Článek
„Měla jsem manžela, nepotřebuji psa“, byla její oblíbená hláška.
Po smrti svého manžela se rozhodla poctít nás svou přízní a nastěhovala se do našeho rodinného domu. Trochu nelibě nesla přítomnost Báry, německé ovčandy, jejímž úkolem bylo hlídat dům. Děsila se toho, že jí pes umaže, až půjde ven, rozthá jí šaty, nebo punčochy.
Bára byla sice hlídací pes na baterky, zřejmě by ji někdo ukradl i s boudou, ale zase byla dáma. Zřejmě svůj k svému, takže si babi s Bárou časem vytvořily celkem zvláštní vztah. Bára zcela ignorovala jakýkoliv výcvik. Na povel „sedni“ buď nereagovala vůbec, nebo sebou plácla na bok. Tatínek to velice těžce nesl, on, který vždy měl perfektně vycvičené německé ovčáky a teď tohle!
Před babi si však Bára vždy sedla a dostala pohlazení po hlavě. Nakonec byla babi jediná, kdo mohl jít s Bárou ven, aniž by bez vodítka hrozilo, že prožene všechny kočky v okolí a bude děsit lidi tím, že se k nim tiše přiblíží zezadu a hlasitě štěkne.
„Čemu se divíte, jsem vetchá stařenka a potřebuji ochranu před nebezpečím. Ten pes má víc rozumu, než vy“.
Pravda, mohutný pes po jejím boku budil respekt. Také pozornost, kterou si babi užívala.
Jednou si babi vyžádala k Vánocům kanárka. S klecí a vůbec se vším, co takové zvířátko potřebuje. Málem jsme omdleli.
„Čemu se divíte? Jsem v tom pokoji tak opuštěná, tak sama a ptačí zpěv je prý uklidňující“.
Nevím, kde babi tohle moudro vzala, faktem je, že jsem před pár dny četla článek o studii, která tohle prastaré moudro naší babi potvrzuje. Dalším faktem ovšem je, že bábina osamělost nebyla zase tak žhavá. Většinu času trávila v obývacím pokoji, kde si četla, nebo sledovala televizi a háčkovala, nebo pletla. Její výtvory byly úchvatné a v době, kdy byl hezkých oděvů nedostatek, také mnou a maminkou velice žádané. Na nevděk, nebo nepotřebnost si nemohla stěžovat ani náhodou.
Také se ráda zdržovala v kuchyni, kde se rekreačně věnovala pečení skvostných moučníků. Časem do kuchyně pustila i Báru. Opět to zdůvodnila svou opuštěností. Pravda, rodiče museli do práce a my s bratrem do školy.
„Proč to ubohé zvíře pořád pižlá tu klec?“
To jsme netušili, pižlání kanárka brzy přešlo, ale jméno Pižla mu už zůstalo. Kanárek každé ráno putoval s klecí dolů z patra, kde byly ložnice, aby nezůstal sám. Každé ráno jsem buď já, nebo bratr popadli klec a snesli Pižlovo obydlí dolů, neboť babi trvala na svém stáří a vetchosti a cokoliv těžšího, než byla její kabelka, odmítala nosit. To by ovšem nesměla s klidem lézt po žebříku, když dostala chuť na to jediné jablko, které vyrostlo na naší ubohé, staré jabloni a na které jsme si s bratrem oba brousili zuby.
Babi nám poté důležitě a vážně vysvětlila, že to byla pomsta, neboť od milé jabloně očekávala úrodu, ze které by připravila svůj excelentní štrůdl. Štěstí v neštěstí bylo, že soused pan Veverka, dobrý přítel naší babi, měl jabloně dvě a obě byly štědře obsypány jablky, takže nás a především babi radostně zásoboval košíky jablek. Podzimních štrůdlů a jablečných koláčů všeho druhu jsme se dočkali my i pan soused ve štědrém množství. Babi by nikdy nepekla štrůdl jindy, než na podzim. Stejně tak by neupekla jahodový koláč z mražených, nebo kompotovaných jahod.
V pečení měla babi svůj systém, řídící se matkou přírodou, sama sebou a svým citem pro věc. V brzkém létě to byly jahody, které se ocitaly v koláčích, nebo úžasných pohárech „à la naše babi“ se skvostným citronovým krémem a šlehačkou, později třešňové bublaniny, broskve a meruňky. Od podzimu pak nastával čas jablek a hrušek.
Hrozivě tím ohrožovala mou linii a sportovní výkony, neb jsem musela před každými závody v judu shazovat nějaké to kilo navíc, abych se vešla do kategorie do 53 kg. Bratr se cpal jako nezavřený a nepřibral ani deko. Máti i babi ovládaly umění nepřekročení velmi malého množství jednou denně. Zato tatínek notně nabral.
Rozhodl se jako muž a že začne běhat a aby v tom nebyl sám, rozhodl se, že bude běhat s Bárou.
„Bára není tlustá“, upozornila „taktně“ babi.
Pravda, s muži se babi příliš nepárala, zřejmě je považovala za jiný druh zvířátek. Občas narážela na své vzdělání v rodinné škole, kde se dívky mimo užitecností okolo vedení domacnosti učily i správnému zacházení s mužem. Mám podezření, že proslulé věty některých starších hereček, tady se matně domnívám, že to byla paní Květa Fialová, pocházejí právě odtud, protože první nás těmito moudry oblažovala babi.
„Nakrm ho, vyžehli mu košili a nech ho na pokoji, on přijde sám“.
„Moderní manželství? Když si koupíš křečka, tak si taky přečteš návod, jak se o něj starat“.
Poté se babi rozhodla, že musí na ty dva běžce dohlédnout. Určila jim trasu tak, aby se k ní, důstojně kráčející po cestě, museli po oběhnutí určené trasy vrátit, aby zkontrolovala, jestli jsou oba, pes i pán, naživu. Také bylo třeba vymyslet, jak Báru k páníčkovi spravně připoutat, protože na volno by běh patrně skončil sundaváním psa ze stromu, kam by byl schopný vylézt za kočkou a zásahem požárníků. Nebo svolanou rotou vojáků v rojnici, prohledávající prostor za účelem hledání Báry. Pochybuje tu snad někdo, že by se tím požárníci, nebo armáda zabývali? Já ne, kdyby babi požádala…
Tehdy se nedal koupit speciální postroj na běhání se psem, babi vytáhla z knihovny knihy Jacka Londona a podle indiánského vzoru ušila Báře postroj. Ne tedy z kůže, ale z nějakých popruhů, kterými se poutal náklad na střeše auta.
„Přece to ubohé zvíře neuškrtí“, řekla babi, umně spletla šňůru na prádlo namísto vodítka, bratr, specialista na uzly škodolibě připevnil karabiny a nebohý tatínek musel vyrazit i kdyby nechtěl.
Babi oblékla nezbytné šaty, silonky, vysoké kozačky, přehodila pravý kožich z polární lišky a nasadila čepici, taktéž ze stejného zvířátka. Ten kožich byl snad stoletý, netuším, jak se o něj pečovalo, ale vypadal, jako nový. Také byl příšerně těžký. Babi by totiž nikdy neoblékla kalhoty, nebo silonovou bundu. Svůj šatník si hýčkala a opečovávala, jedinou „modernu“, kterou ocenila, byly novodobé silonky.
Do kabelky vložila skleněnou lahev s vodou a misku na pití pro psa. Zkrátka převzala tréning těch svou s vážností trenéra, připravujícího své svěřence nejmíň na olympiádu. Škoda, že tato disciplína v našich koncinách tehdy nebyla známa. Myslím, že na mistrovství republiky by ty dva běžce babi hladce dostala.
Nebylo zbytí, nebylo kličky, tatínek musel vyběhnout. Ve svetru, starých kalhotách, protože na teplákách by mu nedržel opasek, ke kterému bylo nutné připevnit Bářinu poutací šňůru. Napoprvé se babi spokojila s jedním profuněním okolo ní, později to dotáhli až na deset. Myslím, že v lepší kondici tatínek nebyl ani na vojně.
Když už, tak už, babi se rozhodla, že když je Bára v takové kondici, měla by absolvovat alespoň výstavu psů. V tom byl však zádrhel, protože i na výstavě byly vyžadovány od německých ovčáků nějaké dovednosti a babi rozhodně cvičit psy neuměla, Bára byla navíc takový svéráz, povahou něco mezi pudlem a kočkou.
Výstavu psů jsme babi tedy rozmluvili k její nelibosti, protože byla přesvědčená, že Bára by vyhrála. Nerada, ale odložila Bářin průkaz původu zpatky do šuplíku. Naštěstí nás zachránil soused, pan Veverka, který pozval babi do ZOO. Rozmrzelost byla tatam a babi začala plánovat.
Převážně tedy to, co si vezme na sebe a kdo pojede jako garde, protože ona je dáma a nepojede s cizím mužem na výlet jen tak. No nevím, po prvním seznámení, kdy mě donutila chudáka pana Veverku doslova přepadnout, ne tedy se zbraní, ale s koláčem, si k němu běžně odskakovala na kávu s nezbytným koláčem sama. Nicméně, nemělo smysl naší babi rozmlouvat jakékoliv její vrtochy, protože by stejně udělala pravý opak toho, co je „rozumné“. Přihlásila jsem se jako dobrovolník, zoologické zahrady miluji.
Babi mě vybavila i penězi, ona jako dáma přece platit nebude, ale také za sebe nemůže nechat platit pána, který není jejím snoubencem, nebo manželem. Zřejmě proto potřebovala garde, aby za ni někdo platil, aniž by její zásady utrpěly.
Otec odvezl nás, výletníky na vlak do Liberce. Už tenkrát byla liberecká zoologická zahrada krásná, byla to nádherná procházka i s kávou ze stánku, až na malou nehodu, důstojnost naší babi poněkud narušil šťastný tuleň, který babi pocákal. Roztáhla sukni svých mokrých květovaných šatů a pronesla:
„Příště prosím do botanické zahrady“.
Naštěstí bylo teplo a slunečno, šaty uschly dřív, než došlo na pozdní oběd v restauraci a lehký vánek se postaral o to, že šaty nevypadaly ani pomuchlaně.
Babi byla spokojená sama se sebou, na tuleně se příliš nezlobila a soused, teď už pan Antonín, se ukázal být milým a duchaplným společníkem pro nás obě.
Dá se tedy říci, že babi měla veskrze kladný vztah ke zvířatům a mužům. Až na toho pavouka, co si ke své smůle vybral babiččin čerstvě vymalovaný pokoj ke své procházce po zdi. Babi popadla lak na vlasy a několika zásahy pavouka zahubila. Bohužel při tomto hrdinském činu vytvořila nehezké skvrny na zdi.
Poté chtěl otec zahubit babi, protože to on celý pokoj vymaloval a válečkem dozdobil požadovaným vzorkem. Naštěstí, protože předstíral infarkt, na zahubení babi nemohlo dojít, to se v infarktovém stavu prostě nedělá.
Navíc bylo jisté, že by ho babi na oplátku obvinila z ohrožení života vystavením nebezpečí v podobě nebezpečného zvířete. On, jako muž a hlava rodiny se měl postarat o její bezpečí a vlastním tělem zabránit pavoučímu vniknutí do jejího pokoje.
Také bylo tatínkovou a bratrovou povinností včas odnášet mrtvé hlodavce, kterými nás občas oblažoval sousedovic kocour. Jistě ve spolupráci se škodolibou Bárou, kdyby chtěla, kocoura vůbec na zahradu nepustí. Kdyby se totiž babi setkala s mrtvým, či živým hlodavcem, slušelo by se omdlít a kdo by se chtěl válet po dvorku.
Já, ani maminka jsme se nesměly mrtvolky dotknout ani nametením smetáčkem na lopatku. Babi obvykle do ničeho nemluvila, ale odnášení hlodavců a vymetání pavouků je „mužská práce“ a přes to nejel vlak.
Ne že bychom tu nebohou myšičku nezvládly odstranit, ale když to babi zakázala, s pocitem škodolibosti jsme přítomným mužům sdělovaly, že na prahu zase leží myš. Jestě že tehdy neexistovaly mobilní telefony, to by byly zprávy o napadení domu hlodavcem. Co teprve ty s fotografickou dokumentací. Babi by kvůli tomu byla ochotná bratra omluvit i ze školy. Takto se naši muži dočkali té cti odklidit myš až po návratu domů.
Jednou si bratr přivedl domů kamarádku s morčetem v taštičce, ale o tom možná příště.
