Článek
Nedávno jsem se pustil do úklidu svých věcí. Občas je třeba se jimi probrat a něco vytřídit a odsunout na pověstné smetiště dějin, tj. spálit, věnovat do sběru či jinak se jich zbavit - třeba předáním jiné osobě. Na jednom místě jsem objevil starší noviny. Vím, že při uklízení se má uklízet, aby proces běžel - nejlépe rychle a hladce - a člověk se dobral žádoucích výsledků a ještě se příliš nezdržoval. Jenže mezi moje důležité osobní vlastnosti patří zvědavost a spíše zvídavost, a tak mi nedalo, abych uznávaným a kvalitním celostátním deníkem aspoň chvíli nelistoval. U něj však nezůstalo. Zaujalo mě hned několik článků. Mezi nimi jsem našel vystoupení vysokého ústavního činitele, že zákazem kouření v restauracích bude vážně omezena svoboda jedince. Z jistého úhlu pohledu má pravdu. Avšak existují další náhledy.
Mám snad já jako zapřisáhlý odpůrce kouření snášet svobodu kuřáka a její negativní dopady, aby si mohl uspokojit svou uměle vyvolanou potřebu a poprat se s abstinenčními příznaky? Ohrožuje moje zdraví, jak se dozvíme ze statistik, kolik lidí ročně u nás a ve světě zemře na tzv. pasivní kouření. Kde je můj díl svobody? Svoboda každého přece končí tam, kde naráží na svobodu někoho jiného. Jestliže přede mnou jede pomalejší řidič, mám svobodu jet stále stejně rychle a srazit ho z vozovky? Nemusím čekat ve frontě kdekoli, poněvadž si chci užít svobodu svého volného času a nemíním se zdržovat? Rozhodně najdeme desítky konkrétních příkladů, které by se sem hodily. A končily by stejně - jistým omezením - nejlépe rozumným - kohokoli kdekoli a kdykoli.
Shodou okolností jsem se za pár dní ocitl v českých horách. Člověk by očekával klid, zdravý a čistý vzduch a požitek z pohledu na horská panoramata. Jak bude poznatkem též jiných osob, vyšlapat poctivě nahoru na horu nebude pokaždé stačit, abychom se pořádně porozhlédli. Proto se nám bude hodit, jestliže někde poblíž bude stát vyhlídka. Vím přibližně, kde se nalézá, a tak jsem k ní zamířil. Kousek od ní můj nos citlivý na zplodiny z cigaret zachytil, že něco není v pořádku. A opravdu - po pár krocích jsem spatřil, jak se velmi mladá dvojice na zmíněném místě oddává kouření. Ano, oni mají hezkou chvilku, dívají se do okolí, z místní do dřeva včleněné mapky sledují kopce proti sobě, aby věděli, jaký který je atd. Součástí jejich „akce“ je potahování z nikotinových tyčinek a odklepávání popele do přírody, byť nikoli již panenské. Jako správný bojovník jsem si neodpustil poznámku - „jé, tady se kouří, tak to je po výhledu do krajiny“. Nasadil jsem zklamaný obličej a pokračoval pěšmo dále. Pak mě napadlo, že mladí nebudou ukájet svoji závislost donekonečna a vracel jsem se. Potkali jsme se. Měli sklopené hlavy, ani nehlesli a rychle mě minuli. Sláva, místo bylo „čisté“. A leccos jsem z něj viděl. Jak jsem si původně plánoval a přál.
Žel onoho dne ještě nebyl s kuřáky konec. Na třetího jsem narazil na druhé vyhlídce. Na ní s ním pobývala jakási starší osoba. Předpokládal jsem, že jí dělá doprovod, neboť byla částečně shrbena, velmi vysokého věku, zatímco průvodce mohl mít kolem třicítky. Patrně šlo o vnuka. Jak se motal vítr, občas zplodiny zamířily na starou paní. Co mohla dělat? Mladý muž mohl klidně ustoupit o kousek dále. Nebo snad prožíval strach, že by nestačil doběhnout, kdyby se babička neudržela na nohou a začala se kácet? Nevím. Příliš mnoho ohleduplnosti v daném směru neprojevoval. Kdybych se oné stařenky zeptal, třeba by mi odpověděla, že jí kouř nevadí. Dost možná si zvykla. Nebo musela? Podobně jako mnohé babičky a dědečkové, kteří jsou nuceni strpět nadužívání elektronických aktivit u svých vnoučat. Kdyby se snažili vystupovat příliš striktně a dokonce „revolučně“, patrně by došlo k odklonu později narozených. Mám pocit, že právo zakouřit si kdekoli a hrát, jak dlouho chci, by se mělo dočkat přiměřeného omezení. Nebo požaduji moc?
