ti jsou složití, iracionální a krásně nedokonalí. Přitažlivost je směs genetiky, emocí, zážitků, hormonů, kulturních vzorců… a taky někdy čisté náhody.
Nemá smysl si ji vyčítat. Ale stojí za to jí rozumět. Když víte, co vás přitahuje (a proč), můžete si začít vybírat vědoměji.
Zkuste si příště při setkání s někým novým uvědomit, co vás na něm opravdu přitahuje a jak to souvisí s vámi. Třeba si tím ušetříte pár emocionálních karambolů a pár schůzek s někým, kdo radši pózuje na Instagramu, než mluví o životě.
Zdroje:
