Článek
Jsou extrémně živí, extrémně uřvaní a lezou na klín, pod peřinu i na nervy. Také páchají škody. Například rozcupují péřový polštář. Teď, když jim táhne na třetí rok, jen čas od času, zřejmě ze sportu, aby dostáli své teriéří pověsti. Včera „zakousli“ smeták, kterým jsem jim vyhrožovala. Ne že bych je s ním plácla, chraň bůh, na takovou akci nemám, jsou rychlejší než já.
Teoreticky bych ho po nich snad mohla hodit, ale určitě bych netrefila. Onehdá to zkoušel manžel, když po Uršule hodil okousaný pantofel a trefil můj vzácný parfém. Vonělo to dost dlouho, protože můj Poison se vsákl do koberce, ale je to trochu drahý osvěžovač vzduchu. Tím si kvartýr nestříkají snad ani ruští miliardáři.
Schválně, zkuste si vzpomenout, co vaši miláčkové provedli vám, určitě vás trumfnu. Samozřejmě nás nikdy nekousli a to ani při stříhání drápků, což občas připomíná rodeo, hlavně při chytání. Při jejich rychlosti je naprosto nezbytná souhra nás dvou dvounožců. Je nutné zahnat vybraný kus do kouta a tam ho lapit. Daří se to na třetí, či čtvrtý pokus, protože umí vyklouznout z obklíčení, jak úhoř. Nevím, jak to dělají, když jsou chlupatí, ale při chytání se umí udělat stejně kluzcí. Už jsme uvažovali o lase, víte, jak kovbojové chytají telata. Nebo možná síť? Podběrák? Ještě uvidíme, od včera máme ostříháno a čerpáme síly na příšte. Zkuste ostříhat úhořovi drápky.
Před touto akcí se však přihodilo neštěstí. Simba svým obvyklým skokem, hodným koňskeho parkurového šampiona vyskočil z postele, aby zahnal nebezpečného banditu (syna, který si šel dělat snídani) a při dopadu zakňučel. Zkoumali jsme ho a jen lehce kulhal na zadní nožku. Pak přestal kulhat, ale začal si olizovat a okusovat druhou zadní nohu. Odpoledne už se odmítal postavit a tahl za sebou obě zadní nohy.
Alarm! Okamžitě jsme vyrazili na veterinu, Simba kňučel a kníkal, my jsme byli vyděšení. Na veterinu jsme jeli s tím, že vezeme ochrnutého psa, který se zřejmě zranil při skoku. Vzali nás urgentně do ordinace. Pan doktor chtěl vidět, jak brouček chodí. Na zemi táhl nožky za sebou. Když jsem ho zvedla na stůl, už se postavil i na zadní, poněkud vratce, ale stál.
Trochu se mi ulevilo, ale stejně jsem čekala na verdikt dost nejistě. Pan doktor Simbu prohmatal, ohýbal mu nožky, já ho podpírala a Simba kvílel a kňučel.
„Hotovo, není ochrnutý, možná si lehce narazil tlapku, ale má zánět meziprstí na pravé zadní noze, je tu absces. Vyčistíme to a budete mu nohu mýt dezinfekčním mýdlem“, pravil pan doktor.
Poté veterinář provedl „operaci“ holícím strojkem, cosi vyčistil mezi polstářky na tlapce, to za příšerného jekotu a vřeštění psa, vyfasovali jsme dezinfekční mýdlo a mohli jsme jít domů.
Na recepci při placení jsem zřejmě z úlevy a celého procesu dostala záchvat smíchu, zároveň mi tekly slzy úlevy, nejspíš si paní na recepci myslela, že hrabe nejen psovi, ale mně už taky. Možná i trochu ano, protože to bylo vypjaté, děsivé, zároveň ulevné a také směšné. Simba už byl spokojený a dokonce se nechal nést, aniž by se mi pokoušel vykroutit z náručí, spadnout na zem a zabít se znovu. Zřejmě byl spokojený sám se sebou, za ten tyátr, který způsobil a také že byl za hrdinu.
Doma samozřejmě zapomněl, že byl před chvílí na pokraji smrti, protože se hned pustil do hry na honěnou se sestřičkami Tygrou a Uršulou. Měla jsem chuť nacpat ho do klece pro papoušky, ale tam už byl filodendron, aby ho Tygra neokousala.
Při večerním koupání jedné zadní nohy v lavóru jsme byli zmáčení s manželem oba, v kuchyni to vypadalo, jako když nám onehdá praskla trubka od přívodu vody a já už jsem se ani moc nedivila, že někdo je schopný vyprat psa v pračce, jenom jsem nevěděla, jak tam vyprat jenom tu psí nohu.
Naštěstí ostatní psiska v obavách, že by se jich nějaká údržba mohla týkat také, zvolila strategický ústup a uchýlila se do bezpečí postele, aby předstírala, že vůbec nejsou doma. Mohla jsem tedy v klidu vytřít zmáčenou podlahu, aniž by si při tom některý z nich způsobil nějakou újmu.
Simba byl tak znaven, že když se složil k ostatním do postele, vyděsil nás podruhé, protože jsme ho museli budit k večeři. Když totiž náš pes nežere, je určitě nějaký malér. Pravda, dostal i něco na uklidnění, ale asi to zabralo až doma a asi tak na deset minut. Sotva jsem na něj sáhla, jestli žije, vystřelil z postele a řítil se k misce.
Byla jsem vyčerpaná, kuchyní se vznášela vůně dezinfekce a já přemýšlela, jestli si mám dát teď večer kafe, protože obvyklé odpolední jsem samozřejmě nestihla. Kdo by také myslel na kafe, když má nemocného psa. Chtělo se mi spát, ale než se dokopnu do postele, ještě musím zavřít slepice, nakrmit morčata, připravit kyblíčky pro koně, tak jo, dám si kafe.
Simba se přicourá ke křeslu, vyskočí mi na klín a se slastným povzdychnutím se mi stočí na klíně. Ještě než usne, podívá se na mně těma svýma korálkovýma očima. Hladím ten béžový kožíšek a ačkoliv mě za jediný den vyděsil k smrti, ztrapnil na veterině a naštval nejméně třikrát, chtělo se mi smát, plakat a zuřit, musím ho milovat, protože on miluje mně. I když mu zrovna stříhám drápky.
Konečně se dostanu do postele, tentokrát žádné čtení před spaním, usnu, sotva se dotknu hlavou polštáře. Vzbudí mě děsivý sen, že nemám nohu. S hrůzou se probouzím. Zjišťuji, že noha je na svém místě, jen poněkud znecitlivělá, protože přes lýtko mám přehozené osmikilové chlupaté závaží. Simba, jak jinak. Zřejmě chtěl, abych si taky užila trochu z jeho utrpení. Pomalu, pomaličku ho odsouvám ze své nohy, velice opatrně, aby nevyskočil, nevzbouřil ostatní psiska a nezpůsobil manželovi infarkt. Zamžourá očičkama, mávne ocáskem a spí dál, jako miminko.
Jsou na zabití, ale jsou naši, patří k nám a když jsme se tenkrát rozhodli, že si tohle nečekané nadělení necháme, je to navždy.
