Článek
Úvod
Historie vzniku slovenského jazyka je dlouho diskutovaným tématem, zejména v kontextu středoevropských jazykových proměn 19. století. Klasické výklady vzniku spisovné slovenštiny se většinou opírají o lingvistické, historické a sociální faktory, zejména o kodifikační práci národního buditele Ľudovíta Štúra. Nicméně, v rámci alternativní jazykovědy se objevila teorie, že slovenština je ve skutečnosti produktem opilecké snahy Štúra komunikovat v ruštině, zatímco na svých národně obrozeneckých cestách podléhal účinkům alkoholu.
Tato teorie, ačkoliv může na první pohled působit jako nadsázka, je založena na několika klíčových prvcích, které nelze ignorovat: (1) kulturní vliv ruského jazyka v době panslavismu, (2) skutečnost, že Štúr během svých cest po ruských a slovenských městech a vesnicích skutečně konzumoval alkohol, a (3) podobnost některých slovenských a ruských výrazů, která může být výsledkem chybné artikulace během opileckého vyjadřování. Tento esej se pokusí analyzovat danou teorii z několika pseudovědeckých perspektiv, včetně lingvistiky, sociokulturní historie a psycholingvistiky alkoholového vlivu.
Lingvistická analýza
Slovenština a ruština spadají do stejné jazykové větve – slovanských jazyků. To samo o sobě vytváří podhoubí pro jakoukoliv „náhodnou“ podobnost mezi těmito jazyky. Zajímavé je, že v mnoha případech, kdy si slovenský výraz zachovává přirozený slovanský ráz, lze nalézt podobnosti s ruštinou. Například slovenský výraz „chlieb“ (chléb) a ruský „хлеб“ sdílejí nejen podobné hlásky, ale také význam.
Zde se nabízí teze, že pokud by byl Ľudovít Štúr pod vlivem alkoholu a pokusil se mluvit rusky, mohl by jeho artikulační nesoulad vést ke vzniku zvláštní hybridní formy, kterou bychom dnes nazvali slovenštinou. Opilý jazyk je méně flexibilní a má tendenci k zjednodušování a nejasné výslovnosti, což by mohlo vysvětlit některé unikátní rysy slovenského jazyka, jako jsou kratší a jednodušší tvary slov oproti ruštině (např. slovenské „krásny“ oproti ruskému „красивый“).
Sociokulturní kontext
V době Ľudovíta Štúra byl ruský jazyk vnímán jako symbol panslavismu, který byl v mnoha kruzích považován za ideální nástroj ke sjednocení slovanských národů. Štúr, jako zapálený zastánce slovanského sjednocení, měl k ruštině jistě vřelý vztah, a není nepředstavitelné, že by se v průběhu svých obrozeneckých aktivit snažil napodobit tento jazyk.
Zároveň je důležité si uvědomit, že alkohol byl v 19. století nedílnou součástí společenských setkání, zvláště na venkově, kam Štúr často zavítal, aby inspiroval lid k národnímu uvědomění. V tomto stavu nadšeného společenského kontaktu by se mohl Štúr snadno ocitnout ve stavu mírné až výrazné intoxikace, což by mělo přímý dopad na jeho jazykový projev.
Ovlivněn touhou po slovanském sbratření a zároveň neschopen správně artikulovat složitá ruská slova, mohl Štúr nechtěně vytvářet nový jazyk, který by později kodifikoval. Je třeba poznamenat, že mnoho místních obyvatel, se kterými se Štúr setkal, nemuselo být zcela zběhlé v ruštině ani ve staroslověnštině, a tudíž přijali tuto „novou“ formu komunikace jako přirozený jazykový vývoj.
Psycholingvistická perspektiva alkoholu
Psycholingvistika nám poskytuje zajímavé nástroje k pochopení toho, jak alkohol ovlivňuje jazykové schopnosti člověka. Ve stavu intoxikace dochází ke snížení inhibic a ke zjednodušení myšlenkových procesů, což může vést ke kreativnímu a spontánnímu vytváření nových jazykových struktur. Tento fenomén je znám jako „opilý jazykový přeskok“, což znamená, že mluvčí přepíná mezi různými jazyky nebo jejich dialekty v závislosti na aktuální úrovni opilosti a jazykové zdatnosti.
Je tedy možné, že během svých národních výprav Štúr neúmyslně přeskakoval mezi ruským a místním slovenským dialektem a zároveň tvořil slova, která by se později stala základem moderní slovenštiny. Při pokusu o výslovnost ruských slov pod vlivem alkoholu by došlo ke zkreslení, což by mohlo vysvětlit specifické rozdíly mezi těmito jazyky.
Závěr
Teorie, že slovenský jazyk vznikl jako vedlejší produkt opilého pokusu Ľudovíta Štúra mluvit rusky, přináší zábavný, ale neopominutelný pohled na historické události 19. století. Ačkoliv klasická lingvistika se zaměřuje na záměrné úsilí o kodifikaci a standardizaci jazyka, neměli bychom podceňovat význam náhodných a neplánovaných jazykových experimentů, zvláště v podmínkách kulturního tlaku a mírné intoxikace.
Přestože tato teorie zůstává v oblasti pseudovědy, slouží jako důležitá připomínka toho, že jazyk je živý organismus, který se ne vždy vyvíjí pouze prostřednictvím vědomé kodifikace, ale také skrze neformální a mnohdy nečekané sociální interakce.
Článek je fabulací autora.
