Článek
Jde tak trochu o opačný příběh, než jak se nám v něm představila „naše“ slečna s krásným věkem 22 roků / viz Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-je-mi-22-a-tohle-delat-nebudu-86235 /. Vlastně bychom onomu pánovi mohli dát slovo. Je autentický a možná někomu jeho pohled bude dost připomínat jeho vlastní cestu a stav.
Na svém pracovním místě jsem přes dvanáct let. Všechny tam znám, což mi však mnoho výhod neposkytuje. Oni znají i mě a vědí, co ode mě mohou a nemohou čekat. A protože jsem znám svou pracovitostí, poctivostí a možná i důsledností, nemohu polevit. A rozhodně ne si vybírat, co budu a nebudu dělat. Co mi šéf přidělí, na tom se bude makat. Nejsem žádná výjimka. Musím uvažovat rozumně a střízlivě. Jaké mám jiné šance?
Zkuste si v mém dost vysokém věku vylézt ven z firmy na ten, jak moderně říkají, trh práce a pracovních sil. Co na něm uvidím? Spoustu příležitostí. Jenže ne pro mě. Kdo by měl o starého chlapa asi tak zájem? Někam zavoláte, napíšou si vaše základní údaje, na věk se už moc neptají a sdělí „my se vám ozveme“. Málokdy se někdo ozve. Chlapi v hospodě to sborově potvrzují. Stalo se tak jim i jejich kamarádům. Personalisty a personální agentury vnímají spíše jako slibotechny. Radši sklopí hlavu, remcají jen potichu nebo večer u piva, ale v práci zařezávají, aby je nevyhodili. Každý den pod pracovní smlouvou se hodí.
Když náhodou se na pohovor dostanete, o věku vám obyčejně nic neřeknou, ale z jejich pohledu jasně vycítíte, že nejste jejich „zbožím“. My starší musíme pochopit hořkou pravdu - berou nás jako prvky na odpis a kusy těsně před odhozením do starého železa. Proč by se do nás investoval čas a peníze na zaškolování? Jenže jak sleduji situaci kolem sebe, napadá mě nehezká otázka. Takže čas a peníze věnují mladým, kteří se sotva za pár týdnů „rozhodnou“, že se jim tady nelíbí a odejdou? My starší bychom jim věnovali i několik let. A docela rádi.
Říká se, že jsme víc nemocní. Za sebe můžu říct, že se dost držím a absence v podstatě nemám. Zato právě u mladých se stává, že se jim protáhne tzv. víkendová jízda a těsně před směnou volají šéfovi, když teda jsou schopni volat a uvědomí si, že vyrobili komplikaci, že nepřijdou. Nebo někdo z nich zaspí. Prý nezvládl večer a do nadrána seděl nad sociálními sítěmi. Prý je tam tolik zajímavých věcí. U mě nepřipadá v úvahu. Klimbám u večerních zpráv a jdu zavčas spát, aby neměl v práci potíže. Myslíte, že bych tomu mohl říkat - osobní odpovědnost? A navíc mi záleží, aby můj úsek byl v pořádku. Já se tak snažím a nedělá mi dobře, když mladí mávnou rukou, že něco počká, nehoří a že jejich hlavní zájem leží někde úplně jinde. Nechápu, jak můžou takhle liknavě k úkolům přistupovat. Jak vůbec uvažují? A ještě nemluvím, jak se mezi sebou baví, že by chtěli zkrátit pracovní dobu a přidat na výplatě. Jak si mohou dovolit takhle postupovat? Já pro to snad ani nenajdu název!
Osobně bych viděl, že mají moc řečí a odvedou málo práce. A že by dosahovali tzv. zářivých výsledků? Pod to bych se vůbec nepodepsal. Navíc jsou v řadě případů o dost pomalejší, nedotahují, neznají spojitosti atd. Ač by se u nás mohli poučit, nedělají to. Máme zkušenosti, ale moc je nenapadne, aby se ptali. Jo, abych jim nekřivdil, občas mají dobré nápady. Jenže většina jich je nereálných. Jako kdyby přehlíželi realitu kolem sebe. Že by šlo o dopady toho, jak jsou pořád na těch přístrojích? Prstem po displeji je všechno násobně snadnější, že? Neznají a proto ani nerespektují historii podniku, nevědí, komu kolik a co dalo práce, než se udělalo a nechtějí se srovnat do místních norem a zvyklostí. Proto dělám, co je a nevymýšlím blbosti. Třeba mě označíte za starou konzervu / to jsem slyšel od synka“ /, slabého a dokonce za zbabělce. Jsem jím opravdu? Neměli by přístupy změnit ti o hodně později narození?
