Článek
A pak druhá, třetí, až jsem zjistila, že jsem u vánočního stromečku zůstala sama. Moji milovaní navždy odletěli. Jako andělé. Má duše ale nestrádala. Stále je nosím vepsané zlatým písmem ve svém srdíčku. A dokud budu žít, zůstanou tady se mnou.
Rodinná tradice.
Polovinu dne jsem držela menší půst s myšlenkou, že třeba na „stará kolena“ spatřím zlaté prasátko. Tatínek občas říkával, že už ho viděl a dokonce někdy i dvakrát. A já jsem z jeho dechu zase cítila lahodný nápoj námořníků. Zkrátka chlap. Musel pozřít alespoň tekutý chléb, prý na zahřátí, když šel ráno pro kapra. Bramborový salát jsem si připravila o den dříve a na Štědrý den ho jen dochutila. Obalila jsem řízky z kapra a pak si před televizní obrazovkou nazula střevíčky dětství a hurá do pohádky.
Pohádky mě nikdy neomrzí.
Pohádky miluji. Už jen proto, že v nich většinou zvítězí dobro a princezna nebo princ se většinou dočkají svatby a nezůstanou na ocet. Nejednou dokonce přiletí na zámek čáp nebo vrána. A pokud neumřeli, žijí dodnes. Nejvíce mám ráda klasické pohádky. Pyšnou princeznu, Byl jednou jeden král, Tři oříšky pro Popelku, Jak se budí princezny. Mají děj, zápletku a příjemně pohladí po duši a zahřejí u srdíčka. V pohádkách vlastně žiji život, jaký jsem si jako malá holčička přála prožít.
Z novějších pohádek jsem si oblíbila Dvanáct měsíčků, kde krákající macecha Marušky v podání Veroniky Žilkové nemá chybu, Tajemství staré bambitky, z níž se vžilo kudla z pudla, S čerty nejsou žerty a samozřejmě Anděl Páně. V Petronelovi se občas poznávám. Občas jsem také takový matla. Na Štědrý den jsem se samozřejmě podívala na legendární Tři oříšky pro Popelku s Libuškou Šafránkovou. Popelka je jednou z pohádek, kterou si zamilovaly takřka všechny generace od dětí po babičky a dědy.
Moderní pohádky versus ty klasické.
Pak jsem přepnula na Tři princezny. Pohádka mě nějak zvlášť nezaujala. Tři mušketýrky přijíždějí na námluvy do sousedního království urovnat hrozící válečný konflikt. Tato moderní pohádka už na rozdíl od klasické Popelky má nádech fantasy a je patrně určena spíše dětem a mladším divákům. Tři nebojácné holky se rozhodnout vzít osud do svých rukou až se celý příběh stává nudným, nic neříkajícím, nezáživným paskvilem. Pohádka na mě působila jako směsice několika pohádkových příběhů. Zda si zasloužila hlavní vysílací čas, posoudí především diváci. Za mě určitě ne, i když mladá generace má asi také právo na svou pohádku.
Dnešní děti žijí a vyrůstají přece jen jinak, než generace jejich rodičů a prarodičů odkojených nestárnoucí klasikou. Mnohé moderní pohádky se svým obsahem začínají přibližovat pohádkám z dalekého severu. Zatímco mladší generace miluje spíše fantasy, u té starší převažuje klasika. I před televizní obrazovkou se prolínají generace a ne všem se asi vánoční pořady zavděčí. Výběr je ale velký, stačí přepnout na jiný kanál. Myslím, že z nabídky si vybere úplně každý. Malí i ti odrostlejší. Nakonec vše napravil Anděl Páně a hned po něm film Pelíšky.
Snad nejvíce jsem se kromě pohádek těšila na film Zelená míle. Je tak krásný až bolestný. Jak naznačila poprava nevinného Coffeyho, „jako kafe, ale čte se jinak“, omylný člověk může zabít i samotného Boha, čistou duši. Jak lehce může člověk pochybit jen na základě vzhledu či barvy pleti. Snad nejvíce mi v paměti utkvěla slova Coffeyho, který mohl dostat šanci žít, ale už nechtěl jako stárnoucí muž nést na svém hřbetě všechny otěže světa, kdy se ptá: „Proč jsou lidé na sebe tak zlí“. Podobnou otázku, jako tento nespravedlivě odsouzený si také občas kladu. Vždyť jsme tu jen na chvilku, jako na pouti. Dnes tady jsme a zítra už to tak být nemusí.
Cesta na půlnoční.
Půlnoční se v našem Chrámu ducha odehrávala v 16.00, kdy se zaplnil kostel do posledního místa. Mnozí lidé stáli venku, kam se přenášela mše vánoční se zpěvy koled. Cestou jsem potkávala rodiny s malými dětmi nosící si v lucerničkách betlémské světýlko. Když se jednomu z dítek za světýlkem příliš jít nechtělo, pravila maminka.„ Pokud chceš dárky od Ježíška, musíš se také jít podívat tam, kde žije". A přinést domu věčné světýlko. Tak to říkávala moje babička, když jsme spolu chodívaly do kostela a cestou nám pod nohama křupal bělavý sníh. „Až k nám přiletí Ježíšek s dárky, i my ho musíme zajít navštívit a poděkovat mu“.
Nový rok už pomalu klepe na dveře.
Nový rok je většinou spojen s nejrůznějšími předsevzetími. Silvestr nějak zvlášť neslavím a ani předsevzetí si nedávám. Mnohá stejně nejdou okamžitě splnit a já se ráda nechám překvapit. Z oplácaného medvídka po vánočním hodování se ze dne na den modelka nestane a naučit se mluvit anglicky jako když bičem mrská trvá i několik let. A pak, zase budu o rok starší. Přibydou vrásky, šediny. Lepší už to nebude, čas nezastavím. Život beru sportovně a Silvestr ani Nový rok není výjimkou. Ten nový uvítám a tomu starému za vše s pokorou poděkuji.
