Článek
Stejně tak se protestuje proti změnám v zákonech, nadáváme, když nám změní recepturu našeho oblíbeného chleba, nebo náš praktik změní ordinační hodiny.
Jsou věci velké, kdy musí ke změnám dojít. Musí se vystavět dům pro seniory, protože jich přibývá a pečujících v rodině se nedostává. Musíme stavět dálnice, protože nechceme měnit svůj způsob života. Ono to totiž dost dobře nejde. Zkuste si koupit jen obyčejné tričko, které bylo vyrobeno „za humny“, nebo alespoň v EU a to z lokálnich surovin. Haha.
Několik miliard lidí, navíc žijících v nestejných klimatických podminkách, nejen že nechce, ale ani nemůže naráz dosáhnout změny životního stylu.
Problém nastane už u nutnosti osobních změn. Nechceš důchoďák za humny? Tak se postarej o své blízké, kteří se o sebe postarat nedokážou. Není to jednoduché, většina rodin má svůj běžný standard nastaven na dvojí příjem a výpadek by znamenal značný diskomfort. Náhrada příjmu sociální dávkou je v tomto ohledu neatraktivní. Naše obydlí už dávno nejsou nastavena na přijetí babičky nebo dědečka „na vejminek“, takové rozhodnutí znamená i značné nepohodlí.
Při stavbě dálnice, někdy stačí i oprava silnice, opět dojde k nepohodlí. Různé objížďky, které prodlužují cestu do práce, znečištění okolí, dopravní zácpy, to jsou nepříznivé důsledky budoucího komfortu.
Potom vážně už stačí prkotina, když se zakousnete do oblíbeného chleba a zjistíte, že si pekaři zase hráli s recepturou a místo nadýchaného chlebíčku máte pocit, že koušete pilinovou placku.
To dřív nebo později vede k tomu, že se člověk raději zatvrdí proti všem změnám, protože nutně vedou k horšímu. Ještě víc se člověk zatvrdí proti vynucovaným změnám, které člověka zatěžují ekonomicky.
Nadšenou rétoriku Green Dealu pak brzdí přímé dopady, které změny mají na občany. V té krásné, zelené, čisté krajině pak budeme žít jak? Žádná reálná vize, co bude pak, není, protože to vlastně nikdo neví.
Lidé přemýšlejí a jejich myšlenky směřují k budoucnosti. Většina lidí nemá ve skutečnosti kapacitu na přemýšlení o tom, co bude za sto či tisíc let. Přemýšlí nejvýš v horizontu desítek let. Jistě, mohu se uskromnit ve jménu vyššího cíle, ale co bude potom?
Lidé přežili válku, měli však jasný výhled do budoucnosti, tedy mír a prosperitu.
Výhled do budoucnosti je dnes extrémně zamlžený, protože neexistuje vize, co bude pak, až to tedy zvládneme, extrémně zchudneme, ani romantické polínko do krbu si nehodíme, protože přece fuj, znečištění.
V mezičase se nudíme, tak vytváříme spoustu odpadu. Je to fuj, ale firem, které vytváří hromady textilního odpadu, hromady odpadků od papírků od bonbónů, po kupy igelitu, do kterého balí mrkev, se změny netýkají. Zatímco si zastavíme půdu fotovoltaikami, vláčíme mrkev a hovězí přes půlku světa, pole zastavujeme novými, tzv. neutrálními stavbami, protože neumíme využít to, co máme.
Vize pro člověka není žádná. Kdyby člověk měl a chtěl být soběstačný, pod fotovoltaickým panelem mrkev nejspíš neporoste. Také neporoste na asfaltu, který se musí natáhnout na bývalém poli, či louce, mezi těmi novými ekologickými stavbami, aby tam mohly jezdit elektromobily.
Pak není divu, že lidé nestojí o změny, že se jich bojí. S velkým křikem se prosazuje „A“, ale jestli povede k lepšímu, nebo jestli povede vůbec k něčemu, se vlastně neví.
Současné vládnoucí elity nám představují své sny, ale je otázka, jestli se tyto sny opírají o realitu, nebo se jedná jen o bublinu, která v budoucnu splaskne, protože vize budoucnosti chybí.
Lidé začínají pociťovat silnou ekonomickou zátěž, která je pro mnohé už v samém počátku na hranici jejich finančních možností a zároveň se ze všech stran valí informace, co všechno bude zakázané a o kolik to, co bude povolené, zdraží.
Bez jakékoliv vize do budoucnosti, bez vize o skutečném významu a dopadu požadovaných změn zbývá jen strach z budoucnosti.
Není se čemu divit, že se lidé v obavách pro jistotu brání každé myslitelné změně, protože mají pocit, že každá změna vede k horšímu.
