Článek
Člověk by řekl, že se jednoho dne usadí. Až se vdá. Až bude mít děti. Až jí bude čtyřicet. Nebo padesát. Poté doufali, že alespoň jako vdova dostane rozum.
Pravda, asi rok a kousek to tak už vypadalo. Striktně se oblékala výhradně do černé barvy a truchlila. Zatímco truchlení bylo opravdové, černá barva byla jedním z jejích výstřelků, kopírovala tím jakousi šlechtičnu z jejích oblíbených knih, zvaných po staru „červená knihovna“.
Nechali jsme babi v tomto ohledu na pokoji, neboť kdybychom ji nějakým přemlouváním k „normálnosti“ naštvali, patrně si pořídí ještě i černý závoj. Cokoliv se naší babi řeklo, udělala pravý opak. Také nesnášela kritiku. Stačil náznak a bylo zle. Děda rád vzpomínal na čas po svatbě, kdy se své novomanželce snažil taktně sdělit, že ta přírodní kotletka byla malinko přepepřená a koláč se jeví malinko suchý. Babi, tenkrát ještě mladá nevěsta, popadla ubrus na stole za všechny cípy, sbalila nakousnutou kotletku i nedotčený koláč do ranečku i se vším nádobím a vyhodila oknem na zahradu. Pak důstojně odkráčela do ložnice a začala balit.
Hysterka, teatrální výstup, řeklo by se. Kdepak, musíme mít na paměti dobu, kdy ženy neměly moc možností se bránit a „hysterický výstup“ chtěl odvahu. Děda zkrátka neuměl ocenit snahu, on ho to také nikdo neučil. Babi se naučila vařit a péct excelentně už jako mladičká dívka v rodinné škole, manželka tedy byla takřka dokonalá, ovšem nesnesla, aby její úsilí někdo považoval za samozřejmost.
„Jsem manželka, nejsem spižírna, kterou někdo otevře a vypadne něco dobrého“, hlásala vždycky.
Jeden čas jsme vyfasovali nerudného souseda. Neustále mu všechno a všichni vadili. Neustále sledoval naši zahradu a dům, bylo to jako mít za zády špiona. Také kdykoliv a kdokoliv šel okolo, neustále něco kritizoval. Účes, šaty, časy příchodů a odchodů a každé hnutí kteréhokoliv člena rodiny komentoval. Jednoho dne okomentoval i naši babi.
„V tom hábitu vypadá jako jeptiška“.
Babi byla ovšem dáma, prošla kolem, důstojnost sama, aniž by hnula brvou a zaplula do domu.
Obrazně řečeno, vyhrnula rukávy a vrhla se do pečení svého excelentního kousku, říkala tomu „mraky“. Bylo to obláčkově jemné, nadýchané těsto s vanilkovým krémem. Všichni jsme byli natěšení na báječný moučník, bohužel babi nikdy nevařila, ani nepekla pro „rotu“, co se stvořilo, muselo být snědeno hned, nic, co nebylo čerstvé, by nestrpěla.
„To není pro vás“, zpražila nás, když jsme mlsně přihlíželi.
Bylo hotovo, moučník trůnil na podnose, babi vytáhla svůj sváteční kávový servis a obrátila se ke mně:
„Běž se převléknout, ty tmavě modré šaty a černé boty, prosím, budeš mi dělat garde“.
„Dáma nikdy nenavštěvuje osamělého pána sama“, obrátila se k dalšímu obecenstvu, což byla máti, otec a bratr, tehdy asi šestnáctiletý.
Přepečlivě vyskládala moučník, konvici s kávou, cukřenku s cukrem a konvičku s mlékem na velký tác, majestátně pokynula, abych tác zvedla a vybídla mě k odchodu. Nejhorší tušení se naplnilo, babi vyrazila zdolat nerudného souseda. Zdolat prosím, nikoliv sbalit. V černém, samozřejmě a ještě to zdůraznila černou čelenkou ve vlasech. Nikoliv na čele, pochopitelně. Dáma v černém, já dva kroky za ní, jako služtička. Ještě že nevymyslela bílou zástěrku.
