Článek
Na tchyni si stěžuje kde kdo, ale Viola je přesvědčená, že co dělá její tchyně je už opravdu za hranicí. A ona proti tomu nedokáže nic udělat. Viola chodí na sezení tak jednou za měsíc. Většinou řešíme problémy na pracovišti, ale neustále také řešíme tchyni, jejíž chování je pro moji klientku Violu už neúnosné.
Striptýz pro souseda.
„Byla jsem ve vaně, vylezla jsem, pochopitelně nahá a najednou se rozlítly dveře bytu a tam tchyně Stáňa. Normálně nezaklepala, nezazvonila a hned si otevřela klíčem, který si od nás vymohla, prý aby neobtěžovala a abychom ji nemuseli chodit otevírat. Já nahá v koupelně, která byla přímo proti vchodovým dveřím. Což o to, Stáňa jako taková mi nevadila, kdyby hned za ní nebyl soused. Ohnutá tchyně si z nohou rvala kozačky a soused zíral na mě, jak tam stojím v rouše Evině. Myslela jsem, že se hanbou propadnu. Kopla jsem rychle do dveří, ale ty se zadřely, servala jsem osušku z věšáku a snažila se zakrýt. Soused koukal, ale byl snad ještě vyděšenější než já. Prostě strašnej trapas.“ Viola se od té doby v koupelně nejen zavírá, ale dokonce i zamyká. Stejně tak na záchodě. S tchyní o tom mluvila, ale ta to vzala jen jako dobrou historku a smála se.
Kulich, rukavice, čipsy, dorty a pytel léků.
Následoval výčet toho, co Viole dlouhodobě leží v žaludku. „Jakmile je míň než deset stupňů, má představu, že dítě musí mít kulicha. Pořádně tlustého. Chodí z družiny vyzvednout Matyldu a už nese huňatou čepici. Naše čepice prý nestačí. Holka je pak celá zpocená, vlasy vedrem slepený. Ne, vysvětlit se jí to nedá a pochopitelně to není jen o čepici, ale také o šále, rukavicích, teplé bundě, dvou svetrech a sněhulích.
Stejně jako pamlsky. Babička má prý rozmazlovat. Ona si vždycky přála od své babičky pytlík bonbonů a nikdy ho nedostala. Její babička jí odbyla, že je to zbytečné a nezdravé. Dodnes si to pamatuje. Byla to zlá babička. Ona nikdy nebude stejná, vnoučatům dopřeje. Každé dítě si to zaslouží. Tu pravou lásku. A tak Matylda ještě v cukrárně cestou z družiny spolu s babičkou sní dva dorty a domů si nese pytel čipsů a čokoládu. Vše marné. Babičky mají rozmazlovat.
Jakmile dostane Matylda teplotu, už ví, co jí je. Přinese pytel léků. Nutí nás je dávkovat podle jejího scénáře. Dávejte Panadol, střídejte zábaly, měřte lihovým teploměrem, digitální není k ničemu. Volá každou hodinu a ptá se, jak to vypadá. Když to podle ní vypadá blbě, přijede a musíme na pohotovost, kde Matyldě udělají krevní rozbor, nebo alespoň CRP, jestli to není už náhodou na antibiotika.“
Prožila jsem hrůzu, napřed jsem dostala vynadáno a pak se mi vysmála. Jsem prý na nervy.
„Jenže koupelna není všechno. Před týdnem jsem si potřebovala ze sklepa vzít pár zavařovaček. Jdu dolů, odemknu dveře ke sklepům. Vidím, že se svítí, někdo tam je. Je otevřená dokořán úzká chodbička k naší pětici sklepů. Vždy ji pečlivě zamykáme a náš sklep je hned za dveřmi. Říkám si, asi nějaký soused, jenže jak jsem přišla ke dveřím do té chodbičky, už jsem viděla, že jsou otevřené dveře přímo do našeho sklepa a svítí se tam. Někdo tam něco dělá. ZLODĚJ. Dostala jsem strašný strach, začala jsem couvat. Opravdu jsem se strašně bála. Nic cenného jsme tam neměli, co tam může kdo krást. Nedocouvala jsem ani ke společným dveřím ke sklepům, když se začal zjevovat nějaký ženský zadek. Stála jsem jako solný sloup. Kulatý ženský zadek v sukni couval do uličky za podivného skřípavého zvuku něčeho taženého. Sehnutá postava snad tála mrtvého rytíře ve zbroji, co jiného by mohlo vydávat takový podivný zvuk. Stála jsem jako solný sloup a vtom se postava narovnala, něco si mumlala pod vousy a vytáhla můj starý zavařovací hrnec po babičce. Bože, zlodějka hrnců. Chtěla jsem se dát na úprk, měla jsem strašný strach, ale najednou se zlodějka otočila obličejem ke mně a já spatřila Stáňu. Nebyla jsem schopná jediného slova. A ona spustila, jako nic. „Ty jsi doma? No to kdybych věděla, tak ti zavolám, abys mi to připravila. To jste mi stejně udělali schválně, dyť ten hrnec má snad metrák. Potřebuju udělat kompoty, ale prorezl mi můj hrnec a Vojta říkal, že máte nějaký ve sklepě, tak jsem si pro něj zašla.“
No jasně, hrnec nebyl vlastně k ničemu, tak do něj naházela nějaké nářadí, které se volně povalovalo. V hrnci bylo alespoň pohromadě.
Viola si tehdy prý sedla na zem a plakala. Byla v šoku, prožila strašný strach a její tchyně jí řekla: „Ty jsi nějak na nervy, tady mám neurol, vem si celej, takhle se sesypeš. Měla bys se sebou už něco dělat.“
A manžel? U nich to tak prostě chodí.
Moje klientka všechno řekla po pravdě manželovi. Jenže on jen krčil rameny, že taková prostě jeho máma je. Když šla k němu do pokojíčku, taky nikdy neklepala, ani když už mu bylo třeba dvacet a jeho babička (ze strany matky) si odemykala také dveře od jejich bytu, jak se jí zachtělo a nikdy nezvonila.
Viole to vadí. Jenže si neumí dupnout, nemá tu správnou autoritu. Je vychovaná ke slušnosti a úctě a doufá, že každý pochopí, že když jasně a v dobrém řekne NE, to se mi NELÍBÍ, to si NEPŘEJU, to NENÍ DOBRÉ, s tím NESOUHLASÍM, každý pochopí, když jde o její dítě, domácnost, maximálně si mohou zkusit vyříkat, proč to má být podle Violy a nebo jinak, ale proč si její tchyně jede své jako buldozer? Tchyně Stáňa ani Violu neposlouchá, skáče jí do řeči a vede si svou. Narušuje soukromí, zasahuje do výchovy, výtky nepřijímá, buď neposlouchá, nebo je bagatelizuje.
S Violou všechno probíráme a řešíme, já říkám, že její problémy nejsou ojedinělé. Jde o jakýsi nesoulad smýšlení, který většinou vyplývá z rozdílného původního rodinného zázemí. Co je v jedné rodině běžná norma, je v druhé už za hranou.
