Článek
Když jsem se na konci osmé třídy měla rozhodnout, jaké napíši do své přihlášky povolání, uvedla jsem zdravotní sestra. Práce zdravotní sestřičky se mi líbila. Měly na hlavách hezké čepičky a pomáhaly ostatním. Dříve pro výkon zdravotní sestry stačila střední škola s maturitou. Bohužel jsem neměla tak dobré známky a na maturitní obory byl obrovský přetlak. Zbyly jen učňáky, a často i pro jedničkáře, protože jsme byli silné populační ročníky.
Anebo pro děti, jejichž rodiče měli nějaký ten politický škraloup, nebo rodina nezapadala do socialistického společenství. Ze stěny na nás dohlížel president soudruh Gustav Husák. Ve třídě se nás tísnilo okolo čtyřicítky. Pro slabší děti byly tzv. vyrovnávací nebo také lidově řečeno zvláštní školy. Myslím si, že pro děti i učitele mnohem lepší, než dnešní inkluze. Nepovažuji ji za dobrý nápad. Děti se zbytečně stresují. Jak ty zdravé, tak ty handicapované. A ty nadané se příliš neposouvají, protože učitel nemusí mít čas se jim dostatečně věnovat. A časem spadnou do průměru.
Jak takové socialistické školství vypadalo, nám přiblížil seriál My všichni školou povinní, nedávno odvysílaný v České televizi. Ředitelku školy si v něm zahrála výtečná herečka Věra Galatíková. A tak jsem i já, stejně tak jako spousta mých spolužáků, skončila na učilišti, kde jsem se měla vyučit prodavačkou. Na svá školní léta vzpomínám moc ráda. Než jsem poslední rok před ukončením své školní docházky nastoupila do školy ve městě, chodívala jsem do vesnické malotřídky. Byly jsme taková větší rodina. Učitelé se nám hodně věnovali, částečně jsme se učili v přírodě.
V zimě ten, kdo přišel první, zatopil v kamnech. Chodili jsme na bramborové brigády, kde jsme si utužili nejen fyzičku, ale také si užili spoustu legrace. Kluci nám holkám občas hodili za krk myšičku. Já jsem se jich nebála, jednu jsem si dokonce přinesla domů. Některé holky ale po poli podávaly úžasné atletické výkony. Ve městě se mi ve škole příliš nelíbilo. Ve třídě nás bylo pomalu čtyřicet a občas docházelo mezi dětmi k šikaně. Kdo byl tlustý, nebo dívka nebyla oblečena podle módního časopisu Burda, do kolektivu takové dítko nezapadlo. A tak maminka trávila hodiny u šicího stroje, abych i já měla vysněné kalhoty zvané mrkváče.
Na učilišti jsme zase byli rozděleni podle účesu. Jedna parta dívek a pár kluků nosila módní patku, druhá pěšinku. Já jsem se svou ofinkou byla neutrální. Vyučila jsem se prodavačkou, kde jsem po vyučení musela zůstat tři roky. Tak to bylo nastavené, aby se státu vrátily náklady na vzdělání. Na praxi ve třetím ročníku jsem si vydělala každý měsíc tři stovky, za které jsem si koupila své první rádio, abych mohla poslouchat Zagorovou a Gotta. S holkami jsme chodily do kina za korunu. A milovala jsem Eskymo za padesátník. Povození na pouti na lochnesce nebo labutích stálo pět kaček. Za nájem našeho bytu druhé kategorie, který dostal tatínek od podniku po narození mé sestřičky, platil 350 Kč. Jeho plat řidiče byl 1700 Kč. Já jsem jako prodavačka pobírala nějakých 1 100 Kč.