Zazvonila u souseda. Ten se vyklonil z okna a zařval:
„Co chceš, bábo“.
„Snad otevřete, nebudu tady křičet na celou ulici“, nedala se babi.
Kupodivu, nerudný soused vyšel ven a skutečně ta skřípající, stará vrátka otevřel. Babi nakráčela do zahrady, malinko klopýtla na nerovném povrchu neudržované dlážděné cesty, ale hned se narovnala, zvedla pyšně hlavu, jak to uměla jen ona a kráčela k domu.
„No počkat, počkat, tam nemůžete, já o žádný návštěvy nestojím“.
Babi to ignorovala, s klidem vystoupala po třech schodech do chodby a poté do kuchyně, já v patách za ní. Přemýšlela jsem o tom, že když bude nejhůř, hodím nerudnému starému pánovi tác na hlavu a babi odvleču do bezpečí.
Kuchyň byla typicky zaneřáděná, zjevně tu chyběla ženská ruka. Babi hbitě uklidila ze stolu všechny předměty, jako noviny, knihu, brýle, zřejmě na čtení, neumyté nádobí a několik papírků od sušenek. Vzala mi tác z rukou, položila ho na stůl a oznámila přítomným, jako by tu byla doma:
„Dáme si kávu“.
Soused, pan Veverka, byl zřejmě tak konsternován, že si vzpomněl na dobré vychování, dokonce se představil a zmoženě usedl ke stolu. Babi se ujala role hostitelky a nalila kávu.
Zřejmě čekal, že dostane za uši. Ostatně, také jsem s napětím čekala, co bude. Čekat od naší babi cokoliv, znamenalo dočkat se pravého opaku.
Babi byla ovšem kromě vaření, pečení, šití i pletení zběhlá i v umění konverzace, ano i to se učilo na rodinné škole. Vést domácnost, dokonce i se služebnictvem, zvládat domácí práce, vítat hosty a udržovat klidnou a příjemnou atmosféru ve společnosti.
„Jak se máte“, zahájila babi a čekala na odpověď na svou první narážku.
Ukázalo se, že soused byl do starého, neudržovaného domu odložen svým synem poté, co ovdověl, protože mladí potřebovali byt. Proto zahořkl. Žil ze dne na den a protože neměl s kým promluvit, prudil. Vypadal zanedbaně a měl zlost, že se mu lidé vyhýbají.
„No a to jste chlap? Seberte se, jděte k holiči a ukliďte si tady, za týden ve stejnou dobu se tu zastavím a zkontroluji si vás“, rozloučila se babi.
Ne, babi by nikdy neudělala tu chybu, že by mu uklidila, uvařila, nebo vyprala. To rozhodně nebyl její styl, plést se do cizí domácnosti.
„Muž se musí zachránit sám, potom může zachránit ženu, nikdy ne naopak“, vyslovila jedno ze svých mouder, když jsme kráčely k domovu, já v patách za ní s tácem v rukou. Naštěstí už byl mnohem lehčí.
Doma si ještě povzdechla:
„Ach ti muži. Jsou jako malé děti, pořád potřebují pozornost, chudáci, sami se zabavit neumí“.
Poté vytáhla z košíčku háčkování a zapnula televizi, aby demonstrovala, co tím přesně myslela. Nožky v sametových pantoflíčkách s napodobeninou jemného peří malebně odložila na podnožku a ponořila se do svého světa.
Za týden splnila slib a vyrazila na kontrolu, aby zjistila, jak naplnila svou misi. Soused byl upravený, ostříhaný a oholený, dům byl uklizený. S babi se stali dobrými přáteli, ovšem jen přáteli, jak vždy zdůrazňovala, navštěvovala ho stále jednou za týden, občas spolu vyrazili za kulturou, tedy na koncert, nebo divadelní představení. To už babi nepotřebovala garde, ale odvoz.
Jednou vyrazili dokonce do ZOO, ale o tom snad příště.
