Článek
Takže se najdou dospělí potomci, zřejmě chabého rozumu, kteří si myslí, že svou životní neschopnost mohou přenést na své rodiče a začít vychovávat je.
Taková výchova spočívá v tom, že své rodiče začnou omezovat pro jejich dobro. Takže se snaží omezit seniora v potřebném pohybu, tím, že ho odmítají pouštět ať už na tůru, nebo na procházku do parku, případně, aby měli pocit, že alespoň něco mají ve svém životě pod kontrolou, chtějí kontrolovat seniora vždy a všude svou přítomností, sotva vytáhne paty z bytu. Namísto podpory, nebo dokonce obdivu k jeho schopnostem i ve vysokém věku, se vedou řeči, na co všechno už nemá a co by neměl.
Myslí si, že mají právo kontrolovat aktivity starých rodičů, jejich názory, politické postoje a mají pocit, že jim musí uzavřít cestu k informacím. Zakazují internet, omezují programy v televizi, snaží se omezovat jejich kontakty s vrstevníky. Když se jim to nepodaří, jsou zhrzení a zklamaní.
Jistě, pokud senior trpí nějakým typem demence, je nutné tomu přizpůsobit péči o něj a kontrolovat aktivity, které by mohly seniora ohrozit. V případě, že senior je v rámci svých možností zdravý, tělesně a především duševně, má stále právo rozhodovat se sám.
Co některé jedince pudí někoho vychovávat, hlídat, či dokonce cvičit jako psa? Zklamání z výchovy vlastních dětí? To, že je samotné nikdo a nikde nebere vážně a maji potřebu to někde vykompenzovat? Zatimco jejich vlastní pubertální dítko je pošle tam onam, zdvořilý senior to neudělá, tak si tyto nepovedené dětičky uzurpují právo vychovávat alespoň dědu, nebo babi?
Kde se bere tahle neúcta, nebo spíše bezbřehá hrubost vůči vlastním rodičům, či prarodičům? Že je chcete chránit a pečovat o ně? Krásné a ušlechtilé, ale napadlo vás, zeptat se, kam až smíte zajít?
Stáří, ani vysoký věk není nemoc, je to část života, která se stále prodlužuje a není divu, že tuto dnes relativně dlouhou část života člověk chce prožít, nikoliv přežít. I kdybyste se, milí pečující, rozkrájeli samým pečováním na kousky, nikdo nepřežije.
Tak to je, jsme smrtelní. Žádná věda, ani medicína na to nenašla lék. Na druhou stranu se věk dožití prodlužuje a je poněkud nemravné, žádat po někom, kdo to nechce, aby ukázněně a tiše čekal na smrt podle něčí libovůle.
Představte si, že někteří senioři vážně chodí na túry, jezdí na motorce, umí s internetem a dokonce, považte, umí pracovat s informacemi. Někdy věří hloupostem, ostatně jako kde kdo okolo, bez ohledu na věk, někdy mají poněkud konzervativní náhled na život, jindy jsou progresivní víc, než jejich potomstvo.
Obětí různych podvodů se v poslední době stávají takřka všechny generace, nedá se tedy ani zevšeobecnit, že senioři jsou zranitelnější, než jiní.
Co však zraňuje, je protektorský přístup k nim a omezování jejich způsobu života. Pokud to není nutné z důvodu ztráty rozumových schopností, jen poněkud méně inteligentní člověk se bude veřejně chlubit, jak dědovi, či babičce něco rozmlouvá, protože on přece ví, jak je to pro seniora nebezpečné.
Pokud mi rozum slouží, tak přece vím, kam se s tím bolavým kolenem dopajdám, a když to vím já, bude to vědět i stařík či stařenka. Jen jedinec chabého rozumu se snaží „zakázat“ internet, aby se nám senior nezkazil. Že může uvěřit nějaké dezinformaci? To by se někdo divil, kolik lidí věří, bez ohledu na věk, například dezinformacím o dezinformacích.
Na druhé straně jsou tu rodiny, které podporují své seniory v tom, aby si splnili své sny. Pak podpoří babi, když se jí chce skočit si s padákem, protože hledají způsoby. Chtějí, aby babička měla ze života co nejvíc a užila si svůj čas naplno.
Ne každý si libuje v křesle u televize s pletením v ruce, ale naopak potřebuje ke spokojenému životu fyzické i psychické podněty. K tomu potřebuje přístup k informacím a nikomu, ani vlastním potomkům není nic do toho, jestli babi hledá na internetu nejnovější trendy rtěnku, nebo informaci o tom, který politik co provedl, či neprovedl, nebo studuje zanedbanou historii či zeměpis.
Případně si babička vzpomene, že ještě neviděla Labutí jezero, tak jukne, kde nejblíž tento skvost baletu hrají. Jistě uvítá, když ji tam odvezete a zase přivezete, ale zcela jistě nebude zvědavá na vaše řeči, že to přece není pro ni. Když v polovině zjistí, ze to pro ni není, můžete ji odvézt dřív domů.
Pomáhejte, zachraňujte, ale nepleťte se do života. Vždycky je lepší přiměřené riziko, než za živa hnít, jedno, jestli fyzicky, nebo psychicky. Tělo se musí hýbat, kolik dovolí a mozek se musí cvičit.
To platí ostatně i pro potomky starých rodičů. Když přestanou zanedbávat své mozky, možná se dozvědí spoustu informací o tom, že stáří samo o sobě není choroba a že ne každý senior má na mozku mlhovinu.
„Já nechci, aby babička (dědeček) koukala na ty internety“ je hláška, která by měla vejít do dějin 21. století jako bezkonkurenčně nejhorší „dezinformace“, ať už je důvod jakýkoliv. Vždycky je hloupý.