Pojetí společnosti bylo rovnostářské
Platy v dělnických profesích se příliš nelišily. Když jsem později nastoupila do administrativy, přidali mi asi tři stovky. Více brali lékaři, politici, herci a zpěváci. Dnešním platům v těchto profesích se ale zdaleka nevyrovnali ani ti nejlepší. Společnost byla víceméně rovnostářská. Důchod pobírala babička 750 Kč a když jí přidali, tak třeba jen 40 Kč. V tehdejší době důchod zdaleka nepřevyšoval plat jako je tomu dnes, kdy mnohé důchody jsou po různých valorizacích vyšší než minimální mzda. Babička se pokaždé usmála a pronesla: „No, to mi toho zase přidali.“ Jinak si nestěžovala. Vše brala s humorem jejím vlastním. Vše potřebné si vypěstovala na zahrádce, pár brambor odkoupila od JZD, kde pracovaly její dcery.
Ušila si zástěru, povlečení, upletla svetr nebo ponožky, vymalovala si světničku a maso měla z domácího zvířectva. Zabijačka u babičky byla nezapomenutelná. Od babičky jsme měli také jablíčka, hrušky, švestky, třešně. Vyrůstala jsem na zdravé domácí stravě a jsem za to moc vděčná. Snad i proto mě různá onemocnění až tak netrápí. Jak babička říkávala: „Zdravá strava, to je základ všeho. Včetně dlouhého žití.“ Babička se dožila požehnaného věku 84 let a mně táhne ve zdraví pomalu na šedesátku. Mnohokrát jsem si na zlatá babiččina slova vzpomněla.
Práce bez stresu, navzájem jsme si pomáhali
Ve svých 21 letech jsem si našla práci v Praze. Sice nějakou dobu trvalo, než jsem se jako prostá mladá dívka z malého městečka zorientovala, ale pak jsem si víru velkoměsta užívala plnými doušky. Profese řidičky u pražských dopravních podniků se mi stala koníčkem, byli jsme zde úžasná parta. Dostala jsem na tu dobu hezký nástupní plat a ubytování v podnikové ubytovně. Denně se do práce dojíždět nedalo, přestože jsem bydlela jen pár kilometrů za Prahou. Pro ženy, které odešly za prací do Prahy, se stavěly svobodárny. Asi nejznámější jsou bývalé ženské domovy na Knížecí. Když jsem měla volno, ráda jsem poznávala město a jeho život. Denní i noční.
Až na Václavské náměstí, kde se setkávaly různé podivné existence, dřívějším režimem nazývané živly, včetně veksláků, jsem se cítila vcelku bezpečně. Žlutobílé auto VB jsem potkávala takřka na každém kroku. Nejednou si na mě příslušník VB vyžádal občanku. Především ho zajímalo, zda pracuji nebo studuji. Jinak by mě sebral za příživnictví na socialistickém zřízení. A to by mi pracující lid neodpustil. Myslím, že to bylo v pořádku. Dnes spousta lidí na rozdavačném systému parazituje, a to je i jedna z příčin, proč lidé musí pracovat i ve vyšším věku. Moje maminka měla dvě děti a do důchodu odcházela v 55 letech. Já mám naopak pracovat do 65 let, přestože trh práce o starší lidi, zvláště o ženy, příliš valný zájem nejeví.
Dnešní společnost je pokroucená
Když pohlédnu na dnešní svět očima mladých lidí, mnozí to také nemají snadné. Až na výjimky, kdy mají bohaté rodiče nebo využívají služeb mama hotelu. Za mého mládí kluci hned po střední škole nebo vyučení odcházeli na vojnu, kde se z chlapců stávali chlapi. Vojna trvala dva roky. Pak si našli dívku svých snů, oženili se a založili rodinu. Mladá manželství byla ze strany státu podporovaná bezúročnými půjčkami.
Aby ženy mohly brzy nastoupit do práce, protože stát potřeboval především mladé, perspektivní lidi s neotřelými nápady, plné energie, ne ty, co už si to své poctivě odpracovali, a vyhořelé starce, zřizovaly se ze strany státu jesličky pro děti a školky. Mateřská tehdy trvala pouhé dva roky. Ženy odcházely do důchodu dle počtu dětí. Nejpozději ty bezdětné v 57 letech a tak péči o děti často převzaly babičky.
