Článek
„Ve zdravém těle, zdravý duch.“ je hezká proklamace, ale jen pro mladý. Ono totiž každé tělo stárne, chřadne, začíná tu a tam pobolívat, ne vše v něm funguje, jak jsme byli zvyklí, a jak od něj stále očekáváme. A pak nastane den, kdy si uvědomíme, že těch schodů v domě není více, kopce nejsou strmější, zastávku autobusu nikdo neposunul o kus dál, ale něco se stalo s námi. Že nastal okamžik, kdy musíme přehodnocovat. Že je čas přijmout výzvy, které respektují naše aktuální možnosti, definovat nové cíle, vyhlásit nová hesla.
„Ve starém těle, mladý duch!“ vyhlásil můj synáček. A svá slova doložil činy, jelikož z hlubin sklepa a zapomnění vytáhl velociped. Pro začátek, na rozhýbání, klasiku z kategorie veterán. Vpředu dvojtalíř, vzadu čtyřkolečko, brzdy na ráfek, jen to dynamo na světlo tomu chybělo. Sarkastickou poznámku na jeho absenci jsem si odpustil, protože synáček byl schopen ten nedostatek napravit. K tomu všemu mi poskytl instruktáž ve smyslu, že na kole se jezdec hlavně veze, občas šlápne do pedálů. A vskutku to tak fungovalo. Bohužel jen v příměstském parku. Při výjezdu do kraje tomu bylo přesně naopak. Převážně jsem funěl a zoufale dupal do pedálů, občas se vezl. Zářný příklad, když naivní otec podlehne dobře míněným radám svého poťouchlého synka. Na druhé straně, tělo to vydrželo, takže nové cyklistické výzvy jsem akceptoval a synka ani nepeskoval ani nezavrhl.
Mimo jiné i proto, že jinak bych nezajel do Josefova u Jaroměře, kde jsem zcela neplánovitě narazil na muzeum, expozici, výstavku věnovanou Waldemaru Matuškovi, dnes přestěhované kdesi na Vysočinu (snad na zámek v Polici na Třebíčsku). Jiný výlet mne zavedl do Ratibořic, kde v penzionu Viktorka je umístěno Herecké muzeum (v současnosti snad na prodej). Je to sbírka, která obsahuje osobní předměty herců, autogramy, plakáty, scénáře, kostýmy, rekvizity, fotografie, předních, nebo třeba jen známých filmových herců, jako např. hrnek Jiřího Wimmera, rukavičky a kabelka Zity Kabátové, diáře s programy, včetně osobních poznámek, od Heleny Růžičkové. A je tam mimo jiné i portrét Yvonne Přenosilové. Právě k němu se váže jedna moje oblíbená historka.
Žili, byli … parta dříve spolužáků, dnes zasloužilých seniorek a seniorů. Okolnosti tomu chtěly, že pravidelně se scházíme již deset let. Okolnosti tomu chtěly, že při jednom zvláště vydařeném večírku, jsem únavou usnul. Na pohovce, v pokoji pro hosty. Osvěžen patnáctiminutovým spánkem jsem po probuzení nevěřícně zíral na protější stěnu, odkud se na mne, z obrazového rámu, dívala Yvonne Přenosilová. Když se mne pak veselí společníci ptali, kde jsem se ztratil, s jistou literární nadsázkou a furianstvím jsem společnosti sdělil: „Byl jsem vedle v pokoji. Vyspal jsem se s Přenosilkou.“ Okolnostmi a detaily jsem je nezatěžoval. A byl jsem poslední, kdo s Přenosilkou spal, protože paní domu, po takové interpretaci odpočinku v pokoji s portrétem její velmi dobré kamarádky, inkriminovaný obrázek věnovala právě onomu hereckému muzeu v Ratibořicích.
P.S. s paní Přenosilovou jsem se osobně nikdy nesetkal a omluvit se jí za verbální zneužití jejího portrétu již nestihnu, ale chci věřit, že by mi tu nadsázku odpustila. Třeba už jen proto, že i po roce, kdy nás opustila, nás stále baví a my na ni vzpomínáme v dobrém a s úsměvem.