Článek
Nový šéf byl dost odměřený a akurátní, ale což, s ním přece nebudu sedět v kanceláři, problematice rozumím a až mě kolegové zaučí, tak jistě nebude žádný problém. Představil mě kolegům v kanceláři, kde jsem měla zaujmout místo po paní, která odešla do penze. Já se usmívala na celé kolo, tiskla všem upřímně ruku a přemýšlela, jestli bych neměla rovnou navrhnout tykání. Ještě, že jsem to neudělala. Jejich přijetí bylo více než vlažné. Z povinnosti mi potřásli rukou a usedli ke svým stolům. Žádný zájem, žádný dotaz. Bavili se výhradně mezi sebou. Byla jsem pro ně vzduch. „Asi bych si potřebovala nafasovat nějaký blok a propisky a taky další kancelářské potřeby.“ Vznesla jsem do pléna a dostalo se mi smíchu. Ti tři po sobě spiklenecky mrkali. Koukala jsem vyděšeně, nic jsem nechápala. „Tady si každý musí všechno donést z domova. Šéf hlídá náklady a fasovat nesmíme.“ Konečně odpověď kolegy. Hned nato zesílil rádio a začal se pohupovat do rytmu. Poprosila jsem, jestli by byli tak hodní a předali mi agendu jejich bývalé kolegyně, kterou museli dělat půl roku za ní, než jsem nastoupila já. Měli ale prý moc práce. Snad zítra, nebo v pondělí? Počítač zaheslovaný, všechny dokumenty uzamčené. Kolegové nevěděli, jak se k nim dostat. Naštěstí mě napadlo kontaktovat IT oddělení a už jsem měla přístupy. Seznamovala jsem se sama se svou budoucí prací.
Venku se ochladilo a přišla jsem do práce v bundě. Myslela jsem si, že si ji odložím do společné skříně, ale co to, byla nacpaná nějakými bednami s dokumentací, v růžku se krčila jen tři ramínka obsazená kabáty ostatních. „Nemohla bych mít také kousek místa v té skříni?“ „Snad vidíte, jak na tom jsme, není kam co dávat. Až se těch spisů zbavíme, tak možná místo bude. Ale to víte…“ Vysvětlila mi Lenka svízelnou situaci. Jenže jsem asi neměla mít místo ani ve skříňce místní kuchyňky. Dala jsem si tam krabičku čaje, dózu s kávou, skleničku cukru a hrneček se lžičkou. Odpoledne jsem už měla vše vystěhované. Uložila jsem věci do nějaké vyhrazené poličky? Místo tam bylo, uložení mých věcí mi ovšem nikdo nenabídl. Nyní byly vyložené na okraji lednice hned u vstupních dveří. Po záležitosti se šatní skříní se už ani raději neptám, jestli by pro mě nemohlo být také místečko v kuchyňské lince a raději si vše strkám do posledního šuplíku svého stolu.
Přišel šéf: „Zpracovala jste tu studii, jak vám Pavlína vysvětlila?“ Koukám jako zjara. Ozve se Pavlína. „Já jí to ještě neukázala, jsem zavalená, sama nevím co dříve, nemám čas.“ Šéf zakroutil očima a odešel.
Zavalená Pavlína přivolala kolegyni Lenku. Vybírala šaty dceři do tanečních., potřebovala poradit. Vybrat šaty bylo obtížné, objednávku vytvořila až druhý den.
Další den najednou kancelář osiřela. Ne, že by mi to vadilo, ale bylo to takové zvláštní. Nikde nikdo. Já stále pronikala do tajů mé nové agendy, ještě mi neměl čas nikdo nic vysvětlit nebo předat. Po dvou hodinách jsem opustila kancelář a vydala se na toaletu. Procházím okolo prostorné kuchyňky a tam sedí v dobré zábavě mí tři kolegové ještě s dalšími lidmi z jiných oddělení. Něco slaví. Zaslechnu: „Hele, tady nám chodí nějaká cizí ženská.“ „Ale, to je ta nová po Jarmile…“ Jsem jako duch, nepřijali mne. Odpoledne má Pavlína telefonát, zmrzne jí úsměv na rtech, něco koktá, vymlouvá se na pracovní vytíženost. Zřejmě šéf. Za chvilku už sedí u mě a snaží se mi v rychlosti předat nějaké informace k projektu, který mám zpracovat. Od pátku jsem zahloubaná tak do práce, že ani nepostřehnu, že se všichni z kanceláře někam opět vypařili. Tentokrát jsem ale zamčená. Nemohu odejít, klíč mi nedali, prý až po zkušební době. Mám hlad, je doba obědů, potřebuji na záchod. Čas se vleče a já trpím. Konečně se vrátili z oběda, prý si nevšimli, že tam jsem.
Po týdnu nenápadně utichly telefony kolegů a neustále zvonil jen můj. Musím zodpovídat dotazy, tápu, nevím si rady, nikdo neporadí a hovor odmítají převzít, prý mají něco rozdělaného. Až jsem se nakonec ze sluchátka dozvěděla, že prý, co tam dělám, taková neschopná nula. Měla jsem na krajíčku, ale hlavně že jsem zpracovala už ten projekt. Nebyla to hračka. Luboš měl neustále puštěné rádio snad na maximum a já se nemohla soustředit. Předkládám svoji práci vedoucímu. Začne běsnit a řvát. Jsem neschopná, co jsem to udělala, celé jsem to zpackala. Jsem přesvědčená, že jsem vypracovala přesně to, co mi řekla Pavlína. „Nelžete mi tady. Pavlína je zkušená, ta tomu rozumí, to vy jste to celé zbabrala.“ A ukazuje mi, co a jak mělo být. Přesně jinak, než mi bylo sděleno kolegyní. Snažím se bránit, ale je to marné, vedoucí na ni nedá dopustit. Jdu jako zpráskaný pes, už se mi do té kanceláře ani nechce. Cítím, jak mě nemají rádi, nevím proč a je mi to líto. Jsem zamyšlená a slzička mi začne stékat po tváři.
„Dobrý den.“ Cuknu sebou. Usmívá se na mě žena ve středních letech. Neplačte, neberte si to tak, oni si zvyknou, přijdou vám asi zlí, že? „Proč jsou takoví? Nic jsem jim neprovedla, dokonce jsem se do práce těšila.“ Já jsem Jana, tady z vedlejšího oddělení. Představuje se mi. Je milá. Víte, oni tu dělají už léta, je to zběhlý kolektiv a potom, co odešla Jarmila, jim šéf slíbil, že nebude přibírat nikoho nového, když tu její agendu zvládnou za ni. Ona totiž nedělala nic složitého. Že jim rozdělí její výplatu. A tak se taky stalo. Jarmily práce se rozdělila mezi ty tři, jenže tak nějak to neklapalo a Dvořák, tedy náš společný šéf, vše přehodnotil a přijal vás. Ty peníze, co jim přidal, jim opět sebral. A to je ten důvod jejich vzteku. Luboš staví barák, potřebuje každou kačku, Lenka je samoživitelka, takže má také do kapsy hlouběji a Pavlína má manžela podnikatele, ale ten se jí směje, že je neschopná, tak se snaží, jak může, aby mu tak trochu konkurovala.“ Koukám a nevěřím vlastním uším. Tak peníze a vztek na vedoucího je pohnal k jejich nenávisti vůči mně. Proto ta šikana. Navíc mi ta dobrá osoba prozradila, co vlastně Jarmila dělala a co jsem měla po ní převzít. Ve skutečnosti si ti dobráci tu jednoduchou práci rozdělili mezi sebe a mně hodili ty největší špeky z celé agendy.
Další den jdu opět na kobereček k šéfovi. Marně jsem mu vysvětlovala, že v tomto maléru nejedu, že vůbec o ničem nevím. Ne, byl skálopevně přesvědčen, že ten průšvih jde za mnou, Lenka i Pavlína mu potvrdily, že je to má práce, ale že mě prý prokoukly, že jsem záludná a nebudu se k tomu chtít přiznat. Také mi vyčetl, že neustále kouřím před budovou a zanedbávám práci a chtěla jsem si nafasovat notebook, údajně na práci z domu, na obědech prý trávím více než hodinu a čas nenadělám, do práce chodím poslední a z práce odcházím první, neustále se s někým vybavuji mobilem a neberu pracovní telefony, jsem nespolečenská, straním se kolektivu, nešla jsem s nimi popřát Karlovi z vedlejšího oddělení k jeho padesátinám. Vyhýbám se spolupráci a odmítla jsem na jejich nabídku tykání, tvářím se povýšeně a nadřazeně. Nevypadá to se mnou dobře, takovou pracovnici nejspíš potřebovat nebudou.
Stála jsem jako solný sloup. Tolik zášti, tolik nespravedlnosti, takový nával lží a pomluv. Bojovala jsem o to, zdali říct pravý důvod těch rozbrojů, který mi prozradila Jana z druhého oddělení. Toužila jsem po tom křičet tu nespravedlnost, vyprávět, jak jsem se těšila, ale čeho všeho jsem se dočkala, ale ne, nevěřil by mi. Stála jsem tam jak na pranýři, z očí mi začaly téct slzy lítosti. Šéf zvedl hlavu a s nezájmem pronesl: „Co tady stojíte, můžete jít.“ „Tak ano, já už jdu. Já u vás pracovat nechci, zítra mne už nečekejte, odcházím ve zkušební době.“ Koukal, doslova zíral. „Tak snad to není tak horké, ne? Určitě se srovnáte.“ Pronesl. „Ne, nechci se rovnat, já jsem rovná dost. Jsou zde jiní křiví.“
Odchod jsem zdárně dotáhla do konce a ohromně se mi ulevilo. Bylo to nejlepší rozhodnutí mého života. S těmito lidmi bych pracovat opravdu nechtěla. Příště snad bude líp. Věřím tomu.