Péči věnovaly nejen vnoučatům, ale také svým starým rodičům. Pracovní doba byla až na výjimky osmihodinová, obchody zavíraly v sobotu ve 12.00, v neděli bylo zavřeno. Ženy měly více času na domácnost, rodinu, návštěvu prarodičů. Teplé obědy se vařily doma. Pizza na zavolání ještě neexistovala. Zrovna tak jako myčky a chytré robotické vysavače.
A tak o pohyb naše maminky nouzi rozhodně neměly. Dnešní mladý člověk to se založením rodiny příliš lehké nemá. Pokud nechce s rodinou bydlet v předraženém pronájmu, musí zvolit hypotéku s rizikem, že může přijít o práci. Bude muset prodat byt a ještě mu zůstanou na krku dluhy. Na jedné straně si má spořit na stáří, a na té druhé vlastně nemá z čeho. Rodina, hypotéka. Někde chybí školky a různá předškolní zařízení. Ženy tráví dlouhou dobu na mateřské. A je to škoda. Jak pro ně samotné, tak i pro společnost. Zvláště, pokud vykonávají nějakou odbornou profesi.
Nejenže přicházejí o kvalifikaci, ale rodinný rozpočet je natolik nízký, že musí žádat o různé dávky, včetně příspěvku na bydlení. Pojem samoživitelka socialistické zřízení neznalo. Rozvodů sice také přibývalo, ale o dítě osamělé matky se často museli postarat také rodiče. Alimenty muž musel platit v každém případě. Jinak šel do tepláků lepit pytlíky. Jinak se na neprovdanou nebo rozvedenou ženu s dítětem hledělo spíše skrz prsty. Zrovna tak jako na neprovdanou pětadvacítku bez vlastní rodiny. Lidé se také snadněji seznamovali na odpoledních čajích, diskotékách, autobusech, při studiu.
Na byty byly pořadníky
Mladá manželství po narození potomka většinou dostala od města byt. Byly na ně ale dlouhé pořadníky. Už jen tím, že dětí se rodilo tehdy opravdu hodně. Na byt mladá rodina čekala i více jak pět let. A tak mladé rodiny žily většinou ve vícegeneračních bytech 3+1, 4+1 a větších společně s rodiči. Ti jim zase s dětmi vypomáhali. Lidé přece jen měli větší jistotu, a to především tu, že neztratí práci a neskončí pod mostem. Ten, kdo měl větší štěstí, dostal podnikový byt. A to mnohem dřív, než ten z pořadníku. Lidé si po práci a o víkendech také stavěli rodinné domy a družstevní byty svépomocí. Dnes si na vlastní bydlení musí pořídit hypotéku s tím, že se zadluží na několik let. Z dřívější jistoty přešli do nejistoty. O práci mohou přijít takřka kdykoliv, úvěr ale splácet musí.
Bylo méně stresu a nebyl takový tlak na výkon. Vše bylo přirozenější. Mladé dívky se chtěly líbit, různě se krášlily a starší ženy se braly takové, jaké jsou. Padesátiletá paní takřka před důchodem si na pětadvacítku hrát nemusela. Dnes je vše takřka naruby a velký tlak na mladé i ty starší. Lidé zrychlený svět nezvládají a končí na psychiatrii. S psychickými poruchami se potýká i mladá generace. Někteří, ve větším případě ženy všech věkových kategorií, skončí v invalidním důchodu. A mnozí lidé bohužel umírají dříve, než by měli.
