Článek
Každý z nás má několik osob na onom světě. Někteří mají jejich hroby na jednom místě, jiní na vícero. Proto se stane, že člověk nestihne všechna místa objet v jeden či dva dny, které jsou společensky žádoucí a nejaktuálnější. Také mně se stalo, že jsem na jedno vzdálenější místo za bývalými živými blízkými vyrazil se zpožděním několika desítek hodin oproti ostatním.
Ač nápor hlavního dění již znatelně polevil, nelze říci, že by se jednalo o nezajímavou cestu. Ba snad právě naopak. Procházeli jsme upraveným vesnickým hřbitovem. Až na drobné výjimky byla na hrobech znát péče a docela lahodily oku. Jen tuatam na sebe pozůstalí chtěli nadstandardně upozornit, aby rovy zřetelně vynikly, a tak je doslova přeplácali větvičkami, květinami, svíčkami a dalšími předměty. Na části bylo patrné, že se tam již nevejdou, proto ani nehodí. Když člověk vstupuje na teritorium posledního odpočinku, přece jen zklidní svou mysl a zpomalí kroky. Tiché a klidné prostředí na něj působí a vzniká příhodnější období, aby myšlenky plynuly. Čí jsou nadměrně ozdobené hroby? Patří místní smetánce? Přijeli sem boháči odjinud? Napravuje si někdo špatné svědomí, poněvadž celý rok neměl čas pro pozůstalé nic udělat? Případně mu scházela ochota? Kráčí snad o obraz velké lásky a nehynoucího obdivu, na který narážíme ponejvíce v románech? Nebo…? Důvodů se jistě najde více. Podnětům při návštěvě památného místa ještě nebyl konec.
V odlehlém rohu poblíž skládky jsem se posléze stal nechtěným svědkem zajímavé debaty. Zřejmě místní ekologický aktivista se zde s jiným návštěvníkem přel o významu věcí kolem dušiček. Konkrétně kritizoval vysokou a mnohdy zbytečnou spotřebu živých větviček. Hlasitě upozorňoval, že nejdříve si je lidé řežou na záhony, pak na místa posledního odpočinku bližních a nakonec ještě na Vánoce. O stromcích na svátky ani nemluvě. Jak prý k tomu chudáci lesy přijdou, když se za několik dnů po opadnutí zájmu a pozornosti stejně vyhodí na smetiště. Tradice a zvyk jsou silná věc, ale…
Většina lidí přichází na hřbitov stejně jen dvakrát třikrát za rok, někteří dokonce jen jednou a po zbytek měsíců jim jsou mrtví doslova ukradení. Nebo jen zdánlivě? Během tzv. dušiček nebo častěji před nimi se mnozí naopak zblázní, jezdí, shánějí, nakupují a snaží se dohnat dluh / či spíše jeho pocit u sebe sama / a trumfnout jeden druhého. Snad aby si vysloužili pověst pokorných pozůstalých a dobrosrdečných lidí, kteří na své bývalé živé myslí a mají je stále rádi. Říká se, že o mrtvých máme mluvit jen v dobrém a měli bychom jim posloužit. Přetvářku a akce na odiv nechme nyní stranou. Vystrojení důstojného pohřbu a péče o hrob je prý poslední, co pro ně můžeme udělat a čím můžeme před ostatní veřejností deklarovat náš kladný vztah k nim. I zde se může licoměrnost projevit.
Naše lesy by skutečně nemusely tolik trpět pod nájezdy „dušičkářů“ a osob, které se výrobou souvisejících předmětů zaobírají, kdyby například trh nabízel lepší imitace jehličnatých větviček a přirozeněji vyhlížející umělé květiny. Mnozí lidé zde využívají proslavené české improvizace a šikovnosti a sami si leccos zhotovují, což lze vnímat kladně. Neměli by však poškozovat svoje okolí a zejména ne přírodu. Jistě nyní máme o kom a čem přemýšlet. Do pořizování vánoční výzdoby je ještě čas…
Ještě jeden tip:
Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-dusicky-a-jak-je-blizko-k-smrti-96769
