Článek
Sousedi si pořídili psa. Starý jezevčík, který se sotva kolíbal na svých nožkách, měl už hrobeček vedle jejich chaty a tak si opatřili štěně, malého křížence. Pejsek to byl čiperný a dovádivý, všetečný, drzý a naprosto nevychovaný. Brzy ho měli všichni po zuby.
Máme chatu u Sázavy v nevelké chatové osadě. Ke každé chatě náleží vlastní pozemek, ale je určen jako lesní a nesmí se oplotit. Což o to, zlodějů se nikdo z nás nebojí, vztahy máme dobré, jen ten Tajtrlík je nepřetržitě narušuje. Tajtrlík má volnost a lítá si od chaty k chatě. Ano, je to štěně, je divoké a hravé. Ale nějaké mantinely by asi mít mělo. Když jsou otevřené dveře, vběhne dovnitř a v nestřežené chvíli strne ze stolu maso připravené na grilování a polovinu sežere. Syrové maso v okořeněné olejové marinádě pochopitelně zapůsobí a Tajtrlík má těžké zažívací problémy. Karel, páníček, obchází chaty: „Věro, tys dala Tajtrlíčkovi nějaké maso? Celý den zvrací.“ „Nekrmili jste náhodou našeho psa?“ Každý kroutí hlavou. Tajtrlíčkovi by nikdo nic nedal, protože jakmile Tajtrlíček dostal jediný piškot, tak se od dotyčné chaty nehnul, seděl na zápraží a štěkotem se domáhal dalších a dalších piškotů. Natož dát mu kus masa, to by už nebylo možné se dotěrného psa zbavit vůbec.
Pejsek má volný pohyb, neustále přebíhá od chaty k chatě a očůrává keříky a stromky. Nikomu to není příjemné, ale co nadělá, nikdo si to s Karlem, majitelem psa, nechce rozházet a tak každý raději mlčí. Pokud chce projít okolo někdo s větším psem, třeba nějaký procházkář, který není seznámen s naším psem uzurpátorem, který na každého vztekle štěká, tak se lidé raději otočí a zvolí jiný směr procházky.
Ano je to štěně, snad z toho vyroste.
Jdu s plnou náručí, koukám soustředěně před sebe, scházím schůdky. Najednou mě něco chytí za lýtko, vyděsím se, klopýtnu a už letím ze schodiště. Uf, naštěstí jsem dopadla do měkkého. Nesla jsem plný pytel trávy na kompost. Byl to jen hravý Tajtrlík. Jindy mě lapá za pantofle při chůzi, nebo na mě vystartuje zpoza keře, až se neskutečně leknu.
Tajtrlíček také rád útočí na auta. Jakmile něco přijíždí, tak vyběhne a skáče na kapotu jako rozumu zbavený. Starému Voráčkovi už ruply nervy a vystartoval: „Hlídej si toho psa, já ho jinak přejedu, kdo na to má mít nervy, aby mi furt skákal na auto!“ „Aby ses nezbláznil. Máš jet pomalu, víš, jak je Tajtrlík divokej.“ „Pocem, ty splašenej blázne, no to nemůžeš Tajtrlíčku můj, takhle vyvádět, ještě tě někdo fakt zajede.“ Pravil paníček.
K Majerovým přijel syn s rodinou a se psem. Jejich labrador ležel poslušně pod stromem, přesto Karel, páníček Tajtrlíčka přišel až k nim a děl: “ Vy jste tu na návštěvě, tak si toho psa dejte na řetěz, nebo ho zavřete v chatě. Náš Tajtrlík je zvyklý tady běhat a nerad bych, aby se mu něco stalo.“ Majerovi jen zírali. Jsou na vlastním pozemku, jejich pes je klidný. Proč by se měli přizpůsobovat a svého Bena někam uvazovat? Prý Tajtrlík rád provokuje, ale to víte, je to štěně…
Po delší době přijeli majitelé vedlejší chaty. Znali ještě starou jezevčici Zorku, ale o novém Tajtrlíkovi neměli ponětí. Přijeli i s malými dětmi a psem. A v tom přiběhl sousedovic nevychovanec. Napřed strhl na zem misku s naloženým masem na gril, pak si chtěl hrát s dětmi, dorážel na ně, štěkal a skákal po nic, ve vteřině se jeho zájem stočil na jejich postaršího psa. Začal provokovat, štěkal. „Jdi pryč. Koukej mazat. Huš!“ Snažili se Vomáčkovi. Pes nic. „Zavolejte si toho psa. Slyšíte?“ „Táhni.“ Nic. Tajtrlík byl jak posedlý, neustále dorážel na staršího a mnohem většího Brita. Začal cenit zuby, děti už plakaly, bály se. A najednou jsem skrz pár smrčků, které oddělují pozemky, viděla, jak se mladý Vomáčka vztyčil, snažil se ze všech sil psa odehnat, slovně i gestikulací, volal, ať si psa majitel zavolá, ale nic nebylo platné, Tajtrlík byl už neskutečně nabuzený. A najednou se kmitla noha, která Tajtrlíka nabrala, až metr odlétl. Zakňučel a odběhl.
Myslíte, že se ponaučil? Kdepak. Už druhý den obíhal všechny okolní chaty, očůrával všechny keříky, vbíhal do kuchyní, ožíral naložená masa, lapal po lýtku nebo po pantoflích a provokoval větší psy. A od chaty Karla bylo slyšet. „Tajtrlíču můj, to bys neměl, takhle tady pobíhat. Ty jsi takový darebáček, a pořád na někoho dorážíš, ale ty jsi můj malý pejsek, to přece nemůžeš, ještě tě snad napadne nějaký větší pes nebo ti někdo ublíží. Musíš být hodný pejsek, ty můj nezbedo.“
Po dvou letech Tajtrlík dospěl. Nikdo ho autem nezajel, ale je stále nevychovaný. Už mi neskáče po lýtkách, ani po pantoflích. Stále si běhá, kde chce a leze do cizích chat, maso už neokusuje. Na každého většího psa štěká a provokuje ho. Páníčka neposlouchá a dělá si, co chce. Je to stále šéf naší chatové osady.