Starým lidem je upíráno stáří. Ze strany společnosti je na ně vyvíjen tlak, aby se vyrovnali mladým, což je zcela nemožné. Starším lidem, a to především ženám vlivem hormonálních změn, s nimiž se potýkají takřka celý život, ubývají síly a životní energie mnohem více než mužům. A neustále jsou s muži srovnávány, přestože jsou zvláště biologicky i myšlenkově zcela odlišné.
Nebaví mě, a ani nechci být v 60 letech politiky a mladšími lidmi považována za ženu, která by se měla přizpůsobit světu věčného mládí. Skrýt své šediny a vrásky, abych nepohoršovala. V šedesáti budu zkrátka stará. Tak jako byla moje babička a maminka. Tak to prostě zařídila příroda. Jen lidé se zbláznili a bojí se vlastního zestárnutí a smrti. Naopak svět se chtě nechtě bude muset starým lidem přizpůsobit.
Co bych si asi teď přála ze všeho nejvíc. Probudit se včera. V době, kdy byl svět ještě v pořádku. Tento svět vnímám zcela jinak než mladší lidé. Vnímám ho očima staršího člověka. Odlišněji, než kdybych se narodila v době milénia. A to je zcela přirozené. Ono na mládí je to nejkrásnější mládí samo. A to takřka v jakékoliv době. Jak už někdo moudrý řekl: „Se stářím odchází to hezké a s mládím naopak přichází.“
Ani socialismus nebyl procházka růžovou zahradou
Samozřejmě, že ani v době socialismu nebylo vše růžové. Někteří lidé byli zatýkáni za odlišný názor a postoj, politické smýšlení, rozvracení republiky. Na druhé straně ten, kdo si žil svým vlastním životem a především pro svou rodinu, tímto obdobím proplul zcela bez úhony. A třeba ani kapitalismus s drsnou tváří nepoznal. Pár let po sameto-hadrové revoluci odešel do důchodu, a pokud neumřel, žije šťastně a spokojeně dodnes. Když vidím především v Praze spoustu bezdomovců a různých žebráků, mezi nimi i staré lidi, říkám si: „Nu, hochu, takhle sis život v okamžiku, kdy jsi vzal na Václaváku v listopadu 1989 do ruky klíče, svůj život určitě nepředstavoval.“
Já jsem také nezvonila a dnes jsem tomu ráda. Nejsem soudružka ani jsem ve straně nikdy nebyla. Jen obyčejná žena, která si žila svůj poklidný život bez ohledu na režim. Pár dní před revolucí jsem dostala ošklivou hnisavou angínu s vysokými horečkami. A když jsem se probudila, byl tady zcela jiný svět. Svět plný emocí, víry a naděje. Svět, ve který spousta lidí věřila. Ta doba by se dala srovnat se 60. léty, světem „květinových dětí“.
Do doby, než mnozí dostali pořádnou sprchu a jejich naděje pohasly. Tak jako už nesčetněkrát v této zemi. A starší lidé, kteří byli hybnou pákou nových dějin jsou buď zapomenuti, nebo se jimi pohrdá. A to jen proto, že zestárli a z toho kapitalistického chlebíčku ujídají příliš velký krajíc. A právě tito lidé, dnešní padesátníci a starší jsou těmi, kteří mladým svobodu „vyzvonili“ s tím, aby se právě jejich děti měly lépe. Socialismus přinesl dostatek mladých lidí, plátců daní. Brzy budou odcházet do důchodu nejsilnější populační ročníky Husákových dětí. Kapitalismus naopak svět starých, v němž ti mladí budou žít.
Anketa
https://investia.cz/vyvoj-prumerne-hrube-mzdy-od-roku-1985
https://www.mesec.cz/clanky/mzdy-a ceny-vcera-a-dnes
https://www.kurzy.cz/makroekonomika/mzdy/1980
https://eprehledy.cz/prumerny-duchod.php
https://www.finance.cz/maloobchodni-ceny-1953-1988.pdf
https://zdravi.euro.cz/clanky/psychicke-poruchy
