Článek
Nemáme používat slovo invalida, je to prý pro člověka s fyzickým postižením zatěžující. Zřejmě proto, aby se takový člověk necítil méněcenným. Chápu to, ovšem kosmetická úprava v terminologii neřeší ten největší a nejbolestivější problém a tím je snižování stupně invalidity při posuzování zdravotního stavu člověka na základě zprávy praktického ošetřujícího lékaře. Pak se člověk s postižením ocitá v loterii, kdy má štěstí, že praktik umí takovou zprávu sepsat „správně“, nebo nemá ani tušení po čem posudkoví lékaři jdou aby, zřejmě s pocitem víry v ekonomickou záchranu státu, upřeli postiženému alespoň část jeho příjmu.
Tento způsob posuzování člověka je sám o sobě ponižující, potupný. Člověk, ano, pořád je to člověk se svou lidskou důstojností, je vystaven ponižujícímu, o to méně vypovídajícímu způsobu zkoumání. Jako by mu nepříznivý osud už tak dost nenaložil.
Zdá se, že stát se prostřednictvím posudkových lékařů zaměřil nejspíše na lidi s chybějícími končetinami, dokonce je některý z těchto úředníků ve spolupráci s lékaři schopen to označit za „kosmetickou“ záležitost.
Je to odporné, je to nemravné a především to neřeší jakýsi imaginární, dnes už zřejmě neexistující problém s falešným přiznáváním invalidních důchodů. Tady se zřejmě někdo zhlédl ve filmu „Bony a klid“, kde bylo kšeftování s invalidními důchody velice realisticky vyjádřeno.
To se ovšem dělo za socialismu, možná několik málo let po pádu socialismu.
Jistě, člověk se může odvolat. Prvním stupněm odvolání je ministerstvo práce a sociálních věcí, tedy instituce, ze které podstata problému vychází a jsou to jeho interní pokyny, které tuto situaci způsobují. Odvolání je obvykle zamítnuto. Poté se člověk s postižením může obrátit na soud.
Je tu ovšem jeden zásadní problém a tím jsou finance. Dnes totiž nemá smysl vyrazit do boje proti státní instituci bez advokáta, protože každá státní instituce je obklopena právníky, kteří za ni „kopou“ a mnohdy dává vydělat i renomovaným advokátním kancelářím. Kde má vzít finance na právní zastoupení člověk, kterému někdo, mnohdy jen z rozmaru, sebral několik tisíc z jeho už tak mizerného příjmu?
Stát tedy nejen, že tahá za delší konec provázku, ale razantně vystupuje proti nejslabším členům společnosti, kteří mají jen velmi chabou možnost se bránit.
Nevím proč stát tuto ohavnou a ponižující praxi už dávno nezměnil. Že může dojít ke zlepšení stavu? Jistě, ale došlo k němu skutečně, nebo pouhým škrtem pera úředníka? Lékař který pacienta neviděl, skutečně nemůže objektivně posoudit zdravotní stav člověka. Je to tedy pouhý úředník, který pracuje „od stolu“ a má prakticky neomezenou moc nad životy lidí. Nečeká ho žádný postih a o schopnosti sebereflexe pochybuji, když vidím vysledky jejich počínání.
Co je potom platné, když člověk spor třeba i vyhraje u soudu, když poté nenásleduje vyhodnocení nejen jednotlivého případu, ale změna systému?
Mnoho lidí s postižením má tak omezené možnosti se bránit, že se raději do sporu se státem nepouští. Boj proti státnímu molochu je vyčerpávající, fyzicky i psychicky, mnohdy člověk s postižením nemá blízké, kteří by mu mohli být oporou, nemá znalosti, nebo schopnosti k tomu, aby vyhledal pomoc.
Mnoho financí teče zaměstnavatelům, kteří zaměstnávají lidi se změnou pracovních schopností. Mnohdy je zaměstnávají ne proto, že by místo bylo pro ně přímo vhodné, nebo dokonce zřízené, ale proto, že je to pro zaměstnavatele výhodné. Tady kupodivu nikdo nic nekontroluje a peníze tečou.
Není v tom ani logika, pokud dotyčný člověk přes všechny vykonané zázraky není zaměstnatelný, je nucen požádat o sociální dávky, které jsou ve finále pro všechny stejné, tedy i pro zdravé, práceschopné, mladé a fyzicky zdatné lidi. Jaksi tedy není nutné někomu za každou cenu snížit stupeň invalidity zřejmě jen tak „pro zábavu“.
Po čem tedy stát prostřednictvím úředníků tak úporně jde? Proti zneužívání invalidních důchodů? Ale, ale, chtělo by se říct, ona už někomu dorostla noha, nebo ruka? Touží snad zaměstnavatelé po manuální práci lidí bez koncetin?
Jistě, profesor, či vědec může bádat klidně i bez končetin, úředník snad, ale profese, jejichž přace stojí na fyzickém výkonu? Jistě, existují lidé s postižením, kteří dokážou neuvěritelné věci a dosahují i vysoké sportovní úrovně. Domnívá se snad stát, zastoupený svými úředníky, že je to pravidlem, nebo je pravda taková, že lidé s postižením, kteří dokázali dosáhnout obdivuhodných vykonů i přes svůj handicap, jsou oslavování, tedy více viditelní?
Jenomže vrcholový sportovec, byť s handicapem, je obklopen lidmi, kteří mu pomáhají, zajímají se o něj sponzoři, kteří mu umožňují jít za svým snem. Bez nich by nedokázal nic.
Osamělý člověk, o kterého se nikdo nezajímá, nebo jen potud, pokud mu chce ukrátit jeho příjem, je ve velmi odlišné pozici. Je nucen zaobírat se přízemními věcmi, jako je základní strava, udržení bydlení a snad zbude i na nové kalhoty. Nemá síly, ani prostředky k tomu, aby se snažil svůj stav zlepšit podle svých možností. Psychický tlak, kterému je snížením příjmu vystaven, dále způsobuje zhoršení jeho psychického stavu a prakticky mu znemožňuje na sobě účinně a efektivně pracovat.
Je tohle skutečně nutné? Tedy brát lidem pro stát vpodstatě bezvýznamné částky a tím brát šanci a nadějí? Někdo možná jen potřebuje více času, aby se znovu dokázal plnohodnotně zapojit do společnosti, když se mu jediný svět který doposud znal, zhroutil jako domeček z karet.
Kvalita společnosti se pozná podle toho, jak zachází se svými nejslabšími, tedy i podle toho, že někomu dává prakticky neomezenou moc nad tím, jak zachází s lidmi s postižením.
Zdroje:
https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/609098-pan-pokorny-prisel-o-nohy-pak-mu-vzali-penize-4-900-je-adekvatni-castka-tvrdi-stat
https://www.kurzy.cz/duchod/invalidni-duchod/
https://statistikaamy.csu.gov.cz/lidi-se-zdravotnim-postizenim-je-u-nas-15
https://www.denik.cz/z_domova/postizeni-invalidni-duchod-202403.html
https://www.echo24.cz/a/HBmWH/zpravy-domaci-jindrich-forejt-kritika-invalidita-posudkovi-lekari-vaclav-krasa
