Článek
V Doniu jsou ale většinou sbírky na nemocné děti, nebo i dospělé, na postižené, na umírající, ale také na zvířátka.
Po té, co se na adresu sbírky rodině Radka Ptáčka, ozval nespočet kritických hlasů, byla sbírka předčasně ukončena, její organizátorka je dotčena, chtěla pouze pomoci své kamarádce, vdově po panu Ptáčkovi, matce jeho tří dětí. Vyjádření podala i sama vdova, paní Ptáčková.
Co vlastně společnost, která je opravdu velice tolerantní a ráda přispěje na dobrou věc, na této sbírce tak vytočilo?
Rychlost založení sbírky?
Může to být fakt, že sbírka byla založena tak brzy po tragickém úmrtí pana Ptáčka? To asi nebude ten důvod. Organizátorka měla už zkušenost s obdobnou sbírkou, jednala prostě pohotově.
Sebevražda, jejíž pozadí je před veřejností utajeno a mnozí mohou vnímat právě důvod dobrovolného odchodu oblíbené psychologa ve špatných vztazích s manželkou Radkou?
Pár jedinců toto možná napadne, ale to není masový důvod odporu ke sbírce. Nevíme nic. Také nám do toho nic není. Co stálo za tímto tragickým rozhodnutím? Psychická nemoc, jiné problémy? To také nebude ten správný důvod.
Může to být majetkovými poměry vdovy, paní Ptáčkové, poté co je rozvířila média?
Paní Ptáčková vlastní byt, nebytové prostory, pozemky….Poté následuje vyjádření, že byt je ve spoluvlastnictví, není prodejný, pozemky bez hodnoty. Takže se zamyslím. Možná i my vlastníme nějaký ten byt po babičce, který pronajímáme, nebo snad kus louky či pole. Přesto, když dojde k náhlému úmrtí v rodině, nebudeme umět s takovým majetkem naložit tak rychle, abychom mohli pokrýt prvotní vysoké náklady. Ne, v nějakém vlastnictví nemovitostí to primárně není.
Co tedy stojí za averzí ke sbírce?
Její amorální výše. Byla nastavená naprosto nehorázně.
Projděte si sbírky na Doniu. Všechny výše jsou uvěřitelné. Jsou to většinou stovky tisíc. Tedy až na pár výjimek, kde jde většinou o dítě, kterému visí život na vlásku a výše sbírky je přímo úměrná možnosti záchrany, nebo alespoň podstatného zlepšení jeho života. Požadavek na deset milionů je přestřelený. Z této výše se běžným občanům zamotá hlava. Je to prostě neskutečná částka. O čem může vypovídat? O chamtivosti? Nenasytnosti? O tom, že rodina pana Ptáčka si žila na neskutečně vysoké noze? Ono to bude spíše jinde. Rodina paní Ptáčkové i paní zakladatelka prostě žijí ve vyšších dimenzích. Těch deset milionů, jim přijde naprosto normální suma. Proto tu výši takovou nastavily a proto se nyní cítí dotčeně, když média šmejdí po nějakých „neprodejných nemovitostech“. Chápu, že dům je zatížen hypotékou, jejíž splátky jsou nad možnosti paní Ptáčkové. Ovšem je zde takový detail. Ten dům přece není k běžnému životu nepostradatelný, nebo snad ano? Největší ztrátou, je snad ztráta životní partnera a manžela, ne dům!
Může snad zakladatelka sbírky odůvodnit výši sbírky? Pochopitelně bez mlžení o špatné situaci vdovy, paní Ptáčkové, které hrozí nehorázné splátky hypotéky za dům?
Mnozí pochopitelně soucítí, posílají peníze, přejí rodině zachování životního standardu. Jiným je do pláče. Žili skromně, ale nyní vidí, jak to také může jít. Nůžky jsou rozevřené. Paní Ptáčková má na krku hypotéku, tak obrovskou, že ji nebude sama schopna splácet. Ale kdo z těch dobrých duší, které přispívají v Doniu na potřebné, má samo možnost obývat takový dům? A proč bychom se měli vlastně na takové nadstandardní bydlení pozůstalé rodině skládat? Vždyť sami často bydlíme v maličkých starých bytech.
A z tohoto důvodu já osobně vnímám veškeré sbírky jako pofiderní. Ani můj život nebyl nikdy jednoduchý, mnohdy dalo práci, abych udržela sebe a své děti nad propastí chudoby. Nikdy jsem o sbírku nežádala, ať už ve finanční krizi, či v krizi zdravotní. Ráda pomou těm, které znám. Ale jakési hranice by sbírky mít měly. Aby každý, kdo přispět chce, věděl, že nehází jen „drobné “ do chřtánu nenažrance.
