Článek
Vděčnost – očekávání a tlak
Vděčnost dnes bereme jako samozřejmost. Jako něco, co bychom měli cítit, když se nám nevede úplně špatně. Máme práci. Máme kde bydlet. Máme zdraví. A když si dovolíme říct, že se necítíme dobře, často přijde věta: „Měl/a bys být vděčný/á.“
Na první pohled zní rozumně. Ve skutečnosti ale často nevede k úlevě, ale k potlačení emocí a pocitu, že naše prožívání není dost důležité. Že bychom to měli zvládnout. A hlavně – že bychom o tom neměli mluvit.
Pocit, že je něco špatně
Jitka ke mně přišla s tím, že je v práci dlouhodobě nespokojená. Nešlo o konflikt ani vyloženě toxické prostředí. Spíš o tiché vyčerpání, ztrátu smyslu. Kdykoli o tom mluvila, rychle dodala: „Já vím, že bych měla být vděčná.“
Tenhle dodatek nebyl náhodný. V práci ho slyšela často. Kolegyně jí opakovaně říkaly věci jako: „Víš, kolik lidí by bylo rádo za to, co máš?“ nebo „Podívej se, co se děje ve světě, lidi žijí ve válce.“
Neříkaly to zle. Ale efekt byl jasný. Jitka se po těchto poznámkách necítila vděčnější. Cítila se menší. Provinilejší. A ještě víc sama se svou nespokojeností. Vzpomínám, jak poprvé opravdu zmlkla a jen tiše přiznala, že se cítí špatně. A přitom se styděla to říct nahlas.
Když srovnávání přidá vinu navíc
Tohle srovnávání má zvláštní účinek. Nepřináší úlevu, ale přidává další vrstvu viny. K původnímu pocitu, že nám něco chybí, se přidá pocit, že s námi je něco špatně, protože se necítíme dobře.
Když jsem Jitce řekla, že srovnávání s lidmi, kteří jsou na tom objektivně hůř, nám psychicky nepomáhá, byla překvapená. Čekala, že jí potvrdím, že má být vděčnější. Místo toho slyšela, že její pocity mají právo existovat. Že světové utrpení nesmaže její vnitřní prožívání. A že bolest se nedá měřit podle tabulek.
Vzpomínám, jak v tu chvíli poprvé usoudila, že je v pořádku být nespokojená a přesto si vážit toho, co má.
Vděčnost jako brzda změny
U Jitky bylo dobře vidět, jak se věta „měla bych být vděčná“ stala brzdou. Kdykoli se přiblížila otázce změny, sama sebe zastavila. Vždyť přece nemá důvod chtít víc. Vždyť jiní jsou na tom hůř. A tak zůstávala. Ne proto, že by chtěla. Ale proto, že si nedovolila chtít něco jiného.
Zdravá vděčnost ale není to, že své nespokojenosti zavřeme pusu. Jde o to, jestli dokážeme vidět realitu celou. To, co funguje. I to, co nás dlouhodobě vysává. Jedno druhé neruší. Problém nastává ve chvíli, kdy vděčnost použijeme jako argument proti sobě.
Jak z té pasti ven
Pokud se v tom poznáváte, zkuste jednoduchou změnu. Až si příště řeknete: „Měl/a bych být vděčný/á,“ zkuste tu větu rozšířit.
„… a zároveň se necítím dobře.“
„… a něco ve mně volá po změně.“
Nejde o to vděčnost zahodit. Jde o to ji přestat používat proti sobě. Skutečná vděčnost unese pravdu. A právě ta je často prvním krokem k úlevě i ke změně.
Pro Jitku byl zlom právě v tom, že přestala své pocity obhajovat. Přestala hledat důkazy, že má právo být nespokojená. Uvědomila si, že je v pořádku cítit vděčnost a zároveň chtít změnu. Že to není nevděk, ale péče o sebe.
Vděčnost, která nás drží zticha, není ctnost. Je to past. Skutečná vděčnost unese pravdu. A často právě tahle pravda je prvním krokem k tomu, aby se nám ulevilo. Aby se něco skutečně pohnulo.
Zdroje:
