Článek
Věty, které si pamatujeme i léta potom, co možná ve vzteku, možná ze zoufalství padly. Možná i vám se vybaví nějaká taková.
Možná jste si i vy někdy po hádce řekli: „Tohle jsem přehnal/a.“ Anebo jste slyšeli něco, co vám vypálilo v srdci jizvu. A od té doby už nic nebylo jako dřív. Slova mají totiž sílu. A některé působí jako špendlík do balónku důvěry.
„Nemůžu se na tebe spolehnout“
Možná to zazní jen ve vzteku z nesplněné dohody, možná jako výčitka když se partner zachoval lehkovážně. Ale nic nebodne tak jako pocit, že mě ten druhý nevidí jako spolehlivého parťáka.
Že nevidí moji snahu, pomoc, drobnosti, které dělám bez řečí. Tato věta je jako odznak naprosté neschopnosti. I když třeba jen jednou partner zapomněl koupit aviváž, věta „Nemůžu se na tebe spolehnout“ udělá z aviváže existenční problém. Zní to jako: „Jsi k ničemu.“ A to zabolí.
„Měl/a bys vědět, jak se cítím“
Tohle je takový evergreen hádek. Věta, kterou říkáme ve chvíli, kdy si přejeme, aby nám ten druhý četl myšlenky. Jenže víte co? Nečte. Není to jeho povinnost. Ani to neumí. Tímhle uvažováním se jen odsuzujeme k nespokojenosti a frustraci.
Ve vztazích neexistuje telepatie. Existuje jen komunikace. A ta začíná tím, že své emoce pojmenujeme – bez obviňování, bez ukazování prstem. I když se nám zdá, že je přece úplně jasné, co se nám honí hlavou.
„Ty jsi úplně jako moje/tvoje matka/otec“
Au. Tady nejde jen o slova. Tohle bodne až do dětství. Tahle věta většinou nezazní při láskyplném listování rodinným albem, ale spíš v hádce. Když už došly argumenty i trpělivost. A málokdy je myšlena jako poklona.
Narážky na rodiče, ať už vlastní nebo partnerovy, bývají jako rozbuška. Mnoho z nás si nese z původní rodiny různé jizvy. A když na ně někdo nečekaně sáhne, spustí se lavina obranných reakcí. Místo porozumění přichází vzdor. Místo spolupráce ticho. A místo spojení odcizení.
Pokud máte pocit, že partner začíná opakovat nějaké nešťastné vzorce z jeho rodiny, je v pořádku si toho všimnout. Ale než sáhnete po sarkasmu, zkuste to říct jinak. Méně útočně, víc s důvěrou. A držte se zlatého pravidla – místo ukazování na chyby druhého mluvte o svých pocitech. Právě to totiž otevírá prostor ke sdílení, ne k boji.
Slova, která bolí
Jsou věty, které říkáme ve vzteku, v únavě nebo jen proto, že jsme nešťastní. Ale to neznamená, že nemají následky. „Už tě nemiluju“ může být popis reality, ale pokud tahle věta padne v hádce, nemyslíme ji vážně a druhý den se na ni snažíme zapomenout, nezmizí. Zůstane. Jako tichý červík pochybností, nahlodávající důvěru v partnera i ve vztah.
Nebo věta: „Tohle je všechno tvoje chyba.“ Která vezme náš společný problém a elegantně ho přehodí jako horký brambor do rukou druhého. Ani jedna z těch vět nevede k blízkosti. Jen k větší vzdálenosti.
Jak tedy komunikovat lépe
Zkusme si připustit, že jsou situace, kdy je lepší chvíli mlčet. Ne proto, abychom se navzájem trestali tichem. Ale proto, že potřebujeme čas. Na nadechnutí. Na to, abychom si uvědomili, co opravdu chceme říct. A co už nikdy nechceme slyšet.
A jestli máte pocit, že váš vztah je slovním minovým polem, možná je na čase některou tu munici začít odstraňovat. S respektem, s humorem a s vědomím, že láska není jen o tom, co si říkáme. Ale taky o tom, co si přestáváme říkat. Ne ze strachu z následků, ale z lásky. Protože víme, jak to bolí.
Zdroje:
